"Veliký Guillaume, bez kterého by nebylo poezie dvacátého století, bez kterého by náš věk tápal a paběrkoval na klasicích, parnasistech či symbolistech..." Tak pravil Vítězslav Nezval, bez kterého by nebylo české moderní poezie.
   Co vlastně dokázal objemný muž, vypadající spíše na domácího bůžka, klasik ducha bažící po smyslových požitcích, sběratel kuchařek a erotických rytin, symbolicky polykající pomeranče i s kůrou, usilující o francouzské státní občanství, deroucí se na Parnas společnosti, plebejec s na odiv stavěným šlechtickým titulem, návrhář vlastního erbu, obyvatel měšťanského, jako šnečí ulita zavinutého bytu na bulváru Saint-Germain, bytu, z jehož posledního pokoje viděl dírkou na vstupní dveře, aby se mohl vyhnout nepříjemným návštěvám, neohrožený voják, který obdivoval rakety jež rozžehují noci zákopníků, erbovní květiny války, přežil zranění granátem a podlehl útoku španělské chřipky?
   Opěvovatel devíti bran milenčina těla a současně moralista, odsuzující rekruty-vyklouze, kteří si v týlu Paříže váleli šunky?
   Ochutnavač obrazů, patron kubistů a křtitel surrealismu?
   Předák pracující na špici sloje, vyvrhující zlato i hlušinu?
   Milovník kaplí, kněžského šarlatu a monstrancí a zakladatel náboženství, jež se obejde bez zlata a kadidla?
   Pražský chodec, který se trefoval do stop Ahasvera a skrze věky otiskl svoji podobu do ametystů svatovítské katedrály?
   Muž, který psal milostné dopisy současně třem ženám a zůstal neposkvrněný jako anděl?
   Rodilý Říman, jehož křestní jména zněla jako seznam milenců Messaliny a původní příjmení jako zvonkohra z Osvětimi? Básník s jménem dlouhým jako jméno císaře Františka Josefa?
   Básník, který zachytil mžik božího oka nad oltářem i slova pouličních zlodějíčků?
   Umělec, provokující vzrušující otázku po spojitosti mezi osobním a básnickým životem, mezi smrtelným a nesmrtelným, umělec v soukromí nikoli bouřlivák, spíše smolař, mazánek bigotní matky, jež by svedla i světce?
   Otec moderní poezie, vůdce mladých, hledač zlatého úsvitu století, které pro nás nezadržitelně končí?
   Snad nespočívá jeho novátorství ve zrušení interpunkce a v psaní velkých písmen na začátku verše?
   Na tyto otázky existuje tisíc a jedna odpověď. Jedno je však jisté: Apollinaire nás osvobodil, jako Spartakus - ač poražen - osvobodil i ty, kteří se ještě dlouho a dlouho po jeho smrti rodili jako otroci. Apollinairův duch je obsažen v každém slově i české básnické řeči, i v jazyce poetů, kteří se mu pokoušeli vzdorovat.
   Stvořil novou skutečnost podle vlastního receptu: "Když chtěl člověk napodobit chůzi, vytvořil kolo, které se nepodobá noze. A tak udělal surrealismus, aniž o tom věděl."

   Guillaume Albert Vladimir Alexandre Apollinaire se narodil 26. srpna 1880 v Římě polské šlechtičně Alexandrině Kostrowické. Jeho otcem mohl být stejně tak královský důstojník armády Obou Sicílií Francesco Constantin Camillo Flugi d'Aspermont, jako římský prelát či sám papež!
   Po rozchodu s druhem matka přesídlí do Monaka, kde Guillaume navštěvuje katolickou kolej. Studuje rovněž v Cannes a Nice.
   Následuje matku do Paříže, kde se Alexandrina usazuje s čerstvým milencem Julesem Weilem.
   V devatenácti letech píše první verzi prózy Zahnívající čaroděj.
   Jeho první zaměstnání má však k poezii daleko: stává se úředníkem pařížské burzy.
   Počátkem roku 1902 cestuje do Německa a Rakouska, v březnu se ocitá v Praze.
   Po první lásce - šestnáctileté Lindě Molina da Silva - následuje osudová Annie Playdenová.
   Neštěstí v lásce mu bohatě vynahrazují přátelé: Picasso, celník Rousseau, Max Jacob, Deraine, Vlaminck... Pablo Picasso ho seznámí s malířkou Marií Laurencinovou, múzou i mučitelkou zároveň.
   Osud tvrdě zasáhne nejen do života básníků a bohémů. Vypukne válka a Apollinaire dobrovolně narukuje. Postupně se zamiluje do Louisy de Coligny-Chatillon (Lou), ve vlaku do Nice do Madeleine Pagesové. Uprostřed válečné vřavy, 9. března 1916, konečně obdrží francouzské státní občanství. Vzápětí - 17. března - ho při četbě Mercure de France najde v zákopu střepina granátu (zachovaly se ony noviny i proražená přilba), v květnu podstoupí trepanaci lebky, v červnu ho dekorují válečným křížem. V máji 1918, na úsvitu míru, se žení s "krásnou rusovláskou" Jacquelinou Kolbovou. Nadejde osudný listopad. Na španělskou chřipku neplatí ani rum, jejž si básník opatřil jako zaručený lék. Umírá 9. listopadu 1918 v 17 hodin, zatímco na ulici dav vykřikuje "Smrt Vilémovi".
   Apollinaire není autorem mnoha knih, každá však tvoří mezník. Jako první vychází v roce 1911 Bestiář aneb Průvod Orfeův. Sbírka Alkoholy (1913) obsahuje především rýnský cyklus a proslulý Most Mirabeau, oblíbený oříšek překladatelů. Knize vévodí Pásmo, báseň srovnatelná pouze s Rimbaudovým Opilým korábem. Teprve v roce 1918 vycházejí Kaligramy, "básně míru a války" z let 1913 - 1916. Uhrančivé jsou i jeho prózy: Zahnívající čaroděj (1909), Kacíř a spol. (1910), Zavražděný básník (1916), Sedící žena (napsáno 1917, vyšlo 1920), dramata: Prsy Tirésiovy (1917), Casanova (1918), Barva doby (1918), eseje: Nový duch a básníci (napsáno 1917, vyšlo 1918).




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)