Zatím - k mé radosti - naštěstí neplatí, co jsem předeslal v titulku!
V posledních dnech jsem si přinesl od sídlištních kontejnerů téměř neposkvrněnou knihu Václava Holzknechta Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo (SNKLU 1957 v překrásné grafické úpravě Jiřího Rathouského), nedávno opět vydanou souběžně s obdobnou publikací Františka Cingera. Je dobré, když se ještě píší a vydávají knihy věnované perlám národa; horší je, že se s nimi vždycky dobře nenakládá.
Čím to je? Nabídka knih nepředstavitelně překračuje poptávku, ročně v České republice vychází 14 000-18 000 titulů. Spisovatelům se téměř nevyplácejí honoráře. Kniha se ani nemusí číst, především se však musí pokřtít.
Obrovsky se rozšířil tématický okruh vydávaných knih - k čemu dříve stačil několikařádkový článek, o tom dnes vychází současně i několik knih. Knižní trh se u nás začíná podobat internetu; k jednomu pojmu, k němuž ještě včera stačilo deset nebo patnáct prověřených encyklopedických vět, máme těch vět až několik tisíc. Například k pojmu kapr se nám nabízí směsice informací hodná zarybněného třeboňského velerybníka. Ale existují i výjimky.
Pod stromečkem jsem našel knihu sympatické dvojice Josefa Mladého a Josefa Aloise Náhlovského Ve vazbě. Druhý z kultivovaných a erudovaných spoluautorů - Josef Náhlovský, povoláním pedagog v oboru český jazyk - mne zajímal nejvíce:
"Doba je divná, hektická a v literární oblasti poněkud vyčpěla. Lidé čtou málo nebo vůbec. Knihkupectví zamořily různé celebritky svými životopisy, kde se obvykle přiznávají ke svým úchylkám a prohřeškům, aby bylo alespoň co číst. Také mi bylo nabídnuto, abych něco zplodil. S díky jsem odmítl. Ale nabídku, vydat naše texty formou knižní, jsme se rozhodli s kolegou Malým akceptovat."
Přiznám se, že jsem se nadšením neudržel; dvojice ťala do živého! Bravo, nakladatelství XYZ! Nadějní prognostici Josef Mladý a Josef Alois Náhlovský (z nichž se nestali polistopadoví politici), opravdu trefili hřebík na hlavičku, když do knihy zařadili zlidovělou píseň:
Až
Až se bude psát rok 2006
Až už všichni ucítíme tu malou dětskou pěst
Až nás naše dítě ráno klackem udeří
Až se budem s mámou v krvi válet u dveří
Pak bude možná pozdě na to, chtít se ptát:
Co děti? Mají si kde hrát?
Až sousedovic Toník ti zuby vyrazí
Až tě mladý elektrikář proudem dorazí
Až ti dítě gangster ráno klidně pustí plyn
Až tě břitvou podřeže tvůj roztomilý syn
Pak bude možná pozdě na to, chtít se ptát:
Co děti? Mají si kde hrát?
Až dědečka šroubováčkem vnouček ubodá
Až babičce do kafíčka cyankáli dá
Až strýce Karla synovec ve vaně utopí
Až s tetou Máňou neteř místo s uhlím zatopí
Pak bude možná pozdě na to, chtít se ptát:
Co děti? Mají si kde hrát?
Na stole (ne jako podpěra televizního stolku) mě potěšila i malá knížečka Jiřího Žáčka s tajemným titulem Jarmareční písně českotuzemské (z nakladatelství Slávka Kopecká). S Jiřím Žáčkem se známe téměř celý život, takže víme, co od sebe očekávat. Nepřestal básnit a je pořád ostrý a něžný, stejně včera jako dnes. Nakonec se k tomu přiznává i v doslovu k této knize:
"Dvacítka těchto textů vyšla souborně v roce 1995 pod titulem Zbrusu nové jarmareční písně českotuzemské ve skromném nákladu 500 výtisků. Jeden z recenzentů mě tehdy nařkl, že se vysmívám přítomnosti, poněvadž sympatizují s minulostí. Kdyby měl aspoň špetku smyslu pro humor, o inteligenci ani nemluvě, muselo mu být jasné, že nesympatizuji s minulostí, nýbrž s budoucností. A přítomnosti se nevysmívám, jen se snažím všechny ty aféry a skandály, které se mezitím staly minulostí, brát s humorem. Věřím, že úsměv a smích jsou účinnější a zdravější než rozčilování. Když už nás Matička Příroda obdařila smyslem pro humor, udělala to proto, abychom jej užívali."
Žáček opouští laskavost a něhu, když naráží na viditelné svinstvo a na znetvoření člověčího ducha a těla. Leží mu na srdci totéž, co českému živáčkovi - zlodějna, zločinecké bohatství, přeodění vůdci národa, podplacení soudci opouštějící spravedlnost. Ale sám ošlehán srážkami s podprůměrnými, pokleslými politiky se stoupajícími platy, prosí svými verši za jiné. Například v modlitbě za trpící burcuje v zastoupení nevědoucích hříšníků a neobává se svého postavení coby příslušníka "svědomí národa":
Modlitbička českého důchodce
Zač mě Bože trestáš?
volám Boha Otce.
Shlédni milostivě
na mě, na důchodce.
Piju čirou vodu,
sytím se jen kaší,
inkaso a činže,
všecko je zas dražší.
Nevyžiju z penze -
povolej mě k sobě!
Nežli strádat v nouzi,
líp mi bude v hrobě.
Povolej mě k sobě
k potěše mé vlády,
mezi moje šťastné
mrtvé kamarády.
A pak že se u nás přestalo básnit?
Chyba lávky, básní se pořád! Jenom se nesmí čurat proti proudu!
O poezii tohoto druhu - o poezii Žáčka, Sýse a třeba také Františka Uhra se však v soukromých ani státních literárních školách neučí. Kvůli pravdě je však třeba uvést, že se Jiří Žáček přes tuhle invektivu přece jen do čítanek stále dostává a z pultů knihkupectví díky jinému svému básnění ani ve šmirglové epoše nezmizel. Zato na druhé dva jmenované, a na další jejich "druhu", v novinách všude v Čechách i na Moravě kašle pes!
Přesto se jimi televizní stolky zatím nepodkládají.
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |