V čase volebního klání se občas přihodí, že nějaká partaj vyhoří. Také levá polovina Veletržního paláce téměř v čase podzimního volebního střetu vyhořela a popravdě řečeno, té památné budovy z časů Všeobecné zemské výstavy z roku 1891, tehdy nazývané Průmyslový palác, je mi opravdu, ale opravdu mnohem víc líto. Pod železnou klenbou paláce inspirovanou - stejně jako rozhledna na Petříně - třísetmetrovou věží v Paříži, našly v běhu českých dějin statisíce lidí mnohé, co měli dokonce rádi. Mnozí, byť i dávno odešlí, tu obdivovali um ostatních a dokonce byli na vystavené exponáty vlastenecky pyšní. Statisíce jiných lidí se v prostorách paláce v tanečním reji objímaly, do očí si hleděly, na sebe usmívaly a v čase plesů a tanečních čajů předváděly čerstvě naučené či již dávno pozapomenuté figury. Přemnohé taneční róby zde mívaly svoji premiéru. V čase kočkování u stolů a sklenic s vínem se tenkrát ještě nikdo nesázel o miliony, ani poté nezkoušel střelbou z pistole odolnost lidského těla.
Veletržní palác v sousedství roztodivně ukrajovaného a propadávajícího se stromového hájemství přilehlého parku prošel životem nejen mnoha Pražanů, ale stejně tak dalších spoluobčanů z celé republiky. Ve večerní tmě, když světlohra Křižíkovy fontány poněkud ubrala na pestrosti a jasu, osmělil se nejeden mládenec a vtiskl polibek na tvář své milované. Taková milenecká kočkování se tu odehrávala a navíc poblíž bylo stromoví Stromovky...
Lidé se k sobě tiskli a kašlali na připitomělé volební plakáty. Láskyplné přitisknutí nelze ničím nahradit. Zapomínání na lidi vede vždy k volebnímu vyhoření. Přitroublost se otelí vždy, když se někdo cítí být povýšen nad lidmi, které ze svého postu touží anebo přímo chce ovlivňovat. Předešlý úspěch zase podléhá závisti, vlastnosti, kterou je náš národ až neskutečně postižen. Tuzemsko navíc mnoho let překypuje vzájemným kočkováním a následným vynášením mrtvol, z čehož jednoho zamrazí. Ne, nejde o žádný malý mrazík či mrázek, ale o nastolení časů, kdy vladařil Al Capone.
Vyhořel palác a jedna partaj. Po těchto požárech vzápětí následoval velkolepý pohřební průvod od kláštera v Břevnově, odkud jistého nebožtíka přepravilo šest koní k uložení do hrobu v Řepích. Ano, přesně tam, kde na přilehlém trestaneckém hřbitově je už po léta pochován známý arcilotr Václav Babinský. Jenže ten se po pobytech v káznicích aspoň dokázal napravit a ještě celých osmnáct let se v nedalekém klášteře staral boromejkám o zahradu. Kočkování má prostě někdy smutné následky.
Pražský magistrát přispěchal s požadavkem brzké obnovy Veletržního paláce. Těžko věřit, že nedojde k dalšímu kočkování. Při výstavbě paláce v 90. letech 19. století se totiž navíc hrálo o čas. Bylo však možné vybírat si z firem, jež byly ochotné odvést dílo za poloviční ceny oproti předpokládaným. Věc dnes naprosto neznámá. Překračování rozpočtů se stalo podnikatelskou konstantou. Všechny firmy si totiž tenkrát pokládaly za čest dodržet termín zahájení Všeobecné zemské výstavy v Praze 15. května 1891. Před výstavištěm stála tehdy jezdecká socha Jiřího z Poděbrad, kterou lze nyní spatřit v Poděbradech. Hroby jsou zase k vidění na hřbitovech a noví hejtmani ve svých úřadech. Než dojde k dalšímu kočkování...
Autor: FRANTIŠEK DOSTÁL
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)