Po shlédnutí televizního pořadu Terezy Brdečkové a přečtení GENU Josefa Chuchmy v Mf DNES o návratu fotografky Evy Fukové do Prahy na závěr umělecky bohatého a zážitky dramatického života jsem si připomněl řadu svých mladých kontaktů s jejím prvním manželem Vladimírem Fukou.
V mých Pamětech počínajících studentským děním a kamarádstvím válečných ročníků na pražské Grafické škole jsem podstatnou část textu věnoval právě jemu, rodilému Pražákovi stáří 15-18 let. Již tehdy mezi námi - z různých koutů Protektorátu - vynikal nadáním a rozhledem po moderním umění, kdy nám dominovali slavní impresionisté a zakázaní surrealisté. Jemu i civilisté okolo Skupiny 42. Zásluhou uměnímilovného otce, proslulého špičkového zvěrolékaře - sběratele, bytem Na Špejchaře, měl mnohé známosti s řadou osobností tehdy zúženého českého kulturního světa.
K bližšímu seznámení a mladému každodennímu kamarádství přispělo, že jsem bydlel v podnájmu v přilehlém Bubenči. Společné jízdy tramvají na Václavák, kde proti »koni« škola sídlila v podstřeší vedle vybombardovaného domu, a také, že jsme u profesora Vodrážky seděli vedle sebe, z nás rychle vytvořily nerozlučnou dvojici volně vázanou na skupinky další.
Společně jsme obráželi výstavy, biáky, divadla, anebo jsme »doma na Letné« pilně sledovali zápasy i tréninky Sparty a Slávie s Bicanem, Kopeckým, Ludlem i Nejedlým. Jednou dvakrát týdně jsme podnikali kreslířské výpravy do Troje a ZOO, jindy na žižkovské šance anebo i dál na Okoř či do Prokopského údolí. To on mne, venkovana z Podřipska, seznámil již záhy s Mistrem a prostředím fotoateliéru klasika Josefa Sudka, jindy s básníkem a kolážistou Skupiny 42 Jiřím Kolářem, nebo pozdějším spolužákem Václavem Sivkem. Vzájemně darované kresby, akvarely, fotky zůstaly oněch let památkou u mne dodnes. Vše blíže zmiňuji ve vzpomínkách až do závěru války: ten naše dráhy rozdělil totálním nasazením, i když přátelství na dálku trvalo dál. On po osvobození pokračoval ve studiu na AVU, já na VŠUP, oba vcelku úspěšně.
Já ovšem netušil, jak na rozdíl ode mne novomanželé Fukovi těžkou dobu prožívají. Paní Eva sice říká, jak se s Vladimírem dobře doplňovali, leč dobu poválečnou popisuje: »Byla to nesvobodná a dusivá doba. Hranice byly neprodyšně uzavřeny, v divadlech a kinech hráli jen agitační politické aktuality, v kavárnách špiclovali fízlové. Nakonec nebylo zapotřebí ani moc peněz, nebylo totiž za co je utratit. Svobodu jsme nalézali výhradně doma«. Atd. atd. až do »žádných let šedesátých«, kdy paradoxně líčí, jak vznikl její první newyorský fotocyklus »během dvoutýdenního zájezdu českých výtvarných umělců do USA, jehož se Fukovi mohli zúčastnit (?!)«
Pokud se pamatuji, byl Fuka prvním mladým umělcem, který těsně po válce navštívil Moskvu. Jeho ležaté pérovky odtud vystihující její monumentalitu zdobily vícekrát čelné stránky tehdejšího Rudého práva (a Lidových novin, poz. red.), kam je autor zasílal.
I po únoru 1948, v letech mírových kongresů, kdy FKS měla 5 milionů, IKS 7 milionů členů, jezdily skupiny tamějších umělců do Wroclavi, Prahy, Moskvy a naopak: početné výpravy našich mládežníků, umělců, mířily do Paříže, Milána, kde počtem znásobovaly davy obdivovatelů buď samého autora Holubice, nebo jeho rozměrný protest proti zkázám v Koreji zvaný Válka a mír. Zájezdových příležitostí i za originály Picassa a Braquea ani v padesátých letech nechybělo, jak svědčila fotoalba řady našich umělců - trpitelů, které jsme při návštěvách shlédl. Přítel Fuka mezi nimi nechyběl.
Málokdo se prosadil v pražském kulturním klimatu té doby jako on: osobitými ilustracemi, kdy dokázal skvěle využít spolupráce s manželkou fotografkou, pronikal vítězně do grafických soutěží i čelných nakladatelství, aby se právem za pár roků stal i mezi umělci uznávaným knížetem české ilustrace. V paměti zůstanou jeho originální Portréty klasiků světové literatury či obrazy jedinečně fukovského pojetí i koloritu, jimiž obesílal prezentace Svazu výtvarníků. Ovšem jeho doménou zůstávaly ilustrace v celém tematickém rozsahu od krásné literatury po učebnice Pedagogického nakladatelství.
Já v té době působil jako výtvarný redaktor v Našem vojsku a protože překladatel Jiří Kolář vyslovil takové přání, nabídl jsem Vladimírovi spolupráci u titulu Walta Whitmana Stébla trávy. Fuka nabídku přijal, ale neuskutečnil. Za dvou tří návštěv v nakladatelství i bytě jsme si mohli opět přátelsky popovídat o kumštu i rodinných poměrech. Oba jsme si vzali bývalé spolužačky. Já byl s Miladou členem Radaru, kde on znal »přes Koláře« Grosse s Hudečkem. On si stěžoval na přemíru úkolů a prací na tuzemské i zahraniční smlouvy a pochlubil se právě vyšlou monografií paní Evy i mnoha snímky z některých zahraničních cest. Přitom naznačil, že ho jednak nemoc a - ve srovnání s Evropu či USA - poněkud stísněné zdejší poměry dusí v rozletu. Že pomýšlí perspektivně na trvalý pobyt někde v přímořském teritoriu. Přitom vyprávěl, kde všude už sám nebo s manželkou byli a podivoval se, že my s Miladou zatím nikde. - To musíš mít známé na správných místech, doporučoval, a hlavně prachy!
Jiří Kolář byl jak známo v NV (za ředitele Miroslava Petříčka-seniora a Břetislava Chrtka šéfredaktora - oba již zesnuli) tichým editorem vysokonákladové a bohatě ilustrované řady Svět. Právě jeho titul Naše vojsko proslavil Londýnskou cenou pro Ezop-Hollar: Bajky v úpravě Jiřího Blažka a tisku Polygrafie (bývalá Unie). Pro Fuku jsme plánovali Remarqueův román Na západní frontě klid za honorář 60 000 Kčs, což byl mezi rozsáhlejšími díly průměr (30 000 - 140 000 Kčs). Fuka práce po delší době dodal nedokončené, blížila se - nám i jemu - krizová léta.
Dala mu zabrat spoluúčast na encyklopedii Bohumila Říhy pro Albatros (dřívější SNDK) a současně přinesl do NV nekompletní ilustrace k Remarqueovi. Tentokrát byl nadmíru rozzloben a doslova zuřil: jeho dcerka prý udělala talentovku na žižkovskou SUPŠ a protože nezvládla test z matematiky, tak ji nevzali. On že jde z ministerstva školství, kde se krutě zhádal: jako že míval - coby dítě - na vysvědčení z počtů trojky čtyrky a přesto se z jím ilustrovaných početnic dnes učí děti v celé republice. - Ne, Jiří, tady v tom zapadákově já už nemůžu zůstat! bylo jeho nezvratné krédo. - Už mám všechno připravený. Ty se znáš s právníkem Svazu Dr. Bednaříkem, ten bude jedním z garantů mý zdejší pozůstalosti. Státu nezůstanu dlužnej ani haléř, případný pohledávky se uhraděj z prodeje chaty na severu a zanechanýho majetku. Ty mi proplať část honoráře za dodaný práce tady a za hranice zbytek neposílej. Ilustrace si po reprodukce nech na památku! Potvrdil zvěsti, které se šířily od jeho i mých přátel z Albatrosu: - Fuka má terno u newyorských nakladatelů. Bude pro ně ilustrovat náročnou encyklopedickou řadu Světová velkoměsta - Bombaj, Londýn, Madrid, Rio de Janeiro, vždy s dlouhodobým studijním pobytem, pohádkovými honoráři, příslibem prvotřídní léčby cukrovky a rodinným existenčním zajištěním, ateliérem, bytem atd. - Bez toho zajištění bych sotva odjížděl; vlastně v dohodě s ouřady a docela legálně. Prohlásil, že se ještě telefonicky ozve. K tomu nedošlo, protože události dostaly naléhavě »obrodný« spád. Rok před invazí vojsk Varšavské smlouvy se výjezdy do zahraničí značně uvolnily a Fukovým se na pozvání švýcarské revue Graphis podařilo získat pasy na Západ pro celou rodinu.
Pro začátek volili NSR a odtud zamýšleli odletět do USA. Tam za nimi přátelé z Albatrosu obětavě a přímo z výroby v tiskárně zasílali ukázky ilustrací Fukova - Říhova díla, které po ilustrátorovi vyžadoval americký nakladatel. Nastaly komplikace s vízem do USA kvůli Fukově nemoci. Jak jednání probíhala nevím, avšak znal jsem výsledek až po mnohem pozdějším setkání s Jiřím Kolářem na počátku normalizačních časů. Událo se smluveně u Husova pomníku na Staroměstském. Proč tam?
V té době měl editor našeho Světa (pozměněného na skromnější Světový válečný román) povolen střídavý pobyt v Paříži i Praze.
Při každém návratu neopomněl navštívit Svaz a tajemníka J. Černého v Mánesu k přátelskému »poklábosení«, zatímco do Našeho vojska se ostýchal, prý aby někomu neublížil u vojenských pánů za krutých prověrek.
Při debatě o ilustrátorce Synecké pro titul SVR Flaubert: Salambó se Jiří letmo zmínil o osudu Fukových. Že jako upadli do značných existenčních starostí, když Vláďa tak trochu naletěl vlastním romantickým představám a přecenil charaktery zájemců o spolupráci za mořem.
- Tam je pro umělce i jeho kalibru setsakra tvrdej chleba. Já ho varoval před vějičkama byznysmenů a všehoschopnejch pracháčů. Nedal si říct asi proto, že v Praze byl fenoménem, modlou, před kterou padaly Albatros s Odeonem na prdel. Tam se stal jedním z dlouhý řady: nakonec se ukázalo, že si nakladatelé vybrali z více vyzvaných umělců nějakého Poláka a Fukův sen se zhroutil. Zatím se s rodinou protloukaj v NSR a pokoušej se získat novej domov i v jinejch zemích. Mezi náma: nemít sebou Evu, kerá zabojovala jako známá kvalitní fotografka i v zahraniční tvrdý konkurenci, byli by doslova na huntě, hudral Vláďův nejbližší přítel s tím, že o návratu do »okupované« Prahy nemůže být ani řeč, což vysoce erudované rodině známých umělců hrdost nedovolí.
Nakonec jim štěstí přálo: do USA se dostali a oba, Vláďa s Evou, tam dosáhli splnění svých snů a úspěchů nepočítaně. Nebýt zrádné choroby, na kterou můj bývalý kamarád v roce 1977 zemřel tam, kde se měl snadno vyléčit, kdoví, zda by se vrátil. V onom GENU uzavírá paní Eva: - Můj nejbližší velký úkol? Co nejvíc pomoci k rehabilitaci mého prvního manžela, malíře Vladimíra Fuky, kterému se komunistický režim krutě pomstil.
Proboha - čím, jak a za co? Nebo jde o v GENU povinnou, dost často opakovanou závaznou frázi?
Článek tiskneme z autorovy pozůstalosti
Autor: Další oběť nelidského režimu?
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |