Nová básnická sbírka Vladimíra Stibora (1959 v Benešově) je pro nečetné čtenáře poezie překvapením. Už předchozí sbírky (kupř. Proniklec z roku 2007) naznačily jisté poetické kvality tohoto konzistentního básnického typu, a jeho nejnovější knížečka nazvaná CONQUISTADOŘI NOCI A JEJICH PSI (Ústí nad Labem 2008) se patrně zařadí vedle Smírčího kamene Karly Erbové, Hostií pekla Adama Georgieva a Jedu v růži (výboru z díla) Vladimíra Janovice mezi nejvýraznější básnické počiny letošního roku. Rád bych napsal cosi o tom, že byla zažehnána dlouhotrvající, sebevražedná krize české spisby (postpoezie, antipoezie, poezie bez poezie, subpoezie) z let devadesátých, jejíž plísňové výkvěty pokrývaly i mnoho pokusů z počátku století "našeho" - ale s věštěním raději počkejme...
Stiborova sbírka se motivicky i jinak hlásí k tradici křesťanské poezie v nejširším smyslu slova. Bez velkých písmen, která nezvýznamní jinak hloupá slova, bez šidítek, která nevykupují vinu, bez exklamací, kterým žádní bohové nevěří. Zato s velkým smyslem pro symbolistní metaforu se zataveným (i zatajeným!) obsahem, zárodkem příběhu. Takového rodu je např. závěrečná báseň Roznětka, v níž se asociují podoba DNA s hrnčířským kruhem, s posvátnou hlínou (biblická aluze je nepřehlédnutelná). Podoby rozevřených ptačích křídel a meče naznačují kříže, ale doprovodné další motivy zřetězují i cosi nelidského, krvavého, vlčího, meče "s hlubokými zářezy. / Krev aby stékala", jejž nám dávají "hořící keře u cesty". Jakkoli přináší Stiborova sbírka verše spíše intimního rázu, lyrické atmosféry, je hrozba "bouře / která nás miluje" tematizována mnohokrát. Kdo má uši k slyšení, uslyší toto varování, ačkoli vlčí "vytí" je jen pojmenováno, nikoli sugerováno.
Stibor se s jistotou vyjadřuje na malé ploše dvou, čtyř, šesti veršů, momentky či gnómy, a co navíc jest, to je pouhé rozmělnění básnického poznatku nebo - navrstvení nového poznání, nových a nových souvislostí, někdy spíše volných než básnicky nezbytných, jakkoli jde jistě o autorský záměr. Je mistr metaforicky pregnantního a přitom mnohoznačného pojmenování; obé patří k básnické dialektice, k paradoxnímu bytí básně. Má se to s ní jako s křížem, emblémem bolesti a radosti. Navíc pod jeho egidou byly spáchány (alespoň dosud) nejděsivější zločiny na této planetě, a to nejen mečem, jakkoli ten kříž nejvíce připomíná (zabodněte jej do země a pomodlete se Zdrávas Maria!). A přitom se hluboko rozvětvil v evropské kultuře a jsou s ním běžně spojovány humanistické hodnoty, pozitivní a žádoucí obsahy. A co na to bůh? "Nejvyšší mě zastavil / nepřipraveného. / Měl bych po tobě něco hodit, / ale řekni sám, / jaké slovo by všechno spravilo?" (s. 30) A jakkoli je Stiborův verš volný (vždy však respektující interpunkci), najdeme tu i finesy typu "Stud je odjinud" (báseň Převlékání, s. 16), s nepřeslechnutelnou hláskovou eufonií i sémantickou hrou: o studu - s nahotou, nuditou...
Není náhodou, že mezi autory, jejichž názory na sbírku autor přetiskuje ("Z korespondence...") najdeme vedle Karly Erbové i Ivo Odehnala, jenž ocenil "poetismy par excellence" (s. 53), a právem píše o kompozici Stiborovy sbírky jako o "pásmu". Doufejme, že ne posledním.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |