Vladimír Kolár vydal v roce 2006 posmrtné paměti své maminky Jaromíry Kolárové Divný čas, divná láska. Spisovatelka vzpomíná na dětství na pražské periférii v předmnichovské republice, na studia, na první literární pokusy, na první lásky. Ale zejména na tu osudovou k židovskému chlapci, komunistickém novináři Františku Kolárovi, který za války emigroval do Anglie. Po válce se vzali a měli spolu tři děti. Alenku, Vladimíra a Míšu. Divný čas, divná láska končí dobou, kdy nejstarší dítě, Alenka, začíná sama běhat.
Knihu Co už máma nenapsala vydal Vladimír Kolár letos. Začíná vzpomínkami na dětství v ostravském novém sídlišti. Jsou padesátá léta socialistické republiky, kterou oba mladí lidé přivítali. Tři malé děti s maminkou. Tatínek je v nemocnici. Jak děti dlouho věří, než se postupně z náznaků dozvídají pravdu. František Kolár, stranický funkcionář a blízký spolupracovník Slánského, byl odsouzen na doživotí za špionáž a velezradu. Doživotí bylo časem změněno na 14 let vězení.
Když byl po letech rehabilitován, byl dále vězněn. Když posléze propuštěn, snažil se dospívajícímu synovi vysvětlit, že nebyl ani zrádce, ani špion. Současně se snažil vysvětlit, proč k takovým pogromům mohlo dojít ve společnosti, kterou vyznával, které věřil, které chtěl sloužit, pro kterou chtěl dále pracovat.
Co se asi dálo v hlavě malého Vladimíra při první návštěvě tatínka ve věznici, když při čekání s matkou četl Vězeňský řád (právě se naučil číst ) a divil se, jaká je to přísná nemocnice. Co všechno se tu nesmí. To je vojenská nemocnice, řekla maminka.
Co se dálo v hlavě dospívajícího chlapce, když ho otec ujišťoval, že nebyl špion ani vlastizrádce. Nač myslel muž, který se probíral životy svých rodičů, svým životem,
když pokračoval v matčině knize. Jak hodnotil své rodiče v tom přetěžkém období. A jak je hodnotí s odstupem, po jejich smrti?
Na štěstí jsou děti chráněny jakousi blánou před krutou skutečností, která k nim nedoléhá jako k dospělým. Proto přežívají. Ale jisté je, že neúplná rodina a vyčerpanost matky omezují radost ze života, na jakou má dítě nárok. A jednoho dne se doví, jak se věci doopravdy mají. Pro vystižení situace v rodině slouží dopisy, které si vyměnili rodiče. Proč nás to postihlo? Chtěli jsme přece sloužit straně, naplnit sen o spravedlivé společnosti.
Cituje otce: "V Praze na ÚV jsme málo věděli o životě, jak jsme stále žili mezi sebou a na schůzích, kde se nám zdálo, že dole jsou samí andělé, kteří si nepřejí nic jiného než socialistický ráj."
Cituje také z dopisu, kterým se v roce 1962 otec obrátil na prezidenta Novotného. V roce 1961 mu byla navrácena občanská práva, ale ze všech zaměstnání, která mu byla nabídnuta, sešlo s odůvodněním, že "dosud neuplynula dostatečně dlouhá doba".
"Nezlobte se, soudruhu prezidente, že se ptám, od kdy neuplynula dosti dlouhá doba? Od té chvíle, co jsem v roce 1934 jako 15letý student vstoupil do středoškolského Komsomolu? Nebo od té doby, co jsem v r. 1938 vstoupil do strany a kdy jsem pracoval v redakci Rudého práva a Haló novin? Nebo od té doby, co jsem v letech 1940-1945 s vědomím a na výzvu strany konal svou povinnost v zahraniční armádě, kde jsem se vyznamenal před nepřítelem? Nebo od té doby, co jsem proti svému lepšímu přesvědčení a proti svým osobním zájmům poslechl stranu a šel v r. 1945 do aparátu, ač jsem chtěl především dostudovat? Nebo od té doby, kdy jsem v roce 1950 přišel do Ostravy a stal se podle výsledků prověrky předsednictva městského výboru 'velkým přínosem pro městskou organizaci a sám městský výbor'? Anebo konečně od té doby, kdy v r. 1952 byly porušeny zákony a byla na mně spáchána křivda, která dosud není napravena?... Nikdy jsem neusiloval o nějakou okázalou rehabilitaci, ani nemám politických ambicí. Jde mi jen o to, abych se směl vrátit ke své odborné nebo novinářské práci, aby mi byla navrácena čest starého komunisty a aby moje rodina, zejména moje tři děti, nebyly poznamenány touto křivdou."
Když syn Vladimír přemýšlí o svých rodičích, jak se mu jevili jako malému chlapci, líčí některé dětské zážitky z těch let. Když chce naznačit, co prožívala matka s třemi malými dětmi a co otec, který postupně poznal různá vězení, používá dopisů, které si rodiče v té době vyměnili.
Uvězněný si uvědomuje, jak velkou tíhu nechal na ženě, péči o rodinu, že na léta přerušil její spisovatelskou dráhu, nadějně zahájenou. "Tvoje dopisy jsou krátké, vytýká ženě, piš mi o všem, co děláš, Ty i děti."
Ale když ona musí vydržet nemoci dětí i svoje, psát s nimi úkoly, sytit je, vydělávat, nakupovat, prát... Tolik let. "Tvoje děti žijí hůř než ty v cele," odpovídá v jednom z dopisů.
U obou rozloučených manželů se střídají návaly deprese. Někteří spisovatelé, do kterých vkládala naděje na vydání knížky, ji zklamali, jiní mlčeli. Chlapec slyšel, jak dělnický spisovatel křičí na maminku cosi o zrádcích a špionech. Jak mu asi bylo , když se po letech probíral dopisy rodičů?
"Věděla jsem vždycky, že nemáš smysl pro tak zvaný praktický život a vždycky se mi ta naprostá nezištnost a chuť k práci bez nároku na odměnu u Tebe líbily. Snad by se mi to líbilo i teď, kdybych byla sama, ale děti mě nutí k tomu, abych uvažovala jinak, než jsi byl u mne zvyklý. Nemůžeš mě žádnými řečmi přesvědčit, že bude všechno v pořádku, jakmile se vrátíš, věř mi, že zažiješ hodně těžkých chvil. Prosím Tě moc, dívej se trochu realisticky, nebo se zblázníme oba."
Láska pomáhala manželům Kolárovým přežít roky vězení, pomáhala jim přečkat kruté roky, pomáhala jim přežít smrtelnou nemoc matčinu v srpnu 1968 v době vstupu ruských vojsk, nemoc, která se načas zastavila amputací nohy. Daň na zdraví platil postupně i manžel. Zemřel roku 1984.
"A zase mě tu nechal samotnou. Poprvé na pět roků, podruhé na sedm, a teď... A já musela - všechno přežít - embolii, amputaci, rakovinu! Vždycky mě prosil, ať zůstanu. A teď si sám odešel! Kdybych tak mohla za ním!"
"To nejde, to nemůžeš říkat, ještě máš nás, máš přece vnoučata, máš svoje psaní, čtenáře... Pohřbu jsem se bál, nikdy jsem dosud jako dospělý člověk nepohřbíval někoho blízkého, byl bych raději, kdyby se tátova smrt obešla bez podobných ceremonií. Ale dopadlo to přesně naopak, ve velké obřadní síni ve Strašnicích bylo nabito, u rakve spousta věnců a květin, vedle všech nejbližších tu byli i vysocí státní a straničtí představitelé, množství lidí z pracovišť, kterými táta v posledních letech prošel, včetně studentů z novinářské fakulty, při nekonečných kondolencích jsem si uvědomoval tváře otcových přátel z Mladé kultury, spolubojovníků z armády, spoluvězňů z padesátých let. Kondolovat přišli i lidé z neoficiálních struktur, o některých z nich jsem věděl, že se s otcem dávno názorově rozešli, a byli mezi nimi i chartisté či lidé, kteří po srpnu 1968 už nezavadili o práci, odpovídající jejich vzdělání a schopnostem. Bylo to hodně zvláštní, jak majestát smrti vše přenese do jiné roviny, a podivné bylo i to, že správa krematoria nám za pár dní sdělila, že z obřadu vinou technických problémů nejsou žádné fotografie."
Vladimír Kolár uzavírá vzpomínání na svého otce kondolenčním dopisem faráře, který byl v Leopoldově otcovým nejbližším přítelem ve společné cele. Cituje ten dopis, plný lidského tepla. Myslím, že ne náhodou tu poslední kapitolu své knihy nazval Poslední jízda králů.
Tohoto muže zpodobnila Jaromíra Kolárová ve svém románu Jen o rodinných záležitostech.
Co už máma nenapsala je taky jen o rodinných záležitostech. Protože všechny společenské záležitosti jsou vždycky přece také záležitostí rodin. Někdy dokonce generací rodin.
Způsob, jakým Vladimír Kolár komponuje svou knihu, není náhodný záznam vzpomínek. Co se dá dělat, když moc ničí jak své nepřátele, tak nejlepší vlastní lidi. Věřit, že slušní lidé existují. Přemýšlet, i když to bolí. Ne nadarmo vykreslil v jedné z kapitol portrét svého učitele - filozofa Karla Kosíka. Interpretace je hledání smyslu, říkal studentům. Už dříve měl Vladimír Kolár štěstí na dobré učitele a vděčně na ně vzpomíná. Interpretace je hledání smyslu.
Jak syn interpretuje životy svých rodičů? Mně se jeho interpretace líbí.
Co už máma nenapsala zabírá dobu, kterou Jaromíra Kolárová popsala v románu Jen o rodinných záležitostech. Co už máma nenapsala je jiná kniha. V jistém smyslu se podobá literatuře faktu.
Kniha, nad kterou se chce přemýšlet. Také o politice, také o filozofii. Jen o rodinných záležitostech - je věta, kterou dozorce vyslovil vždy, kdykoli se mu zdálo, že návštěva s vězněm mluví o politice.
Kdo určí, v kterém okamžiku se na této planetě v rosolovité hmotě života začal vytvářet první náznak páteře, ptá se Jaromíra Kolárová v knize Jen o rodinných záležitostech.
Štěstí slušných lidí, že si dovedou i v nejtěžších podmínkách vyjít vstříc, že se smilují nad druhým člověkem, i když má jiné názory. Mluvit spolu. Nezabíjet se. Rozhovor vede ke sblížení. Mluví-li Vladimír Kolár o filozofu Kosíkovi, který své studenty učil myslet, myslím, že filozof Vladimír Kolár by mohl popsat takové diskuse, jaké probíhaly mezi jeho otcem a katolickým farářem v cele. Prospělo by to slušným lidem, snad ukázalo nové cesty, méně závislé na organizacích, zato prospěšnější pro lidský život na této planetě. Interpretace života rodičů Vladimíra Kolára se mi líbí. Hledání smyslu výrazu "rodinné záležitosti". Interpretace toho výrazu v proměnách času.
Přála bych si číst knížku, která by pokračovala v úvahách o perspektivách člověka, kterou jsem četla dávno, někdy v šedesátých letech. Jmenovala se Perspektivy člověka a pamatuju se, že v ní byla naznačena možnost sblížení marxistického a náboženského vidění světa. A jméno geologa a kněze Teilharda de Chardin. Nevím, jestli cesta tudy je možná. Líbila by se mi. Není-li, ať se povolaní snaží dokázat, že cesta vede jinudy. Ale ať tu cestu z ohrožení celé planety hledáme. To je moje interpretace knihy Vladimíra Kolára.
Autor: EVA BERNARDINOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |