Přímo v centru Ostravy hledáme nějakou adresu. Kousek od hlavního náměstí, ale taky v blízkosti jedné z těžních věží a haldy z vytěžené zeminy, nedaleko pověstné Karolínky, vydechující občas tuny prachu. Ještě letos mám jít poprvé do školy, hlavou se mi honí spousta otázek, na které zpravidla nedostávám přesvědčivé odpovědi.
"Někde tady by to mělo být, tady by měli bydlet," říká mi máma.
"A kdo tady má bydlet?"
"Ale jedni známí z Prahy, však uvidíš."
"My jdeme k někomu na návštěvu?" ptám se překvapeně, s návštěvami (a to oběma směry) to v posledním roce není moc slavné, naposled byl u nás jeden pán od mámy z práce, který přišel vyjmout objímku od prasklé žárovky v kuchyni, jediné v této místnosti. Měl k dispozici jen staré kombinačky po našem dědečkovi, bez jakékoli izolace, pamatuju si jen na mohutnou jiskru, výkřik, pád muže ze žebříku a jeho rychlý kulhavý odchod domů od započaté a nedokončené práce. Další celý den jsme nesvítili ani jinde v bytě, než se smiloval soused, vyměnil žárovku a drátkem (vlastně pořádným drátem, což se projevilo za pár měsíců, kdy zhasl náš barák kompletně) vyspravil pojistku, o místě jejíž existence jsme dosud neměli nejmenší ponětí.
Na jinou návštěvu si nevzpomínám, pokud nechám stranou naše podnájemníky, se kterými se neustále setkáváme v celém bytě. Jo, před pár dny nás navštívil i architekt Otakar Nový, avantgardista a projektant nové Ostravy, který bydlel přímo nad námi, v podnájmu u architekta Čtvrtníčka, a zapomněl si doma klíče od bytu. Naléhavá potřeba ho přiměla zazvonit na náš zvonek a hned utíkal do nejmenší místnosti. Žel předem nepohlédl do mísy, kam jsem po potyčce s mladší sestrou naházel kostky ze stavebnice, o které jsme se pohádali. Když tuto i svou vlastní hromádku zakryl toaletním papírem, trávil v místnůstce další drahocenné chvíle, než pochopil, že dřevěné kostky - které jediné z obsahu mísy zbyly - jsou nepotopitelné a že veškerá námaha je marná. Je docela možné, že ho v první chvíli i napadlo, že geometrické tvary, které nosil celý život v hlavě, se jakýmsi nedopatřením dostaly do jeho útrob.
Teď jsme měli zamířeno na návštěvu, k někomu, koho neznám, někomu z Prahy.
Otevřela nám statná a energická žena, zhruba třicátnice. Na první pohled velmi příjemná, přátelská.
"Tak se, Mirko, u nás posaďte, udělejte si pohodlí. Hned postavím na kávu. Nebo na čaj?"
"Chvilku jsme to, Slávko, hledali," konstatuje máma, "kdo by řekl, že nový dům bude stát zrovna tady, v takovém prostředí."
"Nový dům to sice je, ale tak trochu pro panenky," rozhlíží se žena s úsměvem po svém bytě. "Místnosti jsou hrozně maličké, však vidíš. Podívám se, jestli se už probudila naše malá Jana."
Sympatická žena, kterou máma oslovuje Slávka, se jmenuje Vítězslava Hejzlarová, jejím mužem je Zdeněk Hejzlar. Teď tu s námi není, pracuje v železárnách a má právě nedělní směnu. Jana je o něco mladší než já, jdeme si spolu hrát do jejího pokoje.
Se Zdeňkem jsem se mnohokrát setkal později. Až do návratu otce z vězení byli Hejzlarovi naši vlastně jediní ostravští známí, kteří s námi po celou dobu udržovali živý kontakt. On sám jako odstavený předseda Svazu československé mládeže musel za trest do výrobního prostředí, jeho žena Slávka coby blízká spolupracovnice popraveného vedoucího zahraničních vztahů ÚV KSČ Bedřicha Gemindera musela také opustit Prahu a hledat si "čestnější" zaměstnání v ocelovém srdci republiky. Dělala úřednici a později pracovala v knihovně Vysoké školy báňské. Ona i její manžel prošli za okupace nacistickým vězením, když pak v šedesátých letech vyšly Zlomky života Marušky Kudeříkové, poznával jsem v knížce Slávku pod jinou úpravou jejího jména, jako Vítězku, onu mladičkou odbojářku, oddanou Maruščinu kamarádku a spoluvězeňkyni v Breslau (Vratislavi), která pro budoucí čtenáře zachránila soubor vzpomínek, úvah a poznámek popravené hrdinky.
Zdeněk byl vynikající sportovec, narodil se v Orlických horách a lyže ho provázely od nejútlejšího věku. Občas dával k lepšímu historky ze svého dětství o tom, jak sněhem docela zapadala jejich horská chaloupka. Ven se dalo dostat pouze střešním průlezem ke komínu, jen lyže pak umožnily překonat čtyři či pět metrů hluboké závěje cestou do civilizovanějších míst. Už jako mladík získal v lyžování nejednu trofej.
Potkal jsem ho jednou s nohou obalenou v sádře. Šlo se mu těžko, noha byla zlomená na několikrát. Příčina byla docela hloupá. Nějak ho zlobilo tehdejší běžné vázání Kandahar, lyže mu při jeho profesionálních jízdách neustále padaly z nohou, vázání zřejmě nechtělo strpět tak riskantní jízdu, a tak se neohrožený lyžař rozhodl pro zcela "logický" krok - lyže si prostě k botám přivázal. Když pak došlo k pádu, Kandahar nedokázal splnit svou povinnost, a noha se točila spolu s lyží a polámaly se nakonec obě. Svérázná byla i léčba zlomeniny: když Hejzlarovi sádru sejmuli, zklamala ho celková ztuhlost nohy zpevněné několika šrouby.
Za pár dní u nás zazvonil.
Před domem se opíral o závodního favorita, nemocnou nohu trochu ofačovanou.
"Jedu kolem, tak jsem se na chvíli zastavil. Čeká mě docela dlouhá cesta. Dneska to vezmu do Brna. Zítra, to ještě nevím. Ale postupně chci ještě udělat Bratislavu a nakonec i Prahu."
Svižně se rozjel, nepřehlédl jsem ovšem, že jeho tvář na chvíli zkřivila grimasa, šílený nápad byl jistě provázen značnými bolestmi a utrpením.
Jednou, to už bylo mnohem později, na začátku šedesátých let, když jsem navštěvoval gymnázium, jsem lyžařské dobrodružství prožil pro změnu já. Věc úplně jiného charakteru. Měli jsme odjet na lyžařský kurz do Jeseníků na Červenohorské sedlo. Lyže jsem žádné neměl, nikdy jsem na nich ani nestál, v půjčovně - tehdy docela vzácné instituci - jsem nepochodil. Tak jsem se vypravil do obchodního domu a tam jsem skutečně na jedny lyže narazil. Byly to jediné lyže jediné velikosti - nic dalšího široko daleko právě nebylo - a vázání jim samozřejmě chybělo. Zakoupil jsem jediný jeho prodávaný typ Massag, ještě také umělohmotné boty a vyrazil k domovu. Cestou jsem nenalezl žádnou provozovnu, která by mi vázání na lyže připevnila, tak jsem se do toho pustil sám. Odhadl jsem místo, kde bych vázání mohl uchytit a vyznačil jsem tužkou, kde budou dírky pro šrouby. Žádný vrták se v naší domácnosti nenacházel, tak jsem do potenciálních dírek zkusil zatlouct hřebíky, což mimořádně tvrdé dřevo neumožnilo. Hřebíky se kroutily jako hadi, aniž by popolezly o milimetr. Přišel jsem na jiný zlepšovák, hřebík jsem držel v kleštích nad plynovým plamenem sporáku, až se rozehřál do ruda, a pak jsem s ním do dřeva poměrně snadno pronikl. Navzdory nevlídným vůním jsem zmákl všechny dírky, a mohl vázání přišroubovat.
Na výcviku mé lyže nikdo veřejně nekomentoval, tehdy se na vybavení příliš nehledělo, sám jsem však měl pocit jejich značné nemotornosti, ovládaly se mimořádně těžko a některé úkony, například otočení nohy na místě, byly neuskutečnitelné. Lyže se ukázaly jako mimořádně vhodné pro sjíždění kopce "šusem", kristiánkám přivykaly poměrně těžko. Docela dobře se mi na nich "šla" pěší túra z Pradědu na Červenohorské sedlo, lyže držely stopu a brzdit se dalo i zadkem.
Když jsme se vrátili z úspěšného zájezdu, nedaleko autobusového nádraží jsem potkal Zdeňka Hejzlara. Změřil si mě s mimořádně vyjeveným výrazem.
"Co to proboha táhneš? Komu neseš ty lyže?"
"To jsou moje lyže," usměju se, "moje vlastní."
"Kolik měříš?"
"Sto sedmdesát."
"A ty lyže?"
"Dva metry třicet."
Nevěřícně kroutí hlavou, postaví mě, zvedne mi ruku a na jednom místě v prostoru ji zastaví.
"Takhle dlouhé by správně tvoje lyže měly být, takhle. Ten krám, který ti bůhvíkdo půjčil, je o skoro půl metru delší. Proč jsi proboha nepřišel ke mně, já bych ti sehnal něco vhodnějšího."
"Ale mě se na nich jezdilo docela dobře," namítnu.
"To mi neříkej," dívá se na mě pohoršeně. "A který vůl montoval to vázání?"
"To já sám."
"Tak to promiň. Ale půjč mi jednu botu!"
Ochotně mu ji odvazuju z batohu, Zdeněk botu vezme a připevní do lyže. Pak ji uchopí za tkaničku a nechá lyži volně ve vzduchu. Ta se zadní částí otočí k zemi.
"Vidíš to? Vázání máš moc vepředu, odhadem o dvacet centimetrů. Správně by lyže měla zůstat ve vodorovné poloze. Víš co, přijď za mnou a něco s těmi lyžemi uděláme. Možná je zkrátíme, když to půjde, ale rozhodně je vyvážíme."
Nějak jsem na nabídku zapomněl, pustil jsem ji z hlavy a na stejných lyžích jsem absolvoval ještě jeden lyžařský výcvik o tři roky později, už na vysoké škole. A zřejmě nikdo tam nebyl profesionálem Hejzlarovy velikosti, o mých lyžích nepadlo za celý týden ani slovo. Pravda, byl jsem zařazen do nejméně výkonné skupiny, mezi samé dívky, pro které bylo lyžování problémem ještě znatelně větším než pro mne.
Z prvního roku mé známosti s Hejzlarovými se mi uchovala i vzpomínka na nedělní dětský den, konaný na letišti kousek od našeho sídliště. Ukázky seskoků parašutistů, přistání bezmotorových "plachťáků" a hlavně akrobacie dvojplošníků se Zdeněk pokoušel fotografovat. Nějak se mu přetrhl film, takže se snad žádné snímky z toho dne nezachovaly, vybavuji si jen jeho rozčilené připalování jedné cigarety od druhé a nešťastný povzdech: "Jeden malér za druhým, člověk nemá ani čas si trochu vydechnout."
Dospělí se pak pustili do vzrušené výměny názorů, ve které padala různá čísla, nejčastěji spojení "jedna ku pěti" a "jedna ku padesáti", ze kterých jsme - Jana, moje sestry ani já - moc chytří nebyli.
Máma pak debatu uzavřela docela nevzrušeně: "Já nemám k výměně vůbec nic, poslední peníze jsem poslala Frantovi jako kapesné. To mu zřejmě vymění tam."
Poslední slovo zaznělo docela zvláštně, všichni hned zmlkli a ohlíželi se po nás dětech. Nejstarší, jediná školačka Alena, pochopila, a odtáhla nás k nějakým soutěžím, největší atrakcí byla tombola, z velké vysoké ohrady, jejíž stěny byly zakryty, se asi na tři pokusy dala rybářským prutem vylovit hračka nebo nějaká jiná odměna.
Když jsme se vraceli se svými úlovky, byli jsme přivítání obdivnými výkřiky. Ale největším zážitkem z toho dne, který se mi doslova zařezal do paměti, byla podvečerní cesta Bělským lesem domů. Spustil vítr, a kolem nás místo listí začaly kroužit menší papírové bankovky, které lidé zahodili, když pro ně - dík měnové reformě - ztratily cenu. Dal jsem se do jejich sbírání a svazek vítězoslavně nesl mámě.
"No dobře, tak si za to něco koupíme. Anebo si to, Vláďo, můžeš schovat na památku."
K Hejzlarům jsme později pravidelně chodili na návštěvu o vánočních a velikonočních svátcích, později jsem už sám přicházel na "šmigrust", tedy s pomlázkou na Janu a paní Slávku, a odcházel s výslužkou, která přilepšila celé naší rodině. Jednou jsme s Janou zůstali chvilku sami v dětském pokoji, její táta nebyl doma a maminka si odběhla něco zařídit. Jana mě zavedla do obýváku, nad kterým jsem opravdově žasl. Bylo to jak někde na výstavě nebo v muzeu, v knihovničkách a na zdech byly spousty zajímavých exponátů, včetně fotografií Zdeňka Hejzlara ve společnosti velice významných domácích i zahraničních osobností. Nejvíc mě upoutaly krásné vyřezávané a vymalované hole ze Slovenska, Valašska či Slovácka. Nemohl jsem od nich odpoutat oči. Ani jsem si nevšiml, že vedle mne už nějakou chvíli stojí jejich majitel, který mi začal líčit, kde a od koho který dárek jako někdejší první svazák dostal. Pak obřadně sejmul jednu z valašek, kterou jsem si už o něco dříve přivlastnil očima.
"Tak si ji vezmi, až vyrazíš do Beskyd, bude se ti hodit. No neváhej, vidíš, že mi ještě nějaké zůstanou."
Od té doby jsem se tolikrát stěhoval, že ani netuším, kde parádní hůl nakonec skončila, stejně jako jsem se dopátral jen žalostných trosek docela pěkné sbírky darovaných odznaků, které Hejzlar jako svazácký předseda posbíral v různých končinách světa.
Jednou, bylo to někdy ke konci padesátých let, se u nás Zdeněk neohlášeně objevil už odpoledne, kdy máma zdaleka ještě nebyla doma.
"Vláďo, jdu za tebou, že bychom se spolu podívali na tvoje učebnice."
"To se budem spolu učit?"
"A vadilo by ti to moc? Víš, vracím se k učitelskému zaměstnání, neboj, tebe učit nebudu, nastupuju na školu v Ibsenově ulici, to je pro tebe docela z ruky, ale na druhý stupeň, a to se tě trochu týká. Ještě jsem neměl v ruce učebnice, Jana je zatím na prvním stupni, tak jsem přišel omrknout dějepis, zeměpis, matematiku, fyziku. Můžeš učebnice na chvíli postrádat? Taky se mrknu na tvoje poznámky, jo?"
Posadí se vedle mě ke kuchyňskému stolu, já mu ochotně vydám vše vyžadované, abych hned na svou adresu uslyšel: "Že bys s tím zacházel zrovna ohleduplně, to se říct nedá."
"Vždyť já to všechno mám po Aleně," vyhrknu nesměle, "a i ona měla jen některé knížky nové."
"Vždyť jo. Ale ten škrabopis máš taky po Alence, že, ten není tvůj vlastní. A někdy si nepíšeš vůbec nic, to když jsi hodně unavený, viď?"
"Spíš to nestíhám," ohradím se.
Zdeňkovi stačí zhruba hodina, aby si všechno prošel. Hned se se mnou pustí do debaty nad dějepisnými a matematickými problémy, až se mi zdá, že je s problematikou na začátečníka obeznámen docela dobře, možná víc a lépe než naši pokročilí učitelé. Taky mě hned zkouší, klade množství nejrůznějších otázek, a ne vždy je s odpověďmi spokojen.
"Zdáš se mi docela líný, Vláďo," řekne mi docela neomaleně, "ale možná, že ti jenom chybí elán, zápal. Víš, kdybych já byl na tvém místě, tak bych měl už ty knížky podškrtané, měl bych plno výpisků, svých vlastních, ne opsaných z tabule, a přečtenou spoustu knížek kolem."
Na to musím reagovat: "Tak to by u nás nešlo. Knížky nám kontrolujou, nic se do nich psát nesmí, za to jsou trestné body. A hledat něco jinde než v učebnicích? To jsem si už vyzkoušel!"
"No to mě zajímá," utrousí pedagog, "to mi pověz."
"Mě nejvíc baví dějepis," nenechám se dvakrát pobízet," máme učitelku s takovými zvláštními, nafouklými tvářemi, které říkáme Křeček. Já jsem si třeba o Janu Husovi přečetl knížku od Miloše Kratochvíla a ještě Kosinovy dějiny a Ottův naučný slovník, a když mě vyvolala, tak jsem to probral ze všech stran. Dívala se na mě, jako bych si z ní dělal legraci, tváře se jí ještě víc nafoukly, že byla Křeček na druhou, a pak mě posadila se čtyřkou. Že prý se nemáme co učit v obskurvních..."
"Obskurních," opraví mě.
"...v obskurních knihách, ale v učebnicích. Že informace navíc mi udělaly v hlavě galimatyáš. Tak se držím učebnic."
"No jo, s tím asi nic nenaděláš. Kvalita učitelů se teď určitě bude měnit k lepšímu, ještě se dočkáš. Hlavně se nenech odradit a čti, čti všechno, co ti přijde do ruky. Ublížit ti to nemůže. Hlavu ti to nepoplete, neboj se."
Učitel Hejzlar mě pak přezkušoval při každé návštěvě. Dokonce, i když se naše škola s tou jeho náhodně sešla na výchovném koncertu. Myslím, že byl s mými studijními výsledky docela spokojen. Jediné, co mu na mě vadilo, byla moje povrchní znalost jazyků, přes kterou jsem se nedostal vlastně nikdy. Jednou mi to vyčetl parádně: "Víš, jak válí jazyky tvůj táta? Dokonale, slovem i písmem, umí anglicky, francouzsky, rusky, německy. Ze všech dokáže překládat, z jednoho jazyka umí volně přecházet do druhého. Nechtěl bys to taky dokázat?"
Když se otec vrátil z vězení, věnoval Zdeněk pozornost spíš jemu než mně. Hlavně když jsme na začátku šedesátých let bydleli v ostravských Mariánských Horách, občas přišel pěšky nebo dorazil na kole. To už byl ředitelem školy, a samozřejmě se mě vyptával nejen na věci související s jednotlivými předměty.
Občas jsem zaslechl, i o čem si povídali dospělí. Jedna vzrušená debata v roce 1963 se týkala rehabilitací, otec i Zdeněk se pozastavovali nad jejich nedůsledností. Otce nejvíc rozhořčilo, že na jeho spoluvězni Matyáši Lewintterovi zůstal stín podezření, v závěrečné zprávě byla zmínka o tom, že zneužíval moc. Ve sdílené cele otci Lewintter zemřel v náručí, když se mu pro něj nepodařilo zajistit odpovídající lékařskou pomoc. Táta pak vyvinul obrovskou aktivitu, vedoucí k úplné spoluvězňově rehabilitaci, docílil i toho, že ve velké encyklopedii vyšel dodatek, kde je věc uvedena na pravou míru. Vím, že totéž by si Hejzlar přál u Slánského, jehož rehabilitace též neproběhla stoprocentně, ale to v té chvíli ještě možné nebylo.
Kapitola z knihy Co už máma nenapsala, kterou vydalo nakladatelství BMSS-Start a kterou si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 249 Kč
Autor: VLADIMÍR KOLÁR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |