KAREL BOUŠEK
Fantasmagorie
Byl jsem přitom když rozbíjeli ticho
Balvan se utrhnul z ušních bubínků
Bylo sotva slyšet z dálky maminku
Spatřil jsem Daidala druhy
kterak sypou z odraných křídel peří
jež vítr do všech končin roznášel
Byl jsem přitom Nedá se to smlčet
Jako by kameny bylo vidět pršet
nad hořícími úly do pláství -
a při rojení včel...
Plný absurdních pocitů jsem na divadle byl
Kde slovo za slovem demontovali ticho
A stal se tak svědkem pádu kulis do tratoliště chvil
Spatřiv na scéně astronauty v maskách
jak sypou z nebes ohořelé peří
14. prosince uplyne pět let od básníkovy smrti
JAN CHODSKÝ
Odésácká
Moravo, Moravo,
mladíče ztepilý,
zle se tě partajní
šéfové zbavili.
Věděli s jistotou
protřelí syčáci,
že když to prohraješ,
zas jiní hlupáci
za výtah ku moci,
za tučnou výplatu
životy nasadí
pro modrou kravatu!
Dobyvačná
Až dobydem Rusko,
všeho bude důžo,
hlavně nafty, plynu,
těš se, česká Růžo!
Rusové tu u nás
celé dlouhé roky
budou za pár korun
sloužit za otroky!
VÍTĚZSLAV NEZVAL
Sonet sedmnáctý,
o jejím příchodu
Váš baret s hvězdami, jejž máte na hlavě,
váš baret, ctitelko a sestro námořníků,
se houpá ve výši a mává Vltavě.
Vy sama kráčíte jak duše mandlovníku.
Tak měkce, dětinsky, tak tvrdě, svéhlavě!
Váš pohled vítá mě, váš pohled barvy fíků.
Jste jako Venuše na vlastní výstavě.
Čím je mi voňavka vašeho kapesníku!
Jste jako Sabinka, vždy připravená k boji.
Ó, která vlčice vás poslala a kojí.
Ach, čím jste něžnější, tím mám z vás větší strach.
Vy, vždycky statečná, rcete, proč chvějete se,
když moje doteky, má ruka, jež se třese,
z nás dělá opilý jazýček těchže vah.
Sonet padesátý šestý,
bez názvu
V lhostejném pokoji malého hotelu,
kde visí barvotisk cikánky s černou kšticí,
vroucně mne objalas a já se ti bál říci:
Seď, seďte, miláčku, klidně v svém fotelu.
Potom jsme usedli jak do asfodelu
na okraj postele poněkud vrzající.
Chraňte nás, nebesa, na této dvojveslici!
Pak jsem se poklonil vašemu úbělu.
Tvá stehna bělostná, jež objala mou hlavu,
se pootvírají jak křídla bílých pávů...
Má ústa líbají vnitřek tvých živých úst.
Jak želva plazím se po bělostném tvém břiše,
hltám tvé polibky, jež nabízíš mi tiše,
a cítím šíleně tvé chladné prsy růst.
Sonet padesátý devátý,
na počest jejích prsů
Tvé prsy, vztyčené jako dvě závěje
na houslích ze sněhu, pod kterým skřivan dýchá,
tvé prsy, vztyčené jak infantčina pýcha,
dělají, miláčku, z mé ruky zloděje.
Ten zloděj plíží se a jemně bere je.
Ať neprocitnou... Dost!... A zticha, zticha, zticha...
A že jsou ze sněhu, zblizoučka na ně dýchá
tak, až jsou zroseny popraškem oleje.
Dva české granáty, jež zazářily na nich,
lakotně ukrývá v svých chvějících se dlaních...
Jediná svědkyně té něhy usíná.
Pak tiskne na prsa ty výhružné dva hroty
jak mladý sebevrah, jenž padá do temnoty,
na jejímž svahu spí zázračná blondýna.
Sonet devadesátý první,
o reminiscenci
Tvůj drobný obličej se na mě usmívá.
Líbám tě na skráně a čechrám tvoje vlasy.
Tvůj pohled, princezno, mě zas už vyzývá,
tvůj pohled, ukrytý za dlouhé tvoje řasy.
Tvá ruka zmizela, ty šibalko - a hrá si,
tvá ruka dítěte. Ó jak je škádlivá...
Tvá ústa chvějí se jak zlatá tětiva.
Rozněcují můj žár a líbezně jej hasí.
Máš vášeň zralých žen a něhu mladých chův.
Mlč! Omdli docela. Anebo mluv, mluv, mluv...
Řekni mi hlasitě, co s tebou dělám. Ano?
A nahlas, miláčku. Nešeptej. Křič to, křič!
V ten den, kdy příroda stvořila v lidech chtíč,
byl jsem já tvůj, ty má. Mé zvíře! Moje panno...
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |