Michal Černík hovoří s Vladimírem Janovicem
Michal Černík: V nakladatelství H+H vyšel výbor z tvé milostné poezie Jed v růži, za který - s přihlédnutím ke sbírce Potopený úl (2005) - ti byla udělena Cena Daniela Strože a Unie českých spisovatelů. Proč jsi zvolil tak neobvyklý název pro milostné verše? Nezní to zrovna moc milostně.
Vladimír Janovic: Už od studentských let mě fascinuje dialektika, takové nazírání na život i svět, kdy v každém kladu jsme schopni zahlédnout rodící se zápor a naopak, kdy to, co se jeví jako celistvé, pojímáme jako vnitřně rozporné. Dialektika zachycuje skutečnost v pohybu, a tím se dobírá pravdivějšího poznání, než jaké umožňuje formální logika. Název Jed v růži je symbolický a poukazuje k nástrahám lásky, k léčkám a úkladům, které se vyjeví teprve v budoucnosti. Průměrné milostné city vedou ke zlhostejnění, kdežto vášně se proměňují v nenávist a často ústí do tragédií. Ale i kdyby tomu tak nebylo, je tu jedna skutečnost, kterou si musíme stále znovu uvědomovat: všechno autentické v životě - láska, inspirace, hrdinské vzepětí nebo třeba revoluce - trvá jen okamžik. V příští chvíli už to začíná popírat samo sebe.
Mnoho tvých veršů je stylizováno do starověkého a křesťanského světa. Proč se tyto motivy pro tebe staly tak inspirativní?
Asi proto, že jsou to velice nosné symboly, jejichž prostřednictvím se dá mluvit o současnosti a k současnosti, aniž upadáme do doslovnosti nebo popisnosti. V mládí jsem velice miloval symbolisty - zejména Hlaváčka a Mallarméa - a díky nim pochopil, že přímé zobrazení skutečnosti, tedy její nápodoba, je marnost nad marnost. Skutečnost je totiž vždycky dokonalejší než její obraz v nás. Vědoma si tohoto omezení, báseň by se měla primárně soustředit na vyjádření autorova vztahu k zobrazovanému předmětu. Řekl bych, že pro báseň jsou podstatné jen ty paprsky skutečnosti, které se lámou v čočce básníkova subjektu.
Skutečné milostné pocity jsou u tebe silně transformovány. Ostýcháš se o sobě vypovídat?
Nejde tu o ostych, ale o možnost zobecnění. Stylizace milostného tématu umožňuje, aby se s ním mohl ztotožnit někdo další. Máchovo milostné peklo má jméno Lori. V Máji však vystupuje Jarmila.
Jaká byla tvoje první láska. Řekni mi něco o ní.
Jmenovala se Jarmila a chodila do páté třídy, já do sekundy gymnázia. Kdykoliv jsem šel kolem domu, kde bydlela, tlouklo mi srdce až v krku. Často jsem stával pod okénkem v prvním patře, odkud zazníval její perlivý smích, když mi udělovala audienci. Někdy byla náhle odvolána svým otcem, který našemu vztahu nepřál (můj otec kantor ovšem také ne), ale mohlo to mít mnohem prozaičtější příčinu. To přímo hradní okénko - a to jsem tehdy nevěděl - bylo na WC. Jarmilka byla velmi krásná, nepatrně baculatá a ráda se vciťovala do role princezny. Také měla svou komornou, spolužačku Milenu, která bydlela v naší ulici. Ta u nás jednou odpoledne zazvonila a překotně mi sdělovala: Pojď honem na parcelu (rozuměj: parcelu Jarmiliných rodičů), Jarmila bude v altánku stát před tebou nahá. Spěchal jsem v doprovodu komorné do zahrádkářské kolonie. V altánku stála Ona. V bílé říze a se závojíčkem na hlavě. Na dřevěné podlaze bylo křídou napsáno písmeno H. Nelhala. Stála na H. Rytířské dobývání milované bytosti pro ten den skončilo a mou hanebnou prohru stvrzoval zuřivý štěkot panina rezavého jezevčíka Pajdy, který mě vyháněl z altánu. Ještě dnes mě při té vzpomínce píchne u srdce.
A jaké byly ty další ženy v tvém životě?
V sextě a septimě jsem platonicky miloval jinou Jarmilu, která o tom snad ani nevěděla. Byla jako motýl, líbila se všem, ale naději nedala nikomu. Největší milostnou smršť svého života jsem zažil ve svých třiatřiceti letech, kdy jsem se zamiloval do Italky žijící v Praze. Byla to ona Gianozza, jíž je věnována rozsáhlá stejnojmenná báseň v Romulově nářku. Musel to být opravdu hluboký vztah, když po desetiletém manželství s jinou ženou ve mně poprvé probudil touhu po dítěti. Ale jako všechno velké v životě brzy začal stravovat sám sebe.
Býval jsi nešťastně zamilován?
Vlastně po celou dobu gymnaziálních studií. Teprve na vysoké škole v Brně jsem poznal lásku nejen jako marnou touhu, ale i jako odpověď druhé bytosti.
Přinášela ti láska víc trápení, nebo radosti?
Neopětovaná láska přináší trápení vždycky. Ale ani ta opětovaná se mu nevyhne. Trápení a radost existují v milostném vztahu vedle sebe, ne ovšem jako sousedi, ale jako soupeři zaklesnutí do sebe. Tuto jejich dialektickou vazbu vystihl už v 1. století př.n.l. římský herec a skladatel mimů Publilius Syrus: V lásce vždy zápasí bolest a radost.
Vytváříš imaginární svět, v němž se děje tvá láska. Myslíš, že jsi romantik a platonik?
Domnívám se, že jsem obojí. Romantik v tom smyslu, že dodnes věřím v lásku v ideální podobě, která v reálném životě neexistuje, a také že na velkou lásku stále čekám. Ona už samozřejmě nepřijde. A kdyby mě přeci jen potkala, už bych ji asi neunesl. Pokud jde o platonismus, řekl bych, že je to častý předpoklad milostné poezie. Zobrazuje lásku v oddálení - jako vzpomínku, sen nebo holou nemožnost. Vzpomeňme na lyriku trobadorů a minesengrů. Realismus odjakživa vedl k sňatku a založení rodiny, platonismus vytvořil kurtoazní poezii vrcholného středověku.
Dneska se ve společnosti zásluhou médií obecně zaměňuje láska a milování za sex. Sex jako kšeft, jako zábava, jako soupeření dvou těl. Jak vnímáš tento posun milostného vztahu mezi mužem a ženou?
Je to podle mého názoru jeden z projevů všeobecné depoetizace života. Jsme dnes velmi vzdáleni tomu, abychom žili poeticky. Termín pobývat na Zemi poeticky, který ve svých Předpotopních úvahách razil filozof Karel Kosík, neznamená, že bychom měli všichni povinně číst poezii a vyjadřovat se v metaforách. Jde o to, aby lidé neztratili schopnost vnímat zázračnost a neopakovatelnost života, a tedy i lásky, aby dovedli odlišit vysoké od nízkého, originální od padělaného a sváteční od všedního. Území, na němž v minulých stoletích přebývala krása - umělecká i mimoumělecká -, nesmíme lehkomyslně přenechat kýči, banalitě nebo sentimentu.
Máš svou definici lásky?
Lásku stejně jako krásu lze definovat jen těžko, ale pokusím se popsat svou představu o ní. Je to cit, který vyvrací oba partnery z kořenů, nevysvětlitelná vzájemná gravitace, které ostatní nepodléhají. Ve skutečném, to znamená fatálním vztahu mezi mužem a ženou hraje důležitou roli jejich charisma. To starořecké slovo, kterým se dnes velice plýtvá, znamená dar z milosti, tedy dar nezasloužený. Charisma není pouhý součet kladných lidských vlastností.
A co dělá lásku láskou a manželství manželstvím?
Staří Řekové rozlišovali mezi slovy erós a agapé - láskou tělesnou a duševní. Jedno bez druhého znamená buď milkování, nebo naopak soucit či oběť. V jedinečnosti skutečné lásky se každý z milenců dobrovolně vzdává své identity (a také svobody) ve prospěch druhého, a tím je paradoxně získává na vyšším stupni sebeuvědomění. Láska je pro mnoho lidí jedinou možností, jak si alespoň na chvíli uvědomit zázračnost života a uniknout každodenní životní rutině, tomu, co Cesare Pavese nazýval řemeslem žít. Sňatek je marný pokus prodloužit si milostnou extázi na celý život. A manželství? To je postupné poznávání, že to není možné, že to byla iluze. Aby nevzniklo nedorozumění: neznevažuji instituci manželství. Jen tvrdím, že jeho funkce je jiná - přivést na svět děti, vychovat je a společně čelit starostem, nouzi, nemocem, zklamání i smutku. A to není málo.
V básni Za svitu luny říkáš: Je mi lehko jako básni / která už nepotřebuje svět. Je to krásný obraz, a přesto se musím zeptat: Opravdu ti bývá v básni lehko a opravdu báseň nepotřebuje svět?
Myslím, že si trochu nerozumíme. Netvrdím, že je mi v básni lehko. Naopak při psaní mi bývá všelijak. Píšu pomalu a hodně brousím. Kvůli jedinému slovu, které do textu nezapadá, se dovedu soužit řadu dní. Často si při tom opakuju Holanovu větu: Od skici k dílu jde se po kolenou. Moje dvojverší chce pouze naznačit, že látkou básně může být cokoliv - svět i autor sám. Báseň by se neměla předem tematicky svazovat. Dopřejme jí, aby se trochu vznášela. A pokud jde o mne, cítím, že jak stárnu, potřebuju svět stále méně.
Co tedy básník skutečně potřebuje?
Věrnost lidem i sobě samému.
V básni Praga mater urbium jsi kdysi napsal: Hledal jsem svobodu, jíž jsem se sám vzdal. Jak ti mám věřit, že ses vzdal svobody?
Nechápejme to v úzce politickém smyslu. Je to celoživotní bilanční povzdech. A zase jsme u té nešťastné dialektiky. Cožpak se nevzdáváme části své svobody kvůli tomu, co milujeme - ať je to žena, dítě, práce, umění nebo věda?
Skutečný svět do tvých veršů vstupuje tam, kde píšeš o své dceři Sabině. Zde se čtenářům otvíráš a vyznáváš ze svého prožitku. Jak se na období otcovství díváš dnes?
Trochu bych se přel o to, je-li svět, který čtenář básně není schopen okamžitě a jednoznačně pojmenovat, méně skutečný. Ale je pravda, že dítě, zejména malé, vyrazí člověku dech. Rané otcovství, řekněme do čtyř pěti let věku dítěte, je nejkrásnější. A to proto, že oboustranná důvěra je v té době ještě absolutní.
Vyber z některé své sbírky básnický obraz, který považuješ za zvlášť silný, a okomentuj ho.
Poslední dobou mě ve spánku i v bdění navštěvují postavy z mého dětství. Zřetelně vidím jejich obličeje a slyším jejich hlasy. Vynořují se dávno zapomenutá jména kantorů, spolužáků i sousedů. Proto vybírám čtyřverší z úvodní básně sbírky Potopený úl: Neporušenou jsem ji vylomil / ze skály zapomnění / A pak jsem pochopil: / I dva metry pod zemí jsou Čechy. A komentář? Tím může být myšlenka Otokara Březiny, kterou si často připomínám: Národ je společenství živých, mrtvých a nenarozených.
V závěrečné básni výboru Jed v růži, nazvané Časoprostor vzpomínek a hvězd, čteme: Vesmír je minulost A láska taky. Je to básnická pravda, ale je to i pravda ve skutečnosti?
Ten verš je třeba vnímat v kontextu celé básně, kde se srovnává smrt hvězdy a smrt lásky - obojí vnímané jako přítomnost, ačkoli k tomu došlo dávno. Hvězda svítí, přestože zanikla. Podobně láska: naléhá a mučí, třebaže pominula. Krásně to vyjádřil Marcel Proust: Skutečnost vzniká teprve ve vzpomínce.
Cítíš se tedy ve svých letech už propuštěn z lásky?
Asi ano, i když romantik, kterého jsi ve mně objevil, se tomu úporně brání.
Autor: Michal Černík, Vladimír Janovic
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)