Letošní "osmičková" výročí byla festivalem politické agresivity v zemi, která měla a má pozoruhodné dějiny a v nich pozoruhodné osobnosti. Zamýšlet se nad tím, čím se v dějinách země "koruny české" proslavily a jaké osobnosti daly světu, není však v dnešní době "všemocného" peněžního ideálu populární. Ani zmínka nepadla o jednom výročí, na které je hanba zapomínat. Letos tomu bylo již 630 let, kdy se tři hodiny po západu slunce dne 29. listopadu 1378 nad královským hradem rozezněl smutný hlas zvonu a oznamoval Praze a celému českému království, že zemřel jeden z největších panovníků českého státu, český král Karel, římský císař tohoto jména čtvrtý.
Velký panovník se narodil v pátek 14. května 1316 české a polské královně z rodu Přemyslovců Elišce a Janu, řečenému Lucemburský. Byl to jejich prvorozený syn a byl pokřtěn tradičním jménem českých králů Václav. Symbolizoval pokračování přemyslovské dynastie a naději na zachování přemyslovského rodu.
Mládí od sedmi let prožíval ve Francii, kde byl také biřmován; po kmotru přijal jméno Karel. Ve Francii nepobýval stále, otec Jan jej pověřoval různými zástupnickými úkoly, které mladého Václava - Karla vedly do Lucemburska a Itálie. Do Čech se na vlastní žádost vrátil v r. 1333, tedy ve věku sedmnácti let. Karlův vstup do Čech byl vskutku triumfální. Na Zbraslav, kam dorazil se svým průvodem 30. října 1333, přišli Karlovi vstříc zástupci Prahy a mnozí šlechtici.
Brzy však nastalo nepříjemné vystřízlivění, když Karel zjistil, že se do vlasti vrátil nejen s holýma rukama, ale že z královského majetku, který měl být jeho oporou a základem nové moci, zůstaly jen žalostné trosky. Karel neměl totiž ani kde přenocovat, protože královský Hrad pražský byl v naprosto dezolátním stavu. Jeho počáteční situaci ztěžoval fakt, že Karel neuměl ani slovo česky, neboť do Francie byl odvezen už jako dítě. Zpočátku se tedy dorozumíval německy nebo latinsky.
Kralevice čekala náročná práce obnovy panovnické moci a právního stavu. Obtížných úkolů se ujal s mladickou energií a ctižádostí uplatnit v praxi své představy, vědomosti a dosavadní zkušenosti, které získal již jako mladičký princ, vychovávaný na dvoře francouzského krále.
Po svém návratu sídlil v Praze, snažil se však seznámit s celou zemí a její problematikou. Velmi důležité pro Karlovu počáteční politiku bylo, že se neobklopil družinou cizích rádců jako jeho otec, ale opřel se o zcela domácí prostředí, velmi rychle se s ním sžil a dokázal si je získat na svou stranu. Karel, také jako málokterý panovník, znal dokonale dějiny českých, římských a císařských předchůdců. A nejen to. Měl i vzácnou schopnost , kterou mívá i málokterý politik, poučit se a vzít si příklad z předchůdců.
Za poměrně krátkou dobu se Karlovi podařilo restituovat většinu královského majetku. Jeho autorita vzrostla natolik, že měl v Českých zemích daleko větší vliv než jeho otec, král Jan. S pomocí papeže Klimenta VI., který byl Karlův učitel na francouzském královském dvoře a k němuž měl přátelský vztah, se dostává do víru mezinárodního dění. Podporu církve i ochranu a šíření pravé víry pokládal Karel za přední povinnost každého křesťanského monarchy. Přízeň Klimenta VI. umožnila Karlovi r. 1344 prosadit povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Prvním pražským arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic. Současně se Karel zasloužil o zřízení nového biskupství v Litomyšli.
Oboustranně dobrý vztah mezi papežem Klimentem VI. a Karlem otevřel Lucemburkům cestu zpět k římskému trůnu. Své představy o náplni a funkci panovnické moci se snažil Karel uskutečňovat v praxi již jako spoluvládce Jana Lucemburského, ale důsledně se začal rozvíjet až po bitvě u Kresčaku r. 1346, kde jeho otec, Jan Lucemburský, padl. V červenci 1346 byl český král Karel zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským panovníkem.
Karel považoval český stát za nejcelistvější, hospodářsky nejmocnější a nejstabilnější součást Říše a za jádro rodových držav lucemburské dynastie. K tomuto úsudku přistupovaly i silné motivy rodové a citové. Karel vždy okázale zdůrazňoval svůj přemyslovský původ po matce a sepětí s dávnou slavnou historií českých zemí. Úctu svatému Václavovi projevoval při každé příležitosti. Sám na základě starších předloh zpracoval svatováclavskou legendu. Postava a kult svatého Václava byly neodmyslitelně spjaty se všemi kroky, které Karel učinil jako český král. Jedním z nejvýznamnějších prostorů pražské katedrály je Svatováclavská kaple, zbudovaná kolem Václavova hrobu. Také Pražský hrad, který rozšířil o nový královský palác, byl přejmenován na Hrad svatého Václava, rovněž jako královská koruna, která prošla nákladnou inovací, a která se ujala natrvalo spolu se slavnostním korunovačním ceremoniálem, jejž Karel sám sestavil.
Z Českého království učinil Karel jádro rodových lucemburských držav. Důraz na Čechy jako na střed Říše se promítl do Karlovy péče o Prahu, jejíž význam stále stoupal. Praha byla za Karlova panování nejen hlavním městem Českého království, ale také metropolí a rezidencí českého krále. Tomu musela odpovídat její tvářnost, odpovídající panovníkově politice.
V r. 1348 založil panovník Nové Město pražské, jímž podstatně rozšířil dosavadní městskou plochu. Význam Prahy umocnilo v r. 1348 založení vysokého učení, které bylo první ve střední Evropě. Pravý Pražský břeh s levým spojil velkolepý kamenný most, zakončený pozoruhodnými branami a dodnes nesoucí Karlovo jméno. Významným krokem pro české země bylo také zavedení nového říšského zákona - tzv. Zlaté buly z r. 1356. Typické bylo systematické budování Pražského masivu se zvýrazněnými lokalitami (Pražský hrad, Vyšehrad, Karlov), stejně jako promyšlená výzdoba chrámů a královských hradů.
V oblasti literární byly z Karlova podnětu pěstovány téměř všechny druhy básnické tvorby, vznikla nová nauková a slovníkářská díla a překlady. Sám císař, který ovládal slovem a písmem pět jazyků, šel příkladem vstříc. Nová univerzita, které Karel věnoval mnoho osobní péče, působila výrazně na zrod české inteligence a vyvolala v českém prostředí první průlom laického živlu do kulturní oblasti, vyhrazené až dosud především vrstvám duchovenstva. Vznik univerzity se brzy odrazil i v celé soustavě školství. České země se staly vyhledávaným centrem vzdělanců z celé Evropy.
V závěru života podnikl Karel IV. se synem Václavem cestu do Francie, kde s Karlem V. hovořil o rozdělení sfér vlivu v Evropě. V rámci těchto plánů měla Zikmundovi v budoucnu připadnout polská koruna. Poměry se však uspořádaly jinak a Zikmund zasedl v r. 1387 na uherský trůn. Rovněž řešení papežské otázky doznalo změny. Urban VI. sice sídlil v Římě, ale francouzští kardinálové zvolili vzdoropapeže, který setrval v Avignonu. O volbě protipapeže se Karel dozvěděl až 28. října 1378 prostřednictvím spěšného posla. Při tak vážném otřesu instituce církve, jako bylo právě vypuknutí papežského schizmatu, se to muselo neblaze odrazit i uvnitř evropských států. Toto rozštěpení papežského úřadu již Karel odstranit nemohl. Zemřel 29. listopadu 1378 na následky zápalu plic.
Připomínat si velikány naší historie je životní nutnost právě dnes, kdy jsou dějiny přepisovány, obelhávány a přemalovávány černou tuší a kdy je zpochybňován sám slovanský charakter našeho národa. Velkých okamžiků našich dějin a jejich nositelů (král Karel IV., Jan z Husince, Jan Žižka a další) využívali buditelé 19. století v boji proti germanizaci a za emancipaci českého národa, jeho jazyka a dějin. Dějiny nám byly nápomocny v době nacistické okupace. Současná úporná snaha o odnárodnění a rozbití přirozených svazků východních Slovanů český národ o jeho dějiny a slavné osobnosti připravuje. Nesmíme to dopustit.
Autor: VÁCLAV JUMR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |