Jsa odjakživa spíš jenom okouzlený čtenář Freuda než skutečný zasvěcenec do psychoanalýzy, čtu ANÁLNÍ VESMÍRY (opět Malvern, Praha 2008), tedy třetí a patrně nejerudovanější a nejsoudržnější knihu Jana Sterna, už po měsíce stále dokola, abych mohl poznání, s nímž přicházejí, porovnat se svým vlastním poznáním co nejkorektněji. Stern je fundovaný psychoanalytik velkého rozhledu a s nemenší badatelskou odvahou, mé skromné poznání čerpá z poezie, jíž je mi netoliko Villon, Hugo, Rimbaud, Nezval, Kuběna, Miroslav Florian, ale též Rabelais, Dumas, Vančura, John, Václav Erben i pohádky, písně, přísloví. A žasnu i těší mě, jak se Janu Sternovi daří pojmenovat výmluvně a přesně, pro co já správné slovo hledávám a nalézám zpravidla těžce a jen někdy úspěšně.
Jan Stern opírající se o zevrubnou znalost literatury nejenom psychoanalytické, rozlišuje tři složky v každém z nás: narcistickou, oidipovskou a pro třetí razí termín genitalita; tu vymezuje jako snahu komunikovat, úsilí porozumět jiným subjektům a též v souladu s tím porozuměním jednat. Narcistická složka je orálně-anální; tu by složka oidipovská ráda překonala, potlačila a opanovala; obě Stern nahlíží přísně kriticky, distancuje se od nich, a naději hledá v prosazení složky třetí. Cestu k tomu prosazení mu naznačuje právě psychoanalýza, kterou - při všem svém adorování rozumu - nazývá nenápadně (až v Poněkud podezřele rozsáhlých poznámkách) a zřejmě záměrně až kýčovitě cestou přátelství a lásky, a to spíše než cestou rozumu a pravdy.
Rozumím-li názvu knihy Anální vesmíry dobře, po selhání společenských systémů oidipovských, ať programově zločinného, ať naopak vedeného do pekel dobrými úmysly (a obou strkaných demagogicky do jednoho pytle zlé totality), prožíváme čas globálního návratu k orál-analitě, která bytostně nenávidí rozum, utíká se k magii, mýtům atd. a marně se snaží zastřít svou pravou podstatu vyžadováním a předstíráním náramné zbožnosti a obětavé oddanosti vyšším cílům a ideálům. Návrat k narcistní orál-analitě přináší ovšem, jak si všímá Stern, osamělost a strach z ní. A tak anální vesmír, jaký globálně budují média, reklama, konzumní ne-filozofie užít si hned teď a tady, klene se nad každým jedincem, který se vábivé snadnosti orál-anality poddá.
Anální vesmíry dominují a prezentují se jako definitivní vyvrcholení vývoje, protože unikat jim je neobyčejně obtížné, těžší než astronautické překonávání zemské tíže. Nabízejí pohodlí a pilně pěstují jeho kult. "Rozum prohrál s temnotou člověka na mnoho let dopředu," smutně komentuje zajetí davů v koncentrácích análních vesmírů Stern. Ale vidí už i jiskření naděje. Uprostřed knihy se objevuje zmínka o humoru jako "psychofarmaku zdravých" a jako "poodstoupení od temnoty". Ve stati o fetišismu v pop-kultuře se opatrně nadhazuje svatokrádežná otázka, zda fetišismus, ten "klíčový znak kultury tvořené popem a marketingem", nemůže nakonec "vykoupit západního člověka ze zajetí orál-anality, kterou konzumní společnost nutně potřebuje". A v závěrečné lakonické kapitole, inspirované Freudovou pozdní studii Muž Mojžíš a monoteismus, kterou interpretuje, už jednoznačně sází na "nový, celkem životný rozum", který se nechce stát pánem světa (na rozdíl od rozumu oidipovského) ani pánem reality (tím by byla ráda narcistní modernita), ale bude sloužit tomu, co se dá nazvat pravou lidskou solidaritou nebo blízkostí.
I v této knize exceluje Sternovo umění provokativního přesného pojmenování např. postmodernity šedesátých let "resuscitací modernity", domnělých postmodernistů "splašenými modernisty", křesťanských chrámů "vizuálními epicentry", toho, co se valí na břehy počítačů z Internetu "pornografickým oceánem". Stern se odvolává na Freuda, dobře vědoucího, že "osvobozuje vždy jen rozum a pojmenování", a ve sporu s mágy popírajícími možnost pojmenovat lidský stín zdůrazňuje, že ten "zázrak může učinit jen rozum". Tu musím dodat, že uměním takového zázraku pojmenování vládnou často básníci. Stern se dušuje, že "neumí psát příběhy" a je "jen nudný freudián", jemuž "nezbývá než (...) příběhy vykládat". Ale co jiného činili velcí řečtí dramatikové ve svých hrách s příběhy z řeckých mýtů? Ostatně v kapitole o perverzní Lole sám Stern nazývá psychoanalýzu výslovně "básnickým žánrem". Je básník.
Na mnoha místech se čtenářům Análních vesmírů vybaví paralely z tzv. krásné literatury. Nad vracejícím se motivem rozhrnované opony nelze nemyslet na roztrženou Oponu Milana Kundery. A kdopak napsal: "Neboť není mým úkolem hlásat správnou ideu, ale podpalovat závoje iluzí"? Kundera? Mohl to napsat. Napsal to do závěru kapitoly Psychoanalýza a vegetariánství Stern. A jak si nad tou jeho úvahou o orál-analitě v kuchyni nevzpomenout na mistry vařečky i slova od Dumase až po Sýse a taky třeba na Nezvalova Papouška na motocyklu s básníkovým doznáním: "Jsem v neustálém kontaktu se svým trávením." Ani Dumas, ani Nezval, ani Sýs - stejně jako žádná skutečná poezie, ve které je téměř vždy prvek narcismu - nedali se ovšemže uzavřít do orál-análního vesmíru, ani se nepokusili ho ignorovat, popřít, vytěsnit. Jen pár řádek po doznání "neustálého kontaktu" s trávením se Papoušek na motocyklu vznese do Sternovy kýžené hned třetí "vrstvy" lidské osobnosti, do pásma blízkosti lidí a života: "Hle, to jste vy! Oči, jimiž jsem probouzen k životu."
Stern je z autorů, kteří nejen objevně interpretují zdánlivě skrz naskrz už prokutaná díla včetně Písma i produkty pop-kultury, s jejichž kritickým rozborem se nikdo nezahazuje, ale také "umí číst život a něco o něm ví". Nešetří sebeironií, ta zvyšuje půvab jeho výkladů stejně jako jejich místy velmi osobní tón, v jednom si je "však jistý: že v ní ('skutečné kultuře') musí vítězit člověk a život." Jaromír John (na jehož jasnozřivost v souvislosti s nebezpečnou expanzí automobilismu upozornil před časem Milan Kundera), právě ten John, který měl průkopnickou odvahu zajímat se a oceňovat krásu a životní funkci "neumění" včetně toho, co se tehdy odbývalo jako kýč, ve své povídce Lotos non plus ultra (Dořini milenci, 1942) s okouzlující sebeironií ukázal, jak nad papírovými koncepty a záznamy života umí "vítězit" (a jak inspiruje přitom k vrcholné tvorbě) "člověk a život", "lidská blízkost", to podle Sterna třetí a nejslibnější v nás. Stern svým psychoanalytickým dílem rozvíjí pozoruhodnou linii české literatury.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |