Se základními znalostmi českého jazyka, a vůbec s psaním, jsem se seznamoval roztodivně. Byl totiž čas druhé světové válečné vřavy. Jednou do školy spadla bomba, do jiné školy zase napchali rozstřílené vojáky vítězně prohrávající na všech frontách, a tak jsem se ocitl v obci Hradenín na Kolínsku a odtud každý den šlapal do jednotřídky ve vedlejší vesnici Poboří. Neuměl jsem psát a neznal písmenka a vedle mne byli kluci o pět let starší. Ti už nějaký čas psát uměli. Učitel však byl vlastenec a věnoval se mi natolik, že jsem brzy zvládl i krasopis. Dokonce i když nás ustupující a dosud nerozstřílení vítězící vojáci vyhnali ze školy, vesnický učitel ve svém snažení pokračoval při výuce probíhající mezi záhony a křovinami.
Cítím, vidím, naslouchám a běh žití zachycuji po léta pomocí kreslení světlem - fotografuji. Až teprve před několika lety jsem své pocity z této činnosti začal také vypisovat a zjistil úžasnou a pro mne složitou věc. Pravidla češtiny kamsi urychleně poskočila a já si zase vzpomínal na všechny učitele a učitelky českého jazyka, dokonce i na jejich jména. Jen jméno toho prvního vlastence z Poboří si už nepamatuji. Pravda, nabodeníčka z časů Mistra Jana Husa jsem už používal jiná, ale pravidla českého jazyka bylo potřebné si zakoupit.
Nebylo proto ani divu, že jsem byl v roce 2008 poněkud víc vyšinut z normálu a zaskočen, když jsem byl oceněn jako píšící člověk a obdržel půvabnou sošku spisovatelské Niké - literární cenu Daniela Strože. Od této chvíle jsem se hodněkrát zmítal v pochybnostech, zdali sošku neměl vlastnit někdo jiný, lepší, který má za sebou už mnohem víc vydaných knížek.
Nyní se dozvídám, že z rozličných příčin na věky věků zůstanou pouze tři vlastníci této půvabné řecké bohyně vítězství, která ve starém Římě byla ztotožňována s bohyní Victorií a stala se častým námětem pro výtvarné umělce. Je mi to moc líto, že budeme pouze tři, neboť já si převelice moc této ceny považuji, a to navzdory věčné nejistotě a pochybnostem o své práci. Však také soška okřídlené ženy v rozevlátém šatu, literární Niké, jako vůbec jediná spočívá na knihovně v mém příbytku. Vázy, poháry, exotické metály, talíře, medaile a krasoumné diplomy, pokud jsem je nerozdal, protože se komusi líbily, odpočívají všechny v krabici, v bedně i v kbelíku ve sklepní kóji. Získávají tak alespoň šedivý a jednotný povlak zapomnění. Do sklepa zavítám málokdy, ale sošku Niké otírám prachovkou...
Všelijaká lejstra mi umožňují připojit ke jménu všelijaká písmenka, tituly, čestná členství a co já vím ještě. Už před léty jsem tahle ocenění přišlá ze světa, na nichž se podílely mnou pořízené fotografie, pustil ze zřetele. V katalozích z výstav tohle někdy bývalo uváděno tak, že se jméno autora až vytrácelo. Ono totiž ze všeho, ale úplně ze všeho má nakonec šanci přežít jen dílo. Ani to se však nemuselo každému vždycky podařit. Je přece úžasné zjištění, když se autorovi z jeho desítky knih dvě neustále vydávají. Jakákoliv poctivě získaná cena je uznáním, povzbuzením a výzvou - autore, nevzdávej vůbec nic, i když mnozí vševědoucí rozumbradové v tiskovinách touží po jediném - vyplivnout jedovatou slinu!
Má literární Niké, udělená třetí v pořadí, se na mne z výše dívá a jako by šeptala: Hele, nebuď namyšlený a koukej raději něco rozumného udělat!
FRANTIŠEK DOSTÁL,
nositel literární ceny Daniela Strože a UČS pro rok 2008
Autor: FRANTIŠEK DOSTÁL
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |