Kniha známého spisovatele, autora literatury faktu Ivana Brože »o rozporuplné osobnosti ve službách žurnalistiky, literatury a diplomacie«, tedy o bývalém ministru zahraničí ČSSR Bohuslavovi Chňoupkovi, který působil v této funkci od roku 1971 do roku 1988, tedy celých dlouhých sedmnáct let, je pro mne osobně velmi zajímavá. Myslím si ale, že stopa diplomacie je mnohem výraznější než další dvě stopy, které Brož v podtitulku naznačuje.
Kniha shromáždila velké množství materiálu a faktů a je asi nejcennější v těch pasážích, které přinášejí některá prvotní a neznámá sdělení a výpovědi, zvláště z ministerského působení, protože jinak jde převážně o kompilační stavební kameny. Publikace se rozlévá možná až příliš doširoka a ve svém řečišti valí před sebou fakta nejrůznějšího charakteru, různorodé hodnoty, takže běžný čtenář může postrádat výraznější tah na branku, koncíznější koncepční tvar.
Připadá mi např. trochu přehnané, když ve třetí kapitole (je jich dvanáct), která nese nadpis Vášnivý spisovatel, spatřím portréty Dostojevského, Hemingwaye, Zweiga a Sartra. Vypadá to téměř tak, že jako pátý by se tam měl skvít Chňoupek. Nu ano, asi je četl (takových čtenářů je přece hodně), ale nevím, jestli právě oni zanechali stopu v jeho díle. A to je asi to podstatné... Ačkoliv jsem tak nějak Chňoupka znal a mnohokrát jsme spolu hovořili, na otázky literární jsme kupodivu nenarazili. Ale (teď si trochu přisadím), jak tyto otázky, fakta a jména s patřičným gestem »prodává« svým podřízeným kolegům na ZAMINI nebo v diplomatických diskusích se sobě rovnými kolegy na západ od našich hranic, to si představit dovedu.
Nechci být škodolibý, považoval jsem jej vždy za vysoce inteligentního, ale jeho ješitnost a chuť na »velkopanská gesta« byla příznačná a známá. A samozřejmě v intelektuálně podvyživené »věrchušce« naší tehdejší politiky (kam nicméně bylo Chňoupkovi dovoleno vstoupit jen jednou nohou) byl nejméně jednookým kontroverzním králem (s velkým okem), snad jen kromě pokřiveného a po vládnutí stejně žíznícího Husáka, jehož intelekt (zbytky) byl zapřažen už jen do mocenské káry.
Chňoupek nepochybně ambiciózně toužil po moci (a po všech radostech i strastech, které jsou s tím spojené). Setkal jsem se s ním poprvé na Ministerstvu kultury (tehdy ještě: »a informací«), kam jsem nastoupil v únoru 1968 do literárního oddělení. V té době byl Chňoupek už téměř rok prvním náměstkem ministra a byli jsme v dosti častém kontaktu. Přivítal obrodný proces, zvláště na jeho začátku, neboť později si správně uvědomil, že tento proces s ním nepochybně zamete. Neboť Ministerstvo kultury a informací bylo až do ledna 68 úřadem, který se snažil (zvláště v posledních dvou, třech letech před lednem) už jaksi normalizačně fungovat... Dobře se pamatuji, jak koncem března 68 se Chňoupek zastavil v mé kanceláři a položil mi na stůl výstřižek z novin. Byl v azbuce a byl z Komsomolské pravdy, obsahoval asi osm nedlouhých vět, malý výstřižek. Psalo se tam, že v Praze se začínají drát ke slovu antisocialistické síly... Byla to jenom holá zpráva, bez komentáře, bez stanoviska... Přečetl jsem, podíval se na Bohuše a pravil jsem: Nu a co? A Chňoupek: No vidíš, to jsem si mohl myslet, zrovna tak mi odpověděl dnes ráno Dubček, když jsem mu to dal přečíst. A já ti řeknu, oč jde: jde o začátek kampaně proti naší straně a vládě, která bude od této chvíle zesilovat, pokračovat, až to dojde tak daleko, že se tady Sověti objeví... Koukal jsem na něj ohromeně... Tak ahoj, pravil a šel...
Jsem přesvědčen, že od té doby si Chňoupek naplno uvědomil, že mu obrodný proces nemůže přinést žádné výhody a změnil k němu natrvalo postoj. Věděl jsem také, že musí mít dobrý zpravodajský kanál z nejvyšších sovětských politických kruhů, a že byl zcela určitě téměř v celodenním kontaktu s Moskvou. Musím říct, že v této souvislosti mi připadá trochu komické přemýšlet o tom, jestli on nebo ostatní představitelé tehdejší naší politické scény byli či nebyli v kontaktu s KGB. Samozřejmě, že tato organizace (a většinou jistě po dohodě s nejvyššími sovětskými politickými kruhy) mohla být v kontaktu s kterýmkoliv vyšším politikem našeho státu, pokud o něj měla zájem a potřebovala jím doplnit škálu své činnosti. A příliš si nedovedu představit, že by některý náš politik a státník tuto službu odmítl...
Je také třeba si říci, že mapa zahraniční politiky východních zemí byla nakreslena v Moskvě, velmi důkladně a důrazně, předpokládám, že odchylky mohly být řádově tak desetiprocentní a v méně významných záležitostech. A i když formulační zdatnost diplomata a jeho charismatické a přátelské chování bylo oceňováno, nemohl stejně překročit aktuální hranice mapy, kterou měl diplomat setrvale před očima. To se samozřejmě týkalo i Chňoupka, ať byl, jak píše autor, jakkoliv kreativní, dobře ovládal disciplínu mezí (třebas i mezních).
Je to stejné, jako bychom si trochu přihlouple mysleli, že naši disidenti ovlivnili chod světových a evropských dějin, neboť nám to posléze oni (a jejich vykladači) tak sugestivně implantovali svým politickým koktáním, že jsme málem zapomněli, že když vypukl Velký Listopad, téměř všichni nevěděli, kam v překvapení konstruktivně skočit.
Nebo jako bychom si dnes mysleli, že washingtonská či bruselská politická mapa umožňuje našim hrdým rádoby politikům činit všechno moudře po svém, jak to chce jejich etický kodex a jejich intelekt a jak to chce jejich národ... I když všechna média jsou zapojena jako pověstné hlásné trouby, národ, ostatně jako vždy, ví opět své...
Ale vraťme se k Chňoupkovi. Je zcela nepochybné, že Moskva si Chňoupka prosadila do funkce ministra zahraničí a taky že dost často i jako ministr věděl o něco víc než naše intelektuálně podvyživené politbyro. Jsem přesvědčen, že Chňoupek udělal pro sebe i pro dějiny velkou chybu, když ve svých vzpomínkách neodtajnil tuto stránku svého života. V Sovětském svazu byl jako novinář a diplomat (velvyslanec) šest let a perfektně věděl, jak se ozubená kolečka sovětské politiky točí...
Po srpnu 68 se opravdu, jak píše Brož, Chňoupek z Ministerstva kultury vytratil (v té době, od září, jsem u ministra Galušky nastoupil jako jeho tiskový tajemník); bylo to docela překvapivé, protože si nevzal ani dovolenou, ani neplacené volno a ministr byl tak velkorysý, že jej nechal na výplatní listině. Pokud si pamatuji, uviděl jsem ho až v prvních lednových dnech 69, ale to už nepracoval, jen si vyřizoval odchod ze zaměstnání a tři měsíční platy. Myslím, že ne od dubna, jak píše autor, ale od ledna začal pracovat na ZAMINI, neboť když jsem ho potkal koncem ledna na Újezdě, respektive u chodníku zastavilo ministerské auto (tedy auto Ministerstva zahraničí), z něho vykoukl Chňoupek a ptal se mne, jestli mě může pozvat k sobě do úřadu na kávu. A hned dodal, jestli se ovšem nebojím... Musel jsem se zasmát a nastoupil jsem do auta. Řekl mi, že byl jmenován náměstkem ministra zahraničí a za chvíli jsme vstupovali do jeho kanceláře. Nějaká paní (asi sekretářka) se přišla zeptat, co si přeje, on objednal dvě kávy, ona je za chvíli přinesla a dávala mu podepsat lísteček, že jako vyfasoval dvě kávy. Chňoupek přede mnou dělal gesta, co že to ona zase chce, ale ona chladně pravila, že ví dobře, že co si objedná, to musí podepsat, bylo mu to přede mnou velmi nemilé... Pak jsme probírali politickou situaci, vývojový trend, Moskvu...
Musím říct, že bylo pro mne velkým překvapením, že Bohuslav Chňoupek obdržel tento zahraničněnáměstkovský post (bylo-li to vůbec tak, neboť autor mluví o jiné pozici), neboť jsem byl přesvědčen, že zaujme místo v politbyru, ne-li dokonce nejvyšší post. Ale tam ho »kluci z partaje« zřejmě nepustili, i když Moskva jistě dosti naléhala...
Nu a pak jsme se setkali, až když byl jmenován generálním ředitelem rozhlasu, což mě rovněž dost překvapilo, neboť to byl kariérní pokles. Ale pak už šel jeho kariérní postup skokově: po roce velvyslanec v Moskvě, za další rok ministr zahraničí... A to byl také definitivně nejvyšší post, kam jej předsednictvo ÚV KSČ a osobně Husák a Biľak pustili. Sověti se s tím zřejmě smířili a Chňoupek se tak stal hned po Gromykovi nejdéle sloužícím ministrem zahraničí v Evropě.
V Brožově knize se rozebírají téměř všechny Chňoupkovy knižní opusy, takže je jim z těch dvanácti věnováno několik kapitol. Někde se z nich citují až příliš dlouhé odstavce... A někde (Warhol) se čtenář přestane orientovat, kde končí text Chňoupkův a začíná Brož a naopak (chybějí asi uvozovky etc.). A zrovna u této publikace, kterou nechci hodnotit, jsem dosti přesvědčen, že Chňoupek Warhola nepříliš chápal, tedy jeho dílo. Připadal mu asi spíše zajímavý jeho dekadentně dramatický životaběh a slovenské kořeny. A té literatury, která o Warholovi existuje!, stačí jenom číst, číst a potom psát. Říkám to i proto, že jinak vím, že se Chňoupek o výtvarné umění (a o ateliéry) zajímal, ale rozhodně ne o avantgardní či postmoderní české či slovenské autory...
Ivan Brož napsal jistě obsažnou a materiálově bohatou knihu a já jsem v této recenzi neměl v úmyslu probírat kapitolu za kapitolou a vybrané věty a zajímavá fakta zde citovat. Je to kniha spíše pro pamětníky a možná, částečně, i pro mladé historiky (a pro ty budoucí). A to je jistě užitečné a chvályhodné.
Autor: VÁCLAV HONS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |