Znejistění hodnot v době neoliberalismu
Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá a vyhlášená Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948, přisuzuje každému člověku právo na život, svobodu a bezpečnost, na přirozenou důstojnost, spravedlnost a mír, život bez strachu a nouze. Deklarace podává výčet ideových hodnot, které stojí za to, aby o ně člověk usiloval, které by měly platit jako základ společného přesvědčení, společného konsensu, souhlasu současného lidstva.
Hodnota, to, co potřebujeme, co chceme, čeho si vážíme, co ctíme, co milujeme, má zásadní význam z hlediska systémového utváření lidského života od nejstarších dob evoluce v sociálně biologickém i antropologicko kulturním pojetí.
Jako evropské hodnotové paradigma bývá uváděn řecký ideál - žít svobodně podle rozumu a ve shodě s přírodou. Prométheovský princip rozvoje osobnosti, kritického myšlení, svobodné lidské vůle a její vzpoury proti překážkám a omezující moci.
Proces poznávání a přetváření světa a souběžné zdokonalování člověka jako subjektu tohoto procesu je lidskou emancipací, cestou člověka, tj. lidského rodu za svobodou. Každý jedinec jako příslušník lidského rodu má právo i povinnost rozvíjet svůj potenciál; byť jakkoli jedinečný, každý je lidskému rodu odpovědný. V 19. a ještě po část 20. století dominuje myšlenka odpovědnosti nejen vůči sobě, ale i vůči nadosobnímu celku. Myšlenka svobodného rozvoje všech se spojuje s touhou po dokonalém uspořádání společnosti.
Avšak v poslední třetině 20. století dochází k povážlivému zlomu. Orientace na společnost, nadindividuální systém, je vystřídána orientací jen na sebe sama, chování sociocentrické je vystřídáno chováním egocentrickým. Šíří se ideje, které protiřečí dosavadním etickým tradicím sdíleným od antiky přes křesťanství k sekulárnímu humanismu. Kulturní dědictví je zpochybňováno, učitelé a rodiče znejisťováni znevažováním práva vést mládež k rozlišování dobra a zla.
Není žádným tajemstvím, že odklon od sociocentrismu k egocentrismu má na svědomí vlna neoliberalismu, která se šíří od 70. let minulého století. (Mohli bychom citovat výstražná svědectví například W. Brezinky, Zb. Brzezinského, papeže Jana Pavla II. aj.). Kritici poukazují na to, že absolutizovaná svoboda bez odpovědnosti směřuje k dezintegraci, k rozpadu společnosti na mocenskopolitické klany, jejichž zájmům je vydána na pospas. Ukazuje se, že nejen despotická moc diktatury a nekontrolované státní moci porušuje práva jedince a skupin. Diskriminované menšiny, oběti zločinu a násilí, dosud nevídaná tolerance vůči zločinnosti jakož i kult násilí, podporovaný sdělovacími prostředky, o tom jasně svědčí.
Jestliže základem dosavadního civilizačního vývoje byla mnohostranně se vyvíjející práce, na přelomu 19. a 20. století se osou všech společenských změn stávaly stále více peníze, finanční kapitál. Tato změna oslabila význam výroby, obchodu, správy a samosprávy, kultury, dosavadních směrodatných institucí, pravidel a norem. Ohrozila demokracii.
Uveďme svědectví amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. R. 1916 vyjádřil nespokojenost s podřízeností volených politiků nevolené ústřední bance, která vládla prostřednictvím úvěrů. Řekl tehdy: »Náš systém úvěrů je koncentrován v rukou několika jedinců, kteří omezují a kontrolují veškerou činnost a růst národa. Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců.«
Karel Čapek popsal týž jev v jednom ze svých sloupků z hlediska nikoli vlády, nýbrž prostých občanů: »Odpusťte, mám snad primitivní názory, ale myslel jsem vždycky, že peníze jsou jen článkem mezi prací a životní potřebou. Zdá se však, že peníze jsou tu proto, aby dělaly nové peníze, že si založily svůj vlastní podnik, že se udělaly samy pro sebe, vrhly se na výrobu peněz a slouží vydělávání. Střádal ustoupil spekulantovi. Ta náramná chuť svézti se na báječných nebo pochybných ziscích, jež dělají peníze! Mnoho lidí přitom sice o peníze přijde, ale několik pánů ředitelů najde tantiému v jiné zlatonosné bance. Snad opravdu není lidem pomoci.«
Až do krize 30. let 20. století hlásali američtí podnikatelé jako nezvratné dogma, že volný trh má samoopravnou schopnost, veškeré regulativní zásahy působí jen škodu. (I my známe zásadu, že »neviditelná ruka trhu vyřeší všechno«!) Až »černý pátek« na newyorské burze, propad poptávky, hromadící se nadvýroba, krachy bank, bankroty podniků, masová nezaměstnanost trvající déle než 10 let silně touto vírou otřásly. »Nová hospodářská politika« F. D. Roosevelta uložila státu překonat nedostatky živelného soukromého podnikání, omezila rozsah finančních spekulací a stimulovala ekonomiku. Následné konjunktury využila opozice k zvrácení předchozích změn. Vynutila si zrušení jak regulace bankovnictví, tak protilichvářských zákonů. Prosadila se monetaristická doktrína Miltona Friedmana, podle které zvýšení peněžní zásoby znamená zvýšení hrubého národního produktu. K tomu přistoupila doktrína Andrewa Mellona s požadavkem stimulovat investice pobídkami a podporou nejbohatších občanů. A nakonec zásada, že rozpočet musí být vyrovnaný, dluh se nesmí zvyšovat.
Za vlády Ronalda Reagana vznikl z těchto tří doktrín neoliberální program, spojující zásadu o nezasahování vlády do ekonomie, přesvědčení o všemocnosti a autoregulaci trhu, odsouzení progresivní daně a deficitních výdajů. Obchodu s penězi konečně nic nepřekáželo. Ze dne na den výrazně vzrostla převaha spekulativního kapitálu nad kapitálem reálným. Věřitel získal právo vydělat na penězích, které půjčuje, nejvýše dosažitelné maximum. Lichvářskému obchodu se dostalo dokonce jisté glorifikace. Ač v minulosti přísně odsouzen náboženstvím, morálkou i zákony, dnes je oceňován jako zásluha, protože kapitalismus přece závisí na ziscích jednotlivců. Lichvářský spekulant se ve skutečnosti zasluhuje o dobro pro všechny!
Keynesovy myšlenky o státním regulování hospodářství v zájmu zamezení krizí a využití všech výrobních kapacit, které dominovaly po 2. světové válce, se ocitly v opovržení. Skupina 7 nejbohatších zemí ji v 80. letech zavrhla.
Přes všechny sebechvály neoliberalismu množí se v globalizovaném světě krizové jevy. Vyvolává je trojjediný komplex problémů ekologických, ekonomických a etických. Svět se ocitá ve dvojí hrozivé nerovnováze.
1. Nerovnováha mezi lidmi
Hrozivě roste rozdíl mezi příjmy bohatých a chudých zemí a jejich obyvateli. Propast mezi 20 % nejbohatších a 20 % nejchudších byla r. 1960 - 30:1, 1980 - 45:1, 1989 - 59:1, 2000 - 74:1.
Dnes je rozdíl mezi příjmy bohatých a chudobou více než 80-90tinásobný; nebude trvat dlouho a bude stonásobný. Koncem minulého století byla na zemi více než miliarda uprchlíků, lidí bez domova. Těch stále přibývá. Životní úroveň neprivilegovaných se prudce snižuje, šíří se podvýživa, tělesné chátrání, nemoci, duševní úpadek. Neomezená svoboda k realizaci maximálního zisku vede v horních patrech společnosti ke ztrátě odpovědnosti, ohledů, k sobectví, nenasytné chtivosti a neřesti, korupci všeho druhu a předstírání ušlechtilých pohnutek a cílů. V dolní sféře, v suterénu společnosti bují kriminalita, narkomanie, prostituce, organizovaný zločin, terorismus.
V celém lidském světě ubývá motivace k pravdě, odvaze, čestnosti, věrnosti přesvědčení, altruismu. Nepřekonaná rezidua minulosti oživují nehumánní závodění národů o prvenství v získávání materiálního bohatství a moci.
2. Nerovnováha mezi přírodou a civilizací.
Globální změny životního prostředí již nebude možno napravit. Nejde již o poruchy lokálních ekosystémů jako v minulosti, ale o poškození celé biosféry, které je nevratné. Snahám o regulaci těžby, výroby a spotřeby stojí v cestě - jako v případě mezilidských vztahů - nezřízená touha po zisku. Trh problémy nevyřeší. Je nutná změna životního stylu současné civilizace s obratem k respektu morálního imperativu a všelidských hodnot: vědomí příslušnosti k přírodě, cítění sounáležitosti, vzájemnosti a solidarity.
To ovšem neoliberalismu zcela protiřečí. Hle, co hlásá představitel neoliberální filozofie a etiky F. A. Hayek (1899-1992): »Heslo sociální spravedlnosti (vč. spravedlivé ceny nebo odměny, pozn. SK) nemá nic společného se společností svobodných lidí. Patří do kategorie nesmyslů, je to iluze, která pobláznila socialisty. Společnost nemůže nést odpovědnost za hmotné postavení svých členů a za to, že každý dostane, co mu patří. Víra v sociální spravedlnost je největší hrozbou pro většinu hodnot civilizace svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství.« Jakákoli omezení realizace zisku pocházejí, podle tohoto guru neoliberalismu, »ještě od Aristotela a tradovala je středověká a raně novověká církev«. Dodejme ještě, že »spontánní řád tržního hospodářství« není nic jiného než právo silnějšího, pokud neexistuje hodnotová regulace právní a mravní.
Není sporu o tom, že neoliberalismus v globálním měřítku ohrožuje platnost dosavadních morálních představ. Narůstá agresivita, ubývá prosociálního chování. Vládne všeobecná prodejnost a všeobecná koupitelnost. Nejmocnější civilizace - díky vojensko-finančně-hospodářské převaze nad zbytkem světa - šíří svou hegemonii rafinovaně i očividně na úkor přirozené existence a rozvoje jiných kultur. Její jednostranný ekonomismus si přitom uzurpuje právo redukovat smysl života na výrobu, obchod a konzum, legitimizuje touhu po neomezeném zisku a s ní lidskou lačnost, nenasytnost, bezohlednost. Kult peněz je provázen násilím, brutalitou a destrukcí dobrých mravů a veškeré kultivovanosti.
Marně se očekávala »tichá revoluce« v zemích nadbytku - totiž odklon od materialistických hodnot k postmaterialistickým, k hledání smyslu života v hájemství ducha. Midasův efekt působí, že i alternativní pojem - program kvality života, namířený původně proti masové spotřebě, je okupován ekonomickými zřeteli a hodnocen podle ekonomických kritérií.
V našich masmédiích, audiovizuálních i tištěných, probíhá nepřetržitá kampaň devalorizace našich národních hodnot. Jedinou politikou je destrukce sociálního státu, oslabování zákonů na ochranu životního prostředí a snižování daní v zájmu nadnárodního a dílem i domácího kapitálu. Jiný společný program nemáme. Renomovaní »léčitelé« naší národní duše z okruhu sudetoněmeckého revanšismu, netolerantní europeizace a přezíravé globalizace národ při každé příležitosti sebemrskačsky ponižují, hanobí, zbavují sebeúcty. Vymycují národní étos, lásku k vlasti a národní hrdost. Ztrácíme tak ovšem i tradice demokratické, sociální a humanitní, degeneruje i identita individuální, hlubší ukotvení lidské důstojnosti a smyslu pro čest.
Klíčí strach, že stav světa se nezmění. Bohatí dál budou bohatnout, chudí chudnout a armády světa budou bdít nad správným tokem peněz a ropy. Některým myslitelům je ze současné společnosti (»pozdnější než pozdní«) nevolno. Ale je jedna antropologická konstanta, na kterou nesmíme zapomenout - a to je naděje. Není zrovna racionální povahy, je to spíše věc citu a vůle, zato je velmi eufunkční z hlediska existence člověka jako bytosti přírodní, sociální a kulturní. Naděje, že přijde metanoia (změna myšlení) a s ní se nám podaří překonat současnou vykořeněnost, konformitu se zvrácenostmi, spoluúčast na pádu civilizace do odlidštění. Že se nám podaří udržet a naplnit i hodnoty v úvodu citované Všeobecné deklarace lidských práv: právo na život, svobodu a bezpečnost, na přirozenou důstojnost, spravedlnost a mír, život bez strachu a nouze.
Autor: STANISLAVA KUČEROVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |