Poprvé ji spatřil za výlohou. Spíše tam ledabyle ležela než postávala. Nemohl sice říci, že by ostatní přečnívala nejméně o hlavu, jak míval zvykem, ale rozhodně byla jiná, tmavší pleti než kolegyně, smutnější než nekončící říjnový den plný deště, avšak zároveň působila dojmem, že tam jaksi nepatří, že se spíše přiběhla pouze ohřát, prohodit pár nezávazných slov, prostě seknout zasouvacím drápkem a zase zmizet neznámo kam. Potvůrka jedna, pomyslel si.
Druhý den při cestě z práce mu to nedalo, aby se nešoural oklikou. Zamířil si to přes náměstí, kde u kašny s netryskající vodou a u sousoší Lidé bez domova nikdo nepostával, ani skupinka věčně povykujících kouřících výrostků, posléze však změnil směr a rozhodl se, že se přesvědčí na vlastní oči, zda mu nezmizela z dohledu. Ke svému překvapení tam pózovala snad ještě ve výstřednější poloze než prvně. Přitiskl svou horkou tvář na sklo. Nepohnula se. Téměř se jejího strnulého postoje lekl. Opatrně se od výlohy odklonil, nešikovně, až chvatně poodstoupil do stínu lampy veřejného kandelábru a znovu přivřel oči. Byla rozhodně krásnější než předtím. Zdálo se, že přichází ne z jiného světa, ale ze zakázané exotické země, v níž život se vleče zcela jinak než na vesnici, kam jezdíval každoročně na prázdniny k dědovi a babičce a kde lišky nedávaly pouhopouhou dobrou noc, ale snad sloužily jako nejpůvodnější předloha k příběhům Lišky Bystroušky. Bývaly to krásné chvíle. S ostatními chlapci chodíval pro své nejtajnější lásky krást kytky na místní krchov, stačilo přelézt rozpadající se zeď, u níž prý smělo prý odpočívat jen pár sebevrahů, u hlavní pěšiny vedoucí ke kříži vévodil honosný mramorový pomník provinciála Kapucínů všem ostatním nebožtíkům. Zde ale babky smekaly a pokaždé nějakou tu slzu utřely cípem vyšívaných šátků. Pouze na nejstarších hrobech rostly nejdivočejší plané růže, jež za večerního šera vypadaly nejvelkolepěji. Takovým kyticím žádná z místních krásek nedokázala odolat, i letmý polibek byl vítězstvím, báječnou odměnou, hřejivým pohlazením za předešlé dobrodružství. Hrobník nedokázal pochopit, jak rychle květena jeho království uvadá. Tepanou bránu zamykal na dva západy a kdyby měl vlčáky, rozhodně by je na noc pouštěl ze řetězu.
Posléze o ní uvažoval i po večeři. Shrnul nešikovně drobky chleba do dlaně, dolil si sklenku červeného, prý toho nejlepšího, ach, bájené rulandské modré z vinic pod Pálavou, co osvěžuje krev starců v jakémkoliv věku. Její představa nejenom nezmizela po báječném jídle, naopak jej svírala v hrdle, téměř nemohl polknout. Že bych se přiopil? zauvažoval, vzápětí toto vysvětlení odvrhl. Pouze mu její podoba sestoupila do hloubi nitra, rozkošnicky si tam rozestlala, lascivně a vyzývavě na něj kývla. Najednou dostal strach neuposlechnout. Bylo mu jasné, že podobná příležitost se už nemusí nikdy opakovat. Štěstí, vzpomněl si, přeje jen připraveným provést kdykoliv jakoukoliv nepředloženost, alespoň v očích přihlížejících.
Proč se tak vystavuje a šokuje? meditoval, ale nenacházel uspokojivou odpověď. Se svojí gazelí postavou a zasněným pohledem by mohla jako modelka reklamních agentur vydělávat miliony, být prudce za vodou a ne se podbízet všem okolojdoucím. Všem ale určitě ne; když postával v její těsné blízkosti, byť byla od něj oddělena bezpečnostním tvrzeným sklem, uvědomil si, že mnoho spěchajících lidí ji ani nestačí postřehnout, že splývá jako nazelenalý plankton mezi ostatními řasami, jak by milovala mimikry svého osobního Sargasového moře v denní či noční době. Možná ji vidí jen on sám, přemítal dále, neboť si na ni musel za každou cenu udělat čas. Zatím však každá půlminuta i celá minulost hrála proti němu. "Věčnosti je dost," slyšel v polospánku klábosit svého pradávného tuláka z Kampy, "jen se nesmíš nechat odradit nebo ukolébat..." Vzápětí propadl únavě, usnul tvrdě, avšak už nad ránem přicházel jeden sen za druhým jako velkofilm. Neznámá opustila výkladní skříň, trochu nalíčená, znachovělá a upravující si lem bílé řasené minisukně. Usmála se provinile, jak by chtěla říct: Tady mě máš. Napřáhla ruce, na prstech se netřpytil jediný zlatý kroužek, oddychl si, až mu pověstný kámen bludného původu spadl ze srdce. Bouchnutí domovních dveří ukončilo vše v nejlepším. Několik kapek potu stékalo dolů po skráních, zalechtalo jak chmýří bodláků, po nichž naskáčí pěkně rudé pupence.
V práci si umínil, že se jí bude několik dlouhých dní vyhýbat. Snad na ni přestane myslet a vzrušovat se představou, co by se stalo, kdyby se to povedlo, kdyby ji získal na svou stranu. Je přece chlap a slovo muže by mělo být přece jen více než slovo do pranice. A co zbytečných a marných slov již zažil na vlastní kůži! Některým důvěřoval, jiné odháněl jako omámený dotěrný hmyz. Jakmile se blížil konec služby a hodiny zrychlovaly dech, opět se jej zmocnil prapodivný neklid, dlaně se mu neznatelně třásly, dokonce se přistihl, že hledí kamsi do ztracena a otázku kolegy si musí nechat ještě jednou zopakovat. Nemohl se dočkat konce směny. Konečně padla, zaplaťpánbůh!
Že by ji mohl napsat milostný dopis, zamítl. Nezná vlastně ani její jméno. Mohla by se jmenovat nevinně stejně tak dobře jako děvčata z Kokosových ostrovů. Určitě by ho však dostalo, kdyby slyšela na Valérii či Rebeku.
Valérie byla jeho první žena, snad druhá třetí milenka. Brali se po krátké a vášnivé známosti. Nedomysleli však, že každý den není svátek, že stereotyp a povinnosti a návštěvy večerních škol při zaměstnání a shánění podnájmu zabere příliš mnoho sil. Náhle si představil, jak leží na úzké válendě, televizor žhne, z obrazovky vykoukne slavný a vzápětí ještě slavnější sexuolog, co se později proslaví jako autor lechtivých erotických knih a nepřizná, že jemu ani manželství na potřetí nevyšlo. Svět chce být klamán, ale něco pravdy na tom bude, že největší vzdálenost mezi mužem a ženou je na opačných stranách manželské ložnice. Musel se pousmát, když zahnal vzpomínku na televizní rozpravu. Vzápětí naplnily velkofilm představy jiného řádu. Nejednou a s gustem pomlouvaly místní placené plačky, co chodily při funuse těsně za rakví, faráře ze sousední kolatury. Spával údajně s kuchařkou na jedné širokánské posteli. Když ho sužovalo pokušení, vyskočil čile z kutlochu a mezi sebe a starou ochechuli položil na výšku nehoblovanou fošnu. Jakmile myšlenky na neřestné dovádění pominuly, zvedl se a dřevo odstranil. Vše se dělo při vší počestnosti, pouze důchodkyni si tuto historku vždy něčím ostřejším ještě opepřily. "Jo," dodávaly sborem, "náš velebníček býval vždycky chlapák a jak ten ušmudlaný Honzík Mošničků a Vašík starého Štembery jsou mu navlas podobní, jak by mu z oka vypadli. Kdo ví, co se dělo ve zpovědnici..."
Na Rebeku příliš vzpomínek neměl. Druhá žena vpadla do jeho života jako kometa, jako bóra, jak říkají dodnes na pobřeží bývalé Jugoslávie horskému prudkému povětří, které i z největších tankerů udělá nepatrnou kocábku, vydanou na milost i nemilost vodnímu živlu. Tehdy pocítil, co to znamená být narozen ve znamení ryb. "Když si mě nevezmeš," vyhrožovala a teatrálně udělala dramatickou pomlku, "skočím z mostu. Nebo raději pod vlak, pod nákladní je to jistější. A nezbude po mně ani mastný flek!" A tak ji chlácholil, konejšil, jak nejlépe uměl, stejně si avšak každou chvíli vedla svou. Po několika měsících je rozvedli, maně si vzpomíná na druhé stání. Pouze soudkyně se bavila líčením epizod z jejich manželského soužití, tehdy zdaleka nebyly v módě veselé příběhy z natáčení, při nichž se požaduje všeobecné veselí a křičet za každou pronesenou replikou Hurá a Opakovat! Nic na tom nebylo k smíchu, soudní budova zešedla, přísedící soudce z lidu i taláry dávno odnesl čas, aby vzápětí trhl oponou, byť by nemusela být chrámová ani vyšívaná zlatem. Ostrý vítr ho navrátil do reality. Rozcuchal mu vlasy, do očí zabodl pomyslná vosí žihadla.
Než došel ke své neznámé, nedokázal úmyslně obejít krámek s květinami. Zdálo se mu, že ho pohlcuje vůně divokých šípkových růží, květy čínských karafiátů víc než obvykle hořely jasným neskomírajícím plamenem, gerberám to ale slušelo snad ze všech nejvíce. Koupil největší kytici a oddychl si, na stará kolena zahanbí i Casanovu. Náhle si připadal jako ten, kdo učinil nejzásadnější rozhodnutí ve svém životě - a pojednou už nic nešlo vzít zpátky. Pocítil slastně uvolnění, vnitřní tlukot se zmírnil, i když trochu nešetrně zazvonil o žulovou dlažbu. Několik školních dětí se po něm zvědavě otočilo, ale vzápětí běželo dál, jak by se nechumelilo.
Osaměl. Kéž by to bylo v osamění! Nikdo si jej nevšímal. Výkladní skříň zcela jistě uprostřed nejmalebnější a nejvykřičenější ulice byla jen jeho přístavním molem i Eldorádem, jež poslušně očekává svou objevení i trestnou výpravu, za níž budou následovat conquistadoři noci a posléze jejich psi, vyhublí až běda a schopni běžet za každým, kdo před nimi na okamžik zaváhá. Přišoural se k postranními výklenku, načež si začal přát, aby tam jeho tajemná a milovaná již nebyla, třeba mezitím skončila její profesionální smlouva, narychlo zabalila saky paky, jak říkávala jeho babička z chaloupky v ulici Pod skálou, a vzala nohy do zaječích. Promnul si oči a oddychl si. Mám zase štěstí, opakoval si polohlasem a poslední slůvko spíše spolkl, než by mu bylo rozumět. Co kdyby někdo brázdil a coural se kolem? Za mosaznou kliku dveří však nevzal. Během trmácení domů si nadával do zbabělců, skřípal zuby jako starý Litoš z mlýna na konci rodné vsi, když mu uletěly včely. Jako děti se ho bály více než čertů s Mikulášem dohromady.
A tak šel den po dni, týden po týdnu. Starostlivé ženy přestaly šveholit, vyměnily v oknech muškáty za předvánoční výzdobu, ale on se nemohl odhodlat. Posléze, když si ho už dobírali i kolegové na pracovišti včetně nafrněných uklízeček, to nevydržel a rozhodl se, že učiní všem řečem a dohadům přítrž.
Slavnostně se oblékl, dvakrát se úhledně a narcisticky přeholil, polil se roztržitě svou nejoblíbenější voňavkou koupenou pro nejslavnější příležitosti a vydal se do víru ulice. Buď a nebo?
Znepokojoval se však pochybností. Bude pro ni dost dobrý? Zešedl, ztloustl, jizev, i těch nezhojených, přibylo. Každý chlap musí nejméně třináctkrát upadnout ze schodů a nabít si pořádně hubu, než se otřepe a něčím kloudným se stane. Ale nejpozději po páté či šesté prohře už může jen přibývat zápasů, kde se s trochou nonšalance nechá i uspět a neodcházet jen zadem a s ostudou.
Na známém místě se ocitl během několika okamžiků. Vešel kamenným portálem, popošel dva tři kroky dopředu. Byla tam, jak ji znal, žádostivější než jindy, s prstenci únavy pod očima, dokonce by přísahal, že na něj spiklenecky lehce mrkla, vzápětí sklopila své černočerné řasy. Podlomila se mu kolena. Nemohl najednou tolik krásy unést. Zapomněl, co vlastně chtěl. Získat ji naprosto celou, nebo si zasloužit jediný pohled, zarývající se jako duhový pstruh do spleti kořenů?
"Co si budete přát?" Odněkud dunivý a mohutný hlas mu málem vyťal políček. Řičel jako prodavač se svým věčným "má dáti dal", a přitom chce apriori jen jediné, peníze, zlaťáky, tu a tam i směnky na chudáka doručovatele. Rozhlédl se kolem. Jako blesk z čistého nablýskaného nebe před ním přešlapoval hromotluk v reklamním módním fraku. "Můžete mít všechny," vyštěkl a opsal kolem sebe kruh, aniž ho nechal promluvit, "jak říkám, úplně všechny, co tu na vás pomrkávají, a můžete si s nimi dělat, co se vám zamane, klidně je použít kdekoliv i kdykoliv budete mít chuť a pak je vyhodit jak roztrhanou košili. Jen tuhle jedinou," a ukázal nesmlouvavě k jeho přítelkyni, "mít nemůžete. Prostě to nejde!" A nadechl se a jako by se domluvil s ozvěnou, omílal znovu stejnou písničku. Dál než do omrzení.
"Proč?" napadlo jej? Všechny ostatní, a co jich bylo a některé z nich byly určitě krásnější a dokonalejší než ta jeho, mohl získat celkem snadno a na tu svou si nemůže probůh ani sáhnout? Byl na rozpacích, připadal si ponížen, jak by ležel na zádech a nad ním kdesi v oblacích samurajové pili vroucí čaj a on mezitím cítil, jak jej opouští všechny nastřádané síly, co dosud měl. Vypotácel se po schodišti, zavrávoral a opětovně se přichytil průhledného skla výlohy s indigovými motýli v rozích, kde se vznášeli a připomínali bránu do zakázané rajské zahrady. Škoda, že dříve nepotkal svého dobrého přítele, jenž sám sebe nazýval lovcem motýlů a nočních můr, co v kruzích se snášejí ke světlu, i když před tím tisíce dnů se pošetilí lidé věnují studiu nevzhledných housenek a zámotků. "V Indii," říkával jeho starý známý, "nemůžeš nikdy nepotkat toho, kdo je ti souzený, i kdyby snad mělo spadnout letadlo, i kdybys měl zmeškat jeho poslední let. Přiběhne kurýr a donese ti svitek papíru a náhle z přítmí ranveje vyletí jen vřískot opic. Stačí jen uvěřit. Důvěrný vzkaz stačí také pouze jedenkrát přelétnout očima a vtiskne se do paměti, navždy už tam zůstane."
Konečně se mu rozsvítilo, pochopil a do jeho podvědomí vcházely jednotlivé hodiny minulých večerů a o každý zvon se otřely ramenem. Mohl mít mnohé panny i kurtizány bez velkého úsilí kromě té jediné a zapovězené a mohl s nimi dokázat nesmírně velkolepé i prosté věci, jak to v běžném životě bývá, sázet popínavé stromy, stavět domy s okny pro hvězdy a toulavé kuny, mohl, kdyby chtěl jen trochu jako ostatní. Ale on si jako naschvál postavil hlavu. A zatím jeho kniha, dosud nikým nepohlazená a nepolíbená, protože nesměla nikomu jinému náležet, nachověla a čekala za sklem, až se pro ni vrátí.
Autor: VLADIMÍR STIBOR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |