Čas v umění? Stačí si představit úchvatné Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho, nebo si připomenout prozaické tituly Rok na vsi nebo Roky v kruhu. A taky třeba Jaro sbohem, Léto s Monikou, O samotě s podzimem, Zimu úzkosti. Současní tvůrci, zvláště ti pracující se slovem, se ochotně nechávají inspirovat Hodinami M. Cunninghama, znovu odhodláni prověřit veličinu čas. Ještě neopadl čtenářský zájem o román Iana McEvana Sobota, a už přichází nastávající šedesátník, Brit, Graham Swift (1949) s provokativní prózou ZÍTŘEK. Protože český čtenář měl možnost seznámit se s většinou Swiftových děl, připomeňme si alespoň prózy Mimo tento svět, Země vod a Poslední přání. Zatímco McEvan vsadil na atraktivní personu žádaného neurochirurga, Swift se spokojil s výpovědí středostavovské paničky Pauly Hookové. Tím, že poskytl příležitost "hlasu lidu", dostal se do zásadního rozporu se skotskou prozaičkou A. L. Kennedyovou, která varuje před návštěvou jakékoli instituce zabývající se dějinami. Všude tam prý zaznívá hlas nicoty, němý křik lidí bezvýznamných na to, aby se o nich vedly záznamy...
   Možná právě odtud vyvěrá nedůvěra k oficiálním dějinám, jež Swift spolu s Barnesem, Ackroydem a v USA Doctorowem považují za více či méně zdařilou beletrii. Rozhodující jsou "soukromé dějiny" jako zdroj našeho poznání, soubor zkušeností, rezignujících na vklad jakéhokoli školského systému. Vytěžit z tříště událostí počínající zrozením příběh, to vyžaduje dávku umu a zaujatosti. Opomíjíme záměrně smrt, neboť osud individua je součástí velkého příběhu lidstva a ten zatím neskončil.
   Jaký příběh pro nás osnuje zmiňovaná Paulina Hooková, rozená Campbellová? Bdí, leží vedle spokojeně spícího manžele. Noc je teprve na počátku a jestli něco ví jistě, tedy to, že se nazítřek uskuteční "poprava jejího manžela". Toto nepřímé pojmenování poskytuje sdostatek šíře k defilé uplynulého půlstoletí s blízkými příbuznými celé rodiny, k níž patří dvě šestnáctileté dcery. Tento rozkošatělý panteon je připomínán záměrně; kořeny nelze zjednodušit na DNA, instituce rodiny funguje jako oáza bezpečí, harmonie a případný ukazatel cesty.
   Pravda: někdy je otázka bytí podmíněna aseptickou laboratoří pracoviště asistované reprodukce. Že by právě k tomu chtěla Paula přičinit několik poznámek? Snad se nechce zaplétat s přiznáním jednorázového aktu nevěry s příliš indiskrétním zvěrolékařem? Ten ji odhadl okamžitě, sotva se v ordinaci objevila s nemocným kocourem. Náhražka za děti, podotkl. Hulvát!
   Kritika hovořila o slabé zápletce. Také o nastavované kaši, o rozbíhavosti a nefunkčních detailech. Čtenář je udržován v napětí několikrát opakovanou větou, že matky chtějí pro své děti jen to nejlepší. Je mu dovoleno, aby se stal svědkem vnitřního monologu, ale už nebude přizván k zítřejšímu provedení, které může znamenat značné korekce.
   Graham Swift možná nepřikládal detektivní zápletce rozhodující význam; bezpochyby se mu podařilo umělecky přesvědčivě evokovat případný problém moderní "nukleární rodiny".



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)