Na vsi v Podblanicku jsem prožil hezké dětství. Coby pětiletý špunt jsem obdivoval na dvorku husu. Mívala běloučké peří jak padlý sníh a dlouhý labutí krk. Však jsme ji také říkali Labutěnka. Když ji babička Marie škubala, tak si přitom nahlas i prozpěvovala a těšívala se na zimní večery a na draní peří vnoučatům do výbavy, jak si přitom za svitu petrolejky se sousedkami poklábosí. Husy si pečlivě hleděla a vydatně ji krmila. Ponejvíce šiškami, uhnětenými na válu z žitných otrub. To si přitom sedla na stoličku, kejhalku dala mezi nohy, sevřela ji pevně koleny a do zobáku ptačí krásce ládovala jednu šišku za druhou, nejprve však namočenou v misce s vodou. Přitom prsty virtuózně jako harfenistka přejížděla huse po voleti a pomáhala jí šišky soukat jícnem do žaludku.
Zálibně jsem babičku pozoroval. A v nestřežených okamžicích i šišky ujídal. Moc mi chutnaly. Husa mě několikrát za krádež potrestala štípanci do ruky a ještě předtím náramně útočně zasyčela jako zmije na pasece. Naštěstí husa neuměla žalovat lidskou řečí a babička nepoznala, že Labutěnce pomáhám oddálit konec na pekáči v troubě. Přišel listopad. A s ním do vesnice i kateřinské posvícení. Nad husou byl vynesen ortel smrti. Děda Josef míval mlsný jazyk nejen na prasečí rypáček po zabijačce, ale i na husí stehna. Nejprve vykrmovanou husí pochoutku zálibně ohmatal a pochoval v náručí a pak zkormouceně povídal: »Máňo, ta husa je furt ňák hubená. Ke knedlíku se zelím by moc vomastku nepustila. Krm ji dál až do Vánoc. Aspoň nabere víc na sádle. A pak ji zabiju.«
Při dědových slovech mi přejel mráz po zádech a hrdlo se mi stáhlo úzkostí. Měl jsem husu rád stejně jako kočku Micku, kozu Lízinu, psa Bojara i houfec králíků, z nichž zvláště vynikal angorský krasavec Ferda. Těm však o život nešlo a já přemýšlel, jak husu zachránit.
Pár dní před Štědrým dnem se počala naplňovat tragédie Labutěnky. Děda brouskem naostřil kuchyňský nůž. Chystal se husu podříznout a krev nechat vytéci do kastrolu. Přiskočil jsem k nebohému stvoření, křečovitě objal ptačí krk a celým chlapeckým tělem jsem husu zalehl. Dal jsem se do pláče a proseb, aby děda husu nezabíjel. Když se děda snažil husu pode mnou vytáhnout se slovy »ty kluku jeden zatrolená, proč tak vyvádíš!«, přešaltoval jsem moldánky v zoufalý řev. Na obranu husy se přidala brekem i tříletá sestřička Jarmilka. Ječela jako když ji na nože berou. V pudu sebezáchovy se rozkejhala i husa a začala kolem sebe mlátit křídly, div ve světnici nevzlétla, neboť rázem vytušila, že jí jde o kejhák. Na dvorku se zuřivě rozštěkal pes Bojar. V chlévě poplašeně mečela koza Líza a ušák Ferda polekaně dupal v králíkárně. Najednou byl plný barák i dvorek rámusu, až sousedka Kučerová přiběhla celá vyděšená, zda tu král Herodes nevraždí neviňátka.
A tak jsem společně se sestrou nakonec husu zachránili. Děda kapituloval a husí pečínku na vánočním stole oželel. Musel se spokojit s hrachem a škvarky se zelím, chmury ve tváři mu zahnal až druhý chod - rybí polévka a smažený kapr se salátem, a také babičkou upečené vánoční cukroví a vánočka, již zapíjel silným a dobře oslazeným grogem.
Na jaře vyvedla Labutěnka na zelený pažit návsi šest roztomilých housátek. Však je také ve velkém proutěném koši, vystlaném slámou a náležitě přichystaném babičkou, s až dojemnou mateřskou trpělivostí vyseděla a vyhřála. A mně pak z vděčnosti bez štípanců a syčení, jen s přátelským gagagagaga, dovolila mazlit se s těmi žluťoučkými chomáčky a máváním křídel mne dokonce zdravila.
Byla to inteligentní a chytrá husa. Dodnes mi nejde na rozum, proč se škodolibě říkává o některých ženských, že jsou hloupé jako husy.
Autor: JAN JELÍNEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |