Do zahrady poezie nelez přes plot

   Vladimír Stibor hovoří s Karlem Sýsem
   Jste básníkem po většinu svého života. Jak je těžké nacházet neustálé i nové zdroje inspirace?
   
Básník je básníkem po celý život. Nejprve to třeba ani neví a nakonec už jím třeba ani nechce být. Jenže vzpoura mu není nic platná. Poezie své lidi třímá v ocelové rukavici. Inspiraci nelze hledat, přihlásí se sama a my jsme jen ozvučné dřevo, které zní, i když už od nás dávno odstoupila, byť čím dál tenčeji a falešněji. Inspiraci si nelze zasloužit, vymodlit, natož vydupat. Žít dobrodružně nestačí, aby se z dobrodruha stal spisovatel dobrodružných románů - nejlepší byly vymyšleny v lenošce. Donchuáni o lásce zpravidla jen blekotají. Děti do pěti let jsou inspirovány trvale, dospělí už jen vzácně. O to prudší je úder, když inspirace udeří. Jisté je jen to, že básníci naštěstí?, naneštěstí? nikdy nedospějí a umírají jako děti.

   Jistě jste dlouho znal příbramského básníka psychiatra Jana Mičku. Vždycky na vás velmi rád vzpomínal.
   
Ano, byl to velmi skromný, ostýchavý básník, až příliš ostýchavý. Do výbavy básníka patří i drzost, nepříjemná sestřenice hrdosti. Právě díky skromnosti ho okolí považovalo za podivína, aspoň myslím. Byl nejen prorokem, kterého nepoznali - tak se to patří, ale i prorokem, který ani poznán být nechtěl.

   Jste předsedou Unie českých spisovatelů. Před jakými výzvami vaše organizace literárních tvůrců stojí?
   
Slovo "výzva" bývalo alarmující jako blízké slovo vzývat. Dnes je všude kolem nás plno výzev, které k ničemu nevyzývají. Spíše zívají aneb zvou do obchodních domů - katedrál naší doby. Chrám sv. Liedla, sv. Kaufmanna, sv. Tesky!
   Před spisovateli stojí výzva vymést tu papundeklově typizovanou a typizovaně papundeklovou veteš do podsvětí. Doba se nehlásí k duchovnu, nýbrž k duchhovnu a proto půjde k čertu. Pracovat, aby se tak stalo ještě za našeho života, toť čest a úděl básníka.

   Nemohu se nezeptat, kdy očekáváte, že do české kotliny znovu zavítá Nobelova cena za literaturu?
   
Nobelova cena vždy souvisí s mimoliterárními okolnostmi. Když je třeba postrčit katolíky proti dialektickým materialistům, dostane ji Seifert. Když už se ani Pánbůh nemůže na vlastnoruční kopii ráje dívat, dostane ji Saramago.
   Naštěstí jsou ještě jiné ceny, které se neudělují, natož každoročně!

   Mnozí se shodují, že vaší nejlepší básnickou sbírkou je Newton za neúrody jablek. Cítíte to podobně, nebo si myslíte, že v jiných svých sbírkách jste došel ještě mnohem dál?
   
Kritici nepatří k pilným čtenářům. Dál, nebo blíž? U cíle uděláme čelem vzad a nezbývá než znovu vykročit, odkud jsme vyšli. Celé sbírky v paměti nezůstávají, čas neúprosně ukrajuje a po někom zůstane jen jméno, archetyp, chcete-li logo: Made in Cervantes třeba. Jojo, dona Quijota znám, chodil po světě s tím tlustým, který furt ržál, nebo Rosinanta ržála, nebo to byla milenka toho rytíře? Nevadí, Cervantes už plní jiné úkoly, jak se říká v rozvědkách.

   Na to, že se poezie stává Popelkou, se již poukazuje mnoho let. Není to tím, že slovům dochází dech, že je v nich znát vliv devalvace, že slovo jednou vyřčené už není tím, čím bývalo?
   
Slovo samo za nic nemůže, stejně jako abeceda. Máme k dispozici 33 písmen včetně ň a z nich můžeme libovolně tvořit slova. Srozumitelná a dokonce i nesrozumitelná. Devalvována je doba a my s ní, my v ní. Protože jsme to vzdali. Poezie už najde slova, která spáče zburcují.

   Jaké období svého tvůrčího života vnímáte jako nejšťastnější? Či snad je dosud před vámi?
   
Člověčí tělo se kompletně vymění za sedm let, ale duše zůstane složena z těchže molekul jako na počátku. Tělo odmítá poslušnost, ale v duši se můžeme přenést pod první vánoční stromek. Nebo pod třetí - tam totiž čekala papírová autodráha!

   Vím, že v týdeníku Obrys-Kmen často publikujete ukázky z kubánské poezie. Není to smutné, že ostatní oficiální místa o této krásné karibské zemi převážně mlčí?
   
Je to velmi smutné, smutné pro českou kulturu. Tropické slunce by ožehlo její bledničkovou sterilnost.

   S kým byste proseděl u sklenky vína nejraději celou noc?
   
Bývaly doby, kdy jsem v Domově spisovatelů na Ždáni v pokoji číslo 6 proseděl nad vínem celou noc sám se sebou. A ráno byla báseň hotová!

   Souhlasím s tím, že se tvůrčí plány nemají prozrazovat ani v nejmenším. Mohl byste alespoň pro jednou učinit výjimku?
   Každý den mě něco napadne, tvůrčím plánovačům bych zamotal hlavu. A toho dne, kdy mě nenapadne nic, si představuji názvy budoucích knih. Neboť mít název je skoro jako mít knihu už napsanou.

   Jakou radu byste mohl dát začínajícím adeptům této nelehké múzy, neboť se tvrdívá, že do zakázaných zahrad je vstup povolen jen málokomu a k tomu ještě pouze na vlastní nebezpečí...
   
Pokud nevidíš svět v obrazech, pokud piluješ a brousíš, pokud se při psaní potíš - jdi od toho! Do zahrady poezie nelez přes plot, vejdi mezerou mezi stromy.

Autor: KAREL SÝS, VLADIMÍR STIBOR


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)