Líbí se mi název bilančního setkání Unie spisovatelů, a to v obou svých částech: Dvacet let poté přece připomíná název sci-fi filmu Nicholase Meyera Day After, Den poté, což je, jak ví každý polovzdělanec, den po atomové válce, která zničila málem celý svět. Dvacet let po takzvané sametové revoluci, která nebyla ani žádná revoluce a brzy ani žádný samet, jeví se mi jako dlouhý den po válce studené; český listopad přispěl jako součást globálních změn též svou troškou do mlýna k málem totální likvidaci socialistické naděje, že se lidstvo zbaví hladu, bídy, nespravedlnosti a válek. Den o délce dvaceti let je dost dlouhá doba, aby i ti, kdož mají nejdelší vedení, pochopili, jak pošetilé bylo listopadové vyzvánění klíči; mysleli, že vítají svobodu - a teď už mnozí vědí, leč leckdo si stále nechce přiznat, že zvonili umíráčkem jistotě střechy nad hlavou i vábné vidině zažehnání konce všeho strachu; netušili, jak se po čase (ten čas je už tu) budou opakovaně a permanentně bát, že přijdou o byt nebo o práci, jak se budou obávat personálních auditorů, jež dokonce v televizi nazve s cynickým smíchem i ekonom neochvějně věřící v kapitalismus řezníky; neboť ti se s lidmi nepárají, nakládají s nimi jako s dobytkem dobrým na jatka.
Dvacet let poté v názvu se mi zamlouvá i jako věrnému čtenáři kouzelníka Dumase, který věděl a do Tří mušketýrů po dvaceti letech vepsal, jak se právě za dvacet let změní svět i jeho aktéři, ale ne nutnost čelit aroganci moci.
Líbí se mi i druhá část názvu setkání: zisky a ztráty literatury. Hřeje mě, že zisky klade na první místo a ztráty až za ně. Z toho slovosledu čtu důvěru v budoucnost literatury. Důvěru sdílím, jen podotýkám, že mezi zisky literatury a zisky autorů byla u nás úměra pravidelně nepřímá. Snad v žádném jiném oboru nedocházelo a nedochází takového naplnění sokolské heslo "ni zisk ni slávu", o němž už Karel Kosík před patnácti lety řekl, že je parafrázuje, když chce ironizovat současnost a říká o ní, že naše dnešní "vrchnost chce i zisk i slávu". Toho jí i sobě dopřávají dnešní dobře placená média v množství tak vyčerpávajícím, že na literaturu už zbývá ze slávy a zisků jen minimum, a autoři, a to i všestranně prověření zdobiči a ozdoby panující moci, mohou na žebříčky průměrných výdělků v různých profesích s několika málo výjimkami jen zírat - nefigurují ani až za pracovníky bez jakéhokoli vzdělání a kvalifikace.
Přesto tu i v literatuře zisky jsou. Abychom je docenili, musíme napřed registrovat ztráty, jichž je, jak říkají krásně Slováci, neúrekom.
Ztráta nejpodstatnější: protože literatura nepřináší rychlé, víceméně jisté a velké peníze, společnost, v níž se vše měří penězi, nemůže si jí vážit a investovat do ní. Literatura nenese dostatečně zajímavý zisk, a tak není pro soukromé podnikání atraktivní. Také jako nosič reklamy je víceméně k ničemu.
Protože literaturu, podle Hegla "absolutní, pravdivé umění ducha a jeho vyjádření jako ducha", píší tvůrci podrobení "určitým podmínkám" méně než jiní umělci, a protože literatura má možnost (a vládne uměním) vyhýbat se mocenské kontrole víc než jiná umění, nikdy nebyla, není a nemůže se těšit přízni ani žádné moci, která se ráda ústy svých idolů holedbá, že "má to pod kontrolou"; literatura je předem podezřelá každé moci - stejně byrokratické jako tržní -, bažící po absolutní nadvládě; je jí nebezpečná, neboť obtížně kontrolovatelná - proto pro ni žádná skutečná podpora, ale vražednou privatizaci na ni!
Ta zákonitě přinesla zánik skvěle fungujícího knižního velkoobchodu, tím i rozpad celonárodního tržního trhu, dále absurdní přemnožení nakladatelských domů, domečků a špeluněk, přemnožení knižní produkce v důsledku praxe vydávat ne po (třeba někdy mylném) zvážení skutečné umělecké hodnoty, ale podle ochoty autorů nebo jejich sponzorů do vydání investovat nebo v očekávání, že "dílo" má vysokou šanci vyvolat skandál, šokovat i na trhu už přesyceném pornografií, senzacemi, voyerskými memoáry všelijakých "celebrit", odhalováním "tajemství" a provokativním servírováním všeho, co bylo dosud tabu.
Tolik nakladatelů a časopisů, a ve skutečnosti tak málo příležitostí a možností pro dobrou slovesnost. To jsou ty paradoxy posledních dvaceti let!
Těžkou ztrátou je i téměř úplný zánik literární kritiky jak cestou její maximální privatizace, tak drobivou regionalizací a zlokálněním; a ponížením na reklamní nebo kádrovací servis.
S degradací literatury na privátní záležitost, na koníček, jako je třeba sběratelství uzávěrů láhví a jiných činností aspirujících na zápis do absurdní knihy rekordů, jde ruku v ruce degradace literatury na subdodavatele v oblasti kultury a zábavy. Jak dobře vědí zemědělci, subdodavatel dostává z výtěžků na trhu nejméně jak co do peněz, tak slávy. Finální dodavatel - u písniček zpěvák a u knihy obchod, jehož marže jsou doslova nestydaté - bere téměř vše.
Bere autorům i chuť, sílu, často i možnost psát.
A přece školy, školky a kurzy tvůrčího psaní, zas jeden z paradoxů doby, staly se módou dvacetileté sezóny. Ač většina frekventantů těchto škol a kurzů dobře ví, že psát se musí učit nakonec každý sám a že vyhlídky tohoto řemesla jsou pramizerné, pokud jde o obživu i společenské uplatnění a prestiž, adeptů slovesnosti neubývá, spíše naopak. A to je první signál, že jsou tu i zisky.
Jak vyplývá z rozhovorů s těmito adepty, ale i z toho, co a jak píší, je ten zájem psát projevem úsilí vzepřít se rytmu, tlaku, spěchu, stresu, normám a neosobní nadvládě neviditelné, nepostižitelné a všemocné ruky trhu, pokus o záchranu hodnot, které v tržním systému buď nemají místo, nebo jsou redukovány a degradovány, deformovány, velice často předstírány, ať už jde o lásku, jiné city a vlastnosti, dobrotu, upřímnost, čest a vše, co normálně není na prodej, a tedy má sklon se vymykat světu proměněnému v nekonečně bohatý globální trh.
Do výčtu ztrát patří i přátelé; ztratili jsme jich nemálo, ale i utužili přátelství odolná vůči náporu vábniček; a získali přátele nové, jimž je ryzí přátelství nad tažení k egoistickému blahobytu a slávě na jednu dvě sezóny.
Zisky jsou určitě i díla, stvrzují věrnost literatury poslání bránit člověka a lidské hodnoty proti aroganci moci, bohatství a fanatismu. Často jsem o mnoha z nich psal, nemusím tu proto unavovat jejich vyjmenováváním.
Za zisk nad zisky posledního dvacetiletí považuji však něco méně okatého a na rozdíl od knih méně hmatatelného. Za největší zisk mám téměř už dovršenou všeobecnou ztrátu iluzí jak o přátelích, kteří se k vám bojí veřejně hlásit, aby si neublížili, tak o historicky prý dané nepřemožitelnosti socialismu na jedné straně a na druhé o jeho prý "definitivním konci" a o přednostech, které vyspělou reklamní technikou slibuje, ale nepřináší svět zbožnění zboží.
A není ziskem i poznání, kde vlastně je pravá totalita? Hanah Arendtová se při své analýze totality žel omezila na totalitu státní, byrokratickou a policejní, a uniklo jí, že jsou i jiné, formálně jemnější, právně "nezávadné", vyspělejší, protože sofistikovanější formy totality, z nichž nejdokonalejší je totalita tržní. Ta se vydává za humanistický pokrok, opravdu nepopravuje (na likvidaci nežádoucích živlů jsou nájemní vrazi), pokud možno ani nežalářuje, jedná s lidmi ráda vlídně, ale přitom naprosto bezcitně, a když je připraví o bydlení, práci, možnost uplatnit jejich vzdělání (v míře i větší než to uměla totalita byrokratická), odvolá se na depresi, recesi nebo přímo krizi, údajně nikým nezaviněnou (jako by za ni nemohl systém, k němuž, jak sám hlásá, náleží bankroty a nezaměstnanost), a nevinné chudáky, kteří nijak systém neohrožovali a vůbec ničím se neprotivili, alibisticky odkazuje na ponižující dobročinnost.
Posledních dvacet let, které právě vyústily v těžkou a už nepopiratelnou krizi, to je grandiózní škola, názorný seminář o tom, co dokáže moderní trh.
Cenné je, že prohlédají už i ti, kdo vroucně vítali listopad 1989. Marta Kubišová říká, že "dnes toho lidi musejí vydržet daleko víc", a na udivenou otázku redaktorky magazínu Lidových novin "daleko víc než za totáče?" dodává:
"No samozřejmě! Tehdy sice byly vypjaté momenty, ale kromě nich tu byla nehybná hladina, pod kterou toho sice dost bublalo, ale na povrchu se nedělo nic. A nad tou ideologickou masáží jsme vždycky maximálně vyprskli smíchy..."
A její partner Milan Hein, ředitel divadla Ungelt: "My jsme s Martou pravicově cítící lidé. Ale zase s velmi vyvinutým sociálním cítěním. Ale zpupnost té pravice je pro mě nepřijatelná a demagogie té socdem taky..."
Literatura je jasnozřivější než sto prognostických ústavů. Autorka Lidí na křižovatce (1937!) ústy své Helenky dešifrovala už před víc než sedmdesáti roky, co je za demokratickou demagogií "moderního" podnikání podnes:
"Abys věděl, to je mi skalní kapitalista milejší než tenhle přítel lidu. Táta měl pravdu, s takovým pořádným uhlobaronem aspoň vědí, na čem jsou, ale tady den Hospodář se s nimi napřed pomodlí Chléb náš vezdejší a pak je sní i s chlupy k večeři."
Pokrok je ovšem nezadržitelný. Kazmar z románu Marie Pujmanové ještě vyhazoval z práce sám. Dnešní páni podnikatelé, kteří se s personálem nemodlí, ale pořádají pro něj a ovšem i pro sebe družné rozpustilé firemní večírky, bez rozpaků si najmou, když přijde krize, na vyhazování těch lidí specializovanou firmu; najmou si na tu "práci", kterou považují za vlastně stejnou jako každá jiná, řečeného už řezníka, který věru umí zakrojit i do živého masa.
Literatura za posledních dvacet let získala také cenné a hořké poznání, že ani tak nádherná idea svobody a spravedlnosti, jakou okouzloval myslící lidi na celém světě socialismus, není imunní vůči parazitům, kteří ji napřed diskreditují i tím, jak z ní sami těží, pak ničí, nakonec pomlouvají. Zaujetí pro socialismus jen předstírali, hodnověrně hráli, nebo aspoň nyní tvrdí, že jen hráli, nejen herci z povolání, ale i autoři. Víme kteří. Už se jim nevěří.
Dvacetiletí, které se pomalu ke konci chýlí, bylo a je pro mnoho autorů, kteří ztratili nakladatele, možnost publikovat v denním tisku, v rozhlase a v televizi (ale i pro autory, kteří tam smějí, a přece sotva víc než paběrkují), tvrdou a ničím nenahraditelnou lekcí o tom, jak je svět ovládaný trhem pouze v nejlepším případě trpí; jak od času odmění (ovšem jenom své nejoddanější) za celoživotní dílo cenou, která málokdy dosahuje výše částek, jež inkasují upocení baviči za půlhodinové entrée na firemním mecheche bohatého podniku.
Pro dějiny a teorii literatury je české dvacetiletí denormalizace (nebo postnormalizace? nevím, kterému výrazu dát přednost) vzácnou periodou; snad dosud nikdy a nikde se tak otevřeně nevyjevil zásadní rozpor mezi světem trhu, který v zájmu fantastických příjmů vládnoucí menšiny globalizuje svět, aniž tuší, že globální propojení se posléze obrátí proti němu, a literaturou, a to nejen slovesností národní, ale i univerzální, všelidskou; literatura si po dvacet let chtě nechtě uvědomuje, co je její podstata, v čem její poslání. A že nemůže nic čekat od systému, jemuž a v němž jde jen o zisk.
Tady bych rád vzdal chválu i těm autorům, kteří sice ještě nenašli sílu a odvahu si přiznat, jak se mýlili, domnívajíce se, že pracují pro svobodu a důstojnost člověka (a zatím bezděčně pomáhali nastolit moc, která se o člověka stará, jen když ho pro svůj zisk potřebuje, a alibisticky ho odkopne, jakmile by se jí mohl stát přítěží), ale když už se nová moc neurvale drala k vládě, etablovala, usadila a expandovala, až na trapné výjimky se nedali do ód na ni ani na podporu globální arogance a nespravedlnosti.
Budoucnost ovšem patří literatuře, která umí víc než jenom si nezadat a nepoklesnout ani na zábavnou reklamu plytkého globálního konzumismu ani na to předstírané a snadné hlubokomyslnictví, jakému se smál už Šalda; literatura s tisíciletým uměním vymykat se každé totalitě už hledá a najde způsob, jak přežít i totalitu tržní. Ale to už je ovšem téma pro nějaké příští setkání.
A to nepochybně upřesní, že a jak se slovesnost prosadí na internetu, jak ho obsadí, jak mu dá osvobodivý lidský smysl; a jak jeho prostřednictvím napomůže i renesanci knihy a četby.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |