Tvrdím, že současná oficiální česká kultura má tři tváře - histrionskou, gladiátorskou a moderátorsko-bavičskou. Literatura jako celek už soudobou společnost nereprezentuje, byla vykázána někam do 20., případně 19. století.
Tu histrionskou podobu současnosti vytváří kult herců. Ale zdaleka ne všech. Pouze těch, kteří přistoupili na pravidla bulváru. Nechali se zbulvarizovat, nebo se dokonce zbulvarizovali sami. Proti osobnosti tu dnes stojí celebrita jako jednoznačný favorit. Osobnost totiž nelze mediálně vyrobit, celebritu ano. K jejímu zrodu často stačí pouhý skandál. Osobnost dráždí svou složitostí a nepoddajností, celebrita je fašírka, která vyšla z televizního nebo žurnalistického mlýnku jako hamburger pro rychlou lidovou spotřebu. Z Luďka Munzara neudělá celebritu ani ten nejšípovatější Blesk, protože je to nejen velký herec, ale současně i silná osobnost. Martin Dejdar naopak při silvestrovské televizní estrádě klidně předvede scénku z nováckého sitcomu, kde jako postavička Ozzák sedí v křesle a nad ním visí prezidentská standarta s pozměněným heslem - Pivo vítězí. Člověk nemusí být zrovna úzkoprsý vlastenec, aby se jako občan cítil popliván.
Druhá, gladiátorská tvář současné oficiální kultury je dána nekritickým obdivem ke sportovcům, a naopak nezájmem o výkony ducha na poli vědy a umění. Dovedu ještě pochopit, když Roman Šebrle na nás upírá svůj triumfující pohled z kdejakého reklamního letáku, méně už ovšem chápu, proč novoroční přípitek na prvním programu ČT má pronášet právě sportovkyně. Kde jsou ty časy, kdy po silvestrovském třeštění pohladily duši osobnosti jako V. V. Štech, Ladislav Chudík nebo Zdeněk Mahler!
O té třetí tváři - moderátorsko-bavičské - se mi skoro nechce mluvit. Ale jeden šokující příklad z poslední doby přece jen uvedu: Když se novinářka Daniela Salačová v Mladé frontě plus (45/2008) s nábožnou úctou zeptala populární spisovatelky a scenáristky Haliny Pawlowské, zda se jí nestýská po vlastním stálém televizním pořadu, dostalo se jí následující odpovědi: Já jsem si myslela, že si od televize rok odpočinu, ale teď už mám úplně jazyk na vestě, a je to i vidět, jak už bych chtěla zase někde kecat.
Spisovatel oproti herci, sportovci a baviči má tu velkou nevýhodu, že jeho práce je v podstatě neviditelná. A to má smrtící následky v době brutální vizualizace životních funkcí, včetně těch nejintimnějších, kdy existuje jen to, co je na očích. Kdo není na obrazovce nebo na billboardech, ten vlastně nežije. To už dnes chápou i ti spisovatelé, kteří si vsadili na neviditelnou ruku trhu, a zároveň bláhově předpokládali, že stát je bude dotovat a propagovat.
Je-li situace současného českého spisovatele celkově neradostná, pak postavení spisovatele levicového je přímo tristní. Jako by ani nežil v Evropské unii, ale v nějakém duchovním ghettu. Je sice ujišťován, že je mu zaručena plná svoboda vyjádření, ale publikační praxe ve státních sdělovacích prostředcích i grantová politika ho přesvědčují o opaku. Byl kamsi zařazen, shledán vinným, a stejně jako Josefu K. obvinění mu nebylo sděleno. Společenská hodnota člověka v českém prostoru není totiž dána jeho názorovou a mravní koherencí, ale ochotou ke lstivé sebekritice. U nás není důležité, v co věříme nebo co si myslíme, podstatné je pouze umění hbitě odvolat to, co jsme veřejně říkali dříve. Naopak nepoddajnost a věrnost sobě samému se neodpouští.
V důsledku této situace se české spisovatelstvo dá zhruba rozdělit do tří skupin.
První tvoří autoři, kteří hlasitě projevují loajalitu restaurační společnosti a jejím ikonám. Tou nejvyšší ikonou je ovšem zisk. Vzpomeňme na latinské heslo Salve lucrum, které se objevuje na mozaikových podlahách antických domů. Mnozí z polistopadových konformistů jsou na pochlebnictví s vidinou zisku nebo výhod zvyklí už z minulého režimu. Za nejmilitantnější příslušníky této formace lze považovat některé literární kritiky a část vysokoškolských učitelů, vesměs lidí se špatným svědomím, kteří si psaním vykastrovaných a tendenčních učebnic i nenávistnou recenzní praxí odpracovávají své předchozí stranické angažmá nebo svou služebnost vůči minulému společenskému zřízení. Neptejte se takového člověka, co dělal dříve. Platí o něm Nietzschovo: Bojí se, a proto si píská.
Druhou skupinu tvoří různí literární živnostníci a baviči, kteří sice establishmentu viditelně neposluhují, ale vydatně vydělávají na pokleslém vkusu čtenářů. Místo aby reflektovali hlubokou morální a hodnotovou krizi české společnosti, nabízejí banální situace, bezstarostnou zábavu nebo sentiment. Podobnou "tyranii kšeftařství" a kapitulaci před mocí peněz geniálně popsal už v roce 1884 francouzský prozaik Joris-Karl Huysmans ve svém románu A rebours, česky Naruby: Uspokojený měšťák žoviálně trůní nad společností, kterou ovládá mocí svých peněz a nákazou své hlouposti. Výsledkem jeho vzestupu bylo potlačení jakékoli inteligence, negace jakékoli poctivosti, smrt veškerého umění, a skutečně, zneuctění umělci padli na kolena a horlivě olizují smrduté nohy povýšených handlířů a nízkých satrapů, z jejichž almužen jsou živi.
A pak je tu skupina třetí, houfec tvrdošíjných, těch, co bez ohledu na různou světonázorovou orientaci neztratili víru v očistnou moc uměleckého slova, a místo aby provozovali dobové rituální tance a obětovali zlatému teleti, snaží se sloužit člověku a společnosti na nelehké cestě sebeuvědomění a autentické existence. Ať už jsou výsledky jejich úsilí jakékoliv, tito spisovatelé vědí, že pravdu nelze ani většinově odhlasovat, ani podplatit.
Český levicový spisovatel v Evropské unii zatím nežije, ale nikde není řečeno, že v ní jednou žít nebude. Je ovšem třeba odvalit horu ideologických předsudků a z nich plynoucí kulturní segregaci, která je v západních společnostech jen stěží možná. Pokud jde o literaturu, žijeme v době, která se v něčem podobá národnímu obrození: ve světě převrácených hodnot se radujeme z každého malého ostrůvku smysluplnosti a lidskosti. To jsou ony jiskřičky budoucnosti, o nichž mluvíval filozof Karel Kosík. A jak chápal budoucnost, na to odpověděl v eseji Komandující instance, otištěné v roce 1997 v knize Předpotopní úvahy: Budoucnost není prodloužení převrácené přítomnosti do příštích staletí, ale rodí se a začíná v kritice toho, co právě je a co v zatvrzelém egoismu chce trvat na věčné časy.
Autor: VLADIMÍR JANOVIC
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |