Milí přátelé,
kdybych nevydal před více než třiceti lety v nakladatelství Svoboda dvě knihy o ekonomice a během posledních deseti let nepřeložil řadu "naučných" knih především z němčiny, musel bych tady vystupovat jen jako neúnavný vydavatel "samizdatů" svých básnických sbírek a různých výběrů z nich. Ale to bych mohl být také vypískán: cože je to za básníka, když za celý život - a táhne mu už nezadržitelně k sedmdesátce a nemá skutečně vydanou ani jedinou byť sebemenší sbírečku; neměli by raději hovořit povolanější?
Když jsem tady byl naposled před dvěma roky, zaplatil jsem jako důchodce za zpáteční jízdenku z Brna do Prahy 160 Kč, dnes mě už stála 320 Kč. Tedy za pouhé dva roky stoprocentní zdražení!
Ale přijel jsem rád, abych vás zase jednou viděl živé, zdravé a diskutující, nikoli jen kdesi v dálavách píšící.
Úvodem mi dovolte zkrácený citát z Českého rozhlasu 6: "Každé výrazné výtvarné dílo mění mentalitu lidí k lepšímu... a navíc potlačuje xenofobii."
Já jsem si to přeložil do svého jazyka a položil si otázky:
Mění každá nová výrazná báseň (či sbírka) mentalitu lidí k lepšímu?
Je to pravda? A potlačuje xenofobii? Je to pravda? A rozumím tomu citátu vůbec?
Je to dáno tím, že výtvarná díla jsou dnes již lidem daleko bližší než bývaly kdysi básně?
Nebo je to tím, že lidé o artefakty (ať chtějí nebo ne) zakopávají na každém rohu, kdežto o "nechtěný kus" poezie zakopnou tak akorát na vývěsce s úmrtními oznámeními, kde ale stejně verše čte tak jeden z deseti, a jsou to povětšině lidé starší, kteří sice znají českou poezii ze školy a třeba mají pro ni i cit, ale současně při četbě Wolkra, Březiny atd. spíše dumají nad tím, co "si dát jednou na vlastní parte"?
Slyším už námitku, že poezie se dnes přesunula z básnických knih do písní (ale tak tomu bylo vždy, přece symbióza písně a básně je odvěká), či dokonce - i do reklamy!
Co tedy má dělat básník - psát texty k písním, nebo dělat do reklamy, když o básně psané (nebo recitované) má zájem snad jen jedno procento populace, tedy každý stý Čech? Avšak toto jedno procento je i v malém tzv. Česku úžasně veliké, je to 80 tisíc (tedy v Praze 10 tisíc, v Brně 3 tisíce, v Telči snad třicet atd.) lidí, kteří nezavírají před poezií oči ani uši!
Řekněte mi, kde tito lidé jsou? Kdyby si jen každý stý (opět 1 %) z oněch 80 tisíc potencionálních milovníků či ne-nepřátel poezie byl ochoten koupit jednu moji sbírku, tak by mohla vyjít a prodat se v téměř tisícovém nákladu!
Ale doléhá na nás všechny krize a inflace, knihy jsou drahé, distribuční síť byla rozbita a tudíž "adresát neznámý", a k tomu navíc selektivní politika státu v podpoře nejen poezie a literatury, ale i kultury vůbec!
A že jsem "potenciálních sponzorů" jako pošťák ve svém rajónu na kopcích a ve zmolách nad Brnem už tehdy před dvanácti lety měl! Multimilionářů v rajónu bylo víc než prstů na obou rukou! A četli moje samizdaty, hovořívali jsme o nich, když jsem se v mrazech u nich doma v jejich rezidencích (ale i jinde, nosil jsem poštu šesti stům rodinám) ohříval. Ale sponzorovat básničky? Raději mi dali pro manželku koženou kabelku za 1500 korun a mně láhev Martelu, jinde jsem dostal na několik let dopředu "předplatné" na dvě půlky vánočního porcovaného kapra i s půlkilem mlíčí a jiker atd. Od těch chudších jablka nebo brambory, až se mi do vozíku na poštu nevešly, štamprdli hruškovice, meruňkovice až po zákusky nebo pro mne speciálně vyráběný vaječný koňak - citrónový, pomerančový, citrusový i kakaový jednou 80tiletou vdovou, která taky kdysi sloužila u pošty a její (už dávno zesnulý) manžel ho "míval tak rád". Jako u Marxe - jeden samizdat za tři kila jablek atd.
Nula od nuly pošla! V sílu poezie už nevěří ani ve svých slabších chvílích jí naklonění obchodníci. A sliboval jsem jim zdarma několik stránek reklam ve své tehdejší sbírce, už ani nevím, jak jsem ji chtěl nazvat, byl jsem do jejího názvu ochoten přidat i ryby - jsou ale ryby zvířata? A co společného by měly mít moje básničky s koženou galantérií nebo nábytkem nebo luxusním mysliveckým hotelem v lese půlkilometr nad psím útulkem?
Ještě že jsem tak dopadl - v brněnském nakladatelství Host byli ochotni vydat moji prvotinu nákladem 300 ks, 60-70 stran, brož., seženu-li si sponzory (tehdy asi 25 tisíc Kč).
Ještě že tady byli přátelé - včetně už nebohého Jirky Jobánka, jehož heslo "Mé srdce se přiklonilo k chudým" by mohlo zářit na biskupských i arcibiskupských kočárech, kteří mne nasměrovali jinam. Avšak i díky jemu tady byl (přesně k mým šedesátinám) i pohotový Obrys-Kmen, až je mi trapno: osm let už nikde jinde netisknu, a stále na příspěvcích UČS dva či tři roky zpětně dlužím... Neberte si ze mne příklad!
Ale jak to, že nejen ve Španělsku, ale i v nesrovnatelně menší zemi než je Česko - Makedonii - je tomu jinak? A proč?
Ale co přece jen - ještě jednou - sponzoři, můžete namítnout. Chachá! I kdybych oněch dnes již na čtyři sbírky cca 80 tisíc Kč (po 500 kusech) od sponzorů schrastil (nebo vyhrál ve Sportce), co dál? Byly by moje, a jen v Brně a okolí bych je "zdarma" jistě všechny rozdal, a ještě by pochybělo a na vážné zájemce by se nedostalo, a co bych pak dovezl na příští setkání UČS do Prahy? A jak výtisky sbírky (už zdarma) dostat i do odlehlých koutů ČR?
Za posledních dvacet let jsem snad dvě desítky svých různých samizdatů náhodně tu prodal, tu vyměnil (za pivo, za dvě piva atd.), tu rozdal (chudým) zdarma. Když sečtu, kolik to bylo kusů, za dvacet let jich byly ne stovky, ale - několik tisíc výtisků samizdatů.
Už ale raději končím. Děkuji vám za pozornost.
Autor: MIROSLAV ORAVA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |