Metafora, někdy matka, jindy dcera, ještě jindy rodná nebo nevlastní sestra hádanky, je stvoření stejně krásné jako ctižádostivé. A taky často vynalézavé. Jeho ctižádostí je dominovat aspoň v poezii, když už v životě musí bez omluv sloužit jako metafora tzv. lexikalizovaná, domestikovaná, už ochočená. Jen v rukou básníka se vidlička může stát zase vidlemi a vyhnat od stolu onu ubíjející nudu, která tak děsila Puškina.
   Metafora v poezii ráda kraluje, má v ní domovské právo, a často se jí daří udělat si služky - co to říkám: pomocnice! - z rytmu, rýmu, strofy, slovní hříčky. Ale občas dá najevo, že se bez všech služek a pomocníků - vždy potenciálních soků v líčení na čtenářskou pozornost - klidně obejde, a protlouká se ráda všelijak, neupravená, neučesaná (Nezval psal: básník se krásně učeše / než usedne ke kalamáři), bez tzv. básnických ozdob. Aby žil člověk hodnotně, nemusí mít vilu, stačí holobyt. V něm se hukáže...
   Myslím, že tohle je případ Vladimíra Stibora, který i ve své desáté sbírce PRONIKLEC (Řád, ilustrovala Alena Stiborová) své vyznání světu, přírodě, životu, lásce, humoru svěřuje metafoře, radši nenamalované, nepudrované, holé, jakési holometafoře. Jeho básně jsou výzva. Ale název knížky slibuje hravost, je to slovní hříčka. Hlavně je to ovšemže hádanka. Proč právě Proniklec? A je náhoda, že sedm ze čtyřiadvaceti básní knížky končí třemi tečkami, provokujícími k domýšlení?
   Taková sbírka se recenzuje velice nesnadno: rozepsat se o tom, co básně říkají, znamenalo by vzít čtenáři radost z luštění. A jak to říkají, je nabíledni: co nejprostěji, na půl úst. To se ví, že to má rytmus, každá báseň svůj vlastní. To se ví, odpírané neholé "vložky úložky" se prosadí i do holobytu, když se zabydluje. Na konci (sbírky) se koneckonců "z klecí konikleců i vyhnanců" táhnou rezivějící pruty smutečních vrb - a znějí, to je metafora ostruněná; jinde znějí zvony. Tu slavnostně, tu na poplach.
   Protože se dnes básník dočká recenze jen výjimečně (nemá-li náhodou kamaráda v médiu, kde se ještě recenze vedou), Stibor dal rukopis sbírky přečíst sedmi lidem, většinou autorům (mj. Erbové, Sýsovi a Černíkovi), a co k němu napsali, čte se na konci jako Minirecenze... Slušelo by se snad v zájmu vyvážení ukápnout něco jedu do toho medu. Tak na to jedu: pět veršů bez nadpisu "Dokážeš-li přejít poušť..." praví pravdu; stačí na báseň?



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)