Jméno Alois Tybrych čtenáři Obrysu-Kmene dobře znají z poznámek, úvah, glos i básní. Možná však nevědí, že tento muž nezdolné vitality je svým povoláním lékař s kořeny v Podkrkonoší, a že před pár dny oslavil osmdesát let života na této planetě. Do literárního světa vstoupil jako autor textů pro děti (Srdéčka ptačí, Pohádky), od 90. let 20. století se však etabloval především jako básník. Vydal sbírky Pěnišník, Kalendář pro zítřek, Koho dnes léčit láskou, Úvahy (z.cest.né). Politickou satiru shromáždil v souborech Páběrky a Polistopadové chřipečno. Vstoupil ovšem i na pole beletrie, a to knihami Netrpělivé dny, Století neznámé budiž pochváleno či Ze života mezi 2. a 3. mileniem. Své fejetony nedávno shromáždil v souboru Jak dál.
Oslavil jste osmdesátku, ale udržujete se ve skvělé formě. Jaký máte recept?
Staré přísloví, které mne naučila prababička, je jakýsi recept na životní styl: "Nejstrašnější je nic nedělat". Trávit život koukáním z okna nebo do televize vede jistě k rychlejší duševní, ale i tělesné likvidaci. Snažím se udržovat kondici prací, kterou mám rád, tedy medicínou. Zvrhl jsem se však i v několika dalších směrech, a to literaturou.
Co vás osobně přitáhlo k literatuře?
Za velký zvrat, který mě přiblížil ke kultuře a literatuře, pokládám svá studia v Brně, kde jsem bydlel na Mahenově ulici č. 4 u paní Mahenové, tedy u vdovy po velkém Mahenovi. Tam se pořádaly kulturní mítinky, chodil tam starý i mladý Kundera, Eben a mnozí další. Otevřel se mi tak svět divadla, koncertních sálů a hlavně poezie.
Přemýšlel jste někdy nad tím, proč člověk vlastně tvoří?
Analyzovat to, ani obecně odpovědět na tuto otázku, neumím. Vím, že mne napadne určitá myšlenka či představa, kterou pak nosím řadu dní i měsíců v hlavě. Pokud dozraje, musím o tom napsat. Načež napsané většinou nechám pár dní uležet v šuplíku. Když mi po kritickém přečtení něco nesedí, končí to v koši.
Házet do koše je asi jedním z nevyšších umění. Pro básníka však zřejmě zcela nezbytným. Proč jste si vy zvolil právě básnickou formu?
Veršem se myšlenky a pocity koncentrují. A líp uplatňují jako návnada na čtenářovo návazné snění, na jeho soucit, srovnávání, případně dotažení navozených úvah až k realizaci. Verše vtahují do sebe i milieu. Geniálně třebas u Seiferta. Když píšete prózu, komentář nebo esej, soustřeďujete se na obsah, na to, co chcete sdělit. Abyste jádro sdělení zvýraznil, zamlčujete nebo potlačujete emocionální atmosféru. Ve verších je tomu skoro naopak, právě tu citovou či vnitřně emotivní složku otevíráte, podtrhujete a čtenáře se snažíte do této atmosféry pozvat.
Za sebe mohu říci: měl jsem radost z potlesku ve velkých sálech při odborných přednáškách, ale závrať s bušením srdce jsem dostal, až když se mi podařilo ve verších vyslovit svůj cit.
Prý už lidé poezii číst nechtějí, na trhu se jí nedaří.
Věřím, že se vztah k poezii mění. Nejde však pouze o to, že ubylo vysoce kvalitních básníků a spisovatelů. Celá naše společnost je v krizovém propadu. Lidem se nechce myslet, natož aktivovat k dosažení lepšího, spravedlivějšího světa bez zlatého telete, které bylo už tolikrát odsouzeno, rozbito a zakopáno, ale je tu zase. Mládež se vyžívá na krvácích a pornu. Ruku v ruce s tím stoupá narkomanie a přibývá různých psychiatrických poruch. Samozřejmě, že i vysoký počet rozvodů a svobodných matek má svůj podíl negativního vlivu na špatné chování mládeže. U dospělých zase den ze dne přibývá deprese, úzkostných stavů, obav, co bude zítra, kdy mne vyhodí z práce, jak se uživím atd. A z těchto příčin se rok od roku zvyšuje počet sebevražd. Údajně každých devět minut se někdo v EU zabije. Vloni počet sebevražd překročil počet smrtelných úrazů na silnicích, přičemž analytici oprávněně předpokládají, že nejméně deset procent mrtvých na silnicích jsou rovněž sebevraždy.
Mohli bychom přinášet mnoho dalších dokladů o tom, čemu říkám společenský propad. Ten je svým způsobem nejlépe měrný stavem zdravotnictví. Na začátku normalizace jsem poslouchal v přeplněné přednáškové síni papeže Jana Pavla II., který nás jako lékaře vyzýval k humanitní medicíně. V současnosti se nám podařilo realizovat zdravotnictví komerční, tedy opak toho, co kázal, a čeho se snažil docílit autor »Rerum novarum«.
Nejste, zdá se, moc velký optimista.
Ne tak docela. Musíme mít naději, neboť ta umírá až za chvíli po smrti fyzické. A musíme se naučit jít ke správnému cíli i s těmi, kdo nenesou tu naši vlajku! Moudří, s nimiž je třeba souhlasit, dnes zdůrazňují: »Přišla doba, kdy musíme rozdíly různých náboženství, světonázorových soustav a politických náhledů dát až na druhé místo. Na prvním místě je idea slušného, zákona dbalého a pracovitého člověka!«.
Hovořil JAN STERN
Autor: ALOIS TYBRYCH, JAN STERN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |