Spisovatel, básník a lékař Alois Tybrych, člen Unie českých spisovatelů a pravidelný přispěvatel Obrysu-Kmene, oslavil 11. března 80. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
Tak se nazýval dokumentární film, který svého času natáčel autor Vyššího principu, režisér Jiří Krejčík. Bylo to vyprávění o otevřených nůžkách, o chudobě a bohatství, o proměnách Prahy, o nepoctivém nabývání vlastnictví, o propasti mezi chudobou a nakradenou kořistí, a televizní divák intuitivně cítil, že by pan režisér s největší rozkoší natočil velefilm o "vyšším principu ve třetím tisíciletí", a ovšemže v Čechách. Leč nenachází se scénárista, ale ani ateliér, televizní kanál, který by měl zájem takovýto záměr realizovat. Nejen proto, že by se šéfové těchto kulturních institucí obávali, ale též proto, že v tomto dramatu a proklínání vyšších principů jedou tak říkajíc skoro všichni.
Proto se ve filmu objevila nic nechápající stařenka, která nahlížela do výlohy desítek let fungující dietní jídelny, kde se dnes "rozcapuje" MacDonald. Jinde kamera snímala z obchodních prostor vesnické chudáky, kteří přijeli do Prahy a pohlíželi na hromady falešně vyblejskaného zlata.
Sám pan režisér si vyzkoušel značkovou prodejnu oděvů. Vysvětlil slečně prodavačce, že je filmovým režisérem, který (kdyby si ho, nedej Bože, pozvali na Hrad) by měl mít krom slušných kalhot také slušivé sako. I přinesla dívčina do obchodu kabát nepříliš padnoucí a ani zvlášť kvalitní. Na dotaz, o jakou cenu se jedná, se Jiří Krejčík dozvěděl, že o 12 tisíc. No dovolte, ohradil se pan režisér - již láce toho sukna, které na něm visí, naznačuje, že jde o vyložený šmejd. Slečna tedy odběhla a přinesla skvěle padnoucí modré sáčko se zlatými knoflíky. Stálo 32 tisíc. No prosím, pravil pan režisér, tady je již evidentně vidět kvalita. Slečno, dodal, vy asi chápete, že tohle sako budu mít už i do rakve. A tak se obávám, že bych mohl ve strašnickém krematoriu způsobit nečekaný malér. Při 32 tisících korunách bude mít tohle sako nejspíš i nehořlavou úpravu. To již slečna pochopila, že šlo především o krutou ironii.
Mimochodem, pan režisér, který za sebou zanechal rozsáhlé dílo, má sice na české poměry slušný důchod, ale zase ne tak slušný, aby zaplatil celé inkaso, nájemné, elektřinu, telefon, teplo, televizní a rozhlasové poplatky. Kdyby tedy ve svých více než 80 letech nepracoval, byl by rázem v mínusu, nejméně o dva tisíce korun.
My, kteří v této zemi rovněž žijeme, někdy i živoříme, těmto počtům dobře rozumíme a tudíž se nedivíme tomu, že by každý z nás nejraději pracoval alespoň do sedmdesáti, ne-li do osmdesáti let.
A co se Jiřího Krejčíka týče, jeho divadlem, které občas navštěvuje, jsou lidové jídelny. Tam současná chudina vybírá mezi nejlevnějšími a nejméně kvalitními potravinami, před nimiž nás varuje ministerstvo zdravotnictví. Tedy hospůdka je scénou, na níž režisér studuje slušné, "chuději situovaný lidi a ty mám nejradši."
A režisér pozoruje tváře, upracované ruce lidí, kteří svůj život neprolenošili. Po kolejích, které kladli, jezdí naše tramvaje, pohání je elektrické vedení, které kladli, šlapeme po dlažbě, kterou vlastníma rukama drtili.
"Nezávidím těm, kteří jsou bohatí, když je jejich bohatství poctivé," říká Krejčík. Co se jeho samotného týče, dodává, že je člověkem, jenž "z chudoby vzešel a zápolil s ní dodnes, takže cítím s těmi, kteří se nemohou bránit." Přitom by rád natočil "kontrarauty", na nichž se neoblizují konzumenti krabů, langust, svíčkové v tisíce podobách a popíjejí jen ty nejvybranější alkoholy a koktejly.
Každý z nás, kdo poznal v životě chudší kuchyni, a kdo se jak se patří nadřel, by si ovšem sako, které zkoušel pan režisér, nekoupil. Ne proto, že nemá zmíněných 32 tisíc, ale také proto, že by nám bylo nejspíš líto vyhazovat desetitisíce korun, o jejichž hodnotě víme víc než machři centrální banky. Tu váhu koruny zná jen ten, kdo se na ni pořádně namakal. V tom je celé tajemství. Zatímco k saku se zlatými knoflíčky vede nejspíše čachr, levné švindlování, u nás zejména s kuponovými podíly. A druhým zdrojem, jak uvádí Valtr Komárek, je politika. "Politika se stala zvláštním obchodem mocí. A jakmile získáte moc, udělujete místa, od ministrů po radní, a ti lidé se dostávají k penězovodům, včetně penězovodu z Evropské unie. Pro všechny mladé, ambiciózní lidi je to jasný vzkaz, že politika je nejlepší prostředek k oslnivé kariéře a současně že oslnivá kariéra v jakémkoli oboru není možná bez politiky." Jenže to všechno, o čem je tu řeč, nevyplývá pouze z ubohosti současných politiků, třebaže ta nízká trapnost, lačnost po všem co voní vlivem a tlakem, je nebetyčná. Navíc jsme se dostali už dávno, a teď ještě mnohem hlouběji, do chtivost konzumu. Jak říká Komárek, "náboženství tu ztratilo vliv, spotřeba se stala základní hodnotou a žene ekonomický boom. Božstvo konzumní společnosti mění na zboží všechno - umění, sport a nakonec i tu politiku. Morální hodnoty se odsouvají do pozadí, protože vadí spotřebě. Původní poslání politiky (a tedy i našeho cinkání), tedy realizace demokracie, ustupuje. Taky třeba zmizela smysluplnost systému odměňování. Tady fotbalista, hokejista může vydělávat stamiliony, stejně tak nějaký pětatřicetiletý manažer v bance. A daleko vzdělanější a poctivější učitel nebo chirurg má jen dvacet tisíc, protože prostě stát na něj nemá peníze. Nebo nějakej knihovník, to je už úplnej trouba, ten musí dělat za čtrnáct tisíc." Ostatně kdopak zaplatí stovky korun na vstupenku, aby se mohl podívat z galerie na operaci plic nebo prostaty?
Takže fotbalista si snad ono sáčko, které dělá člověka, koupí. Knihovník nebo profesor dějepisu už sotva. A právě tohle je vyprávění o nevyřešené vazbě mezi výkonem, kvalifikací a vzděláním. Nemluvě o tom, že si profesor na fakultě většinou na superznačku a exkluzivní oblečení vůbec nepotrpí. Pro podnikatele, bankovní experty (jejichž platový průměr činí 44 tisíc, přičemž ředitelé a manažeři pobírají měsíčně statisíce korun) je každý vydaný obnos holým rozmarem.
A tak se nedivme, že před Vánoci minulého roku bylo možné koupit briliantový prsten za 97 tisíc, spodní sexy-prádlo u Myšáka stálo 2100 korun, designovaná lednice bez stokoruny 40 tisíc, a právě tolik i designovaná myčka. Plnicí pero Montblank (v Pařížské třídě) stojí něco málo přes 316 tisíc, plnicí pero Waterman 26 500 korun. Mimochodem, v Pařížské třídě se prodává u firmy Louis Vuitton kosmetický kufřík za 77 tisíc, střední klasický kufr za 238 tisíc. Firma Hermes vám tu přenechá malou okrovou kabelku za 107 tisíc, zatímco žerzej šála přijde na 18 tisíc korun. U firmy Burberry nakupuje například Pavel Bém, a jen deštník tu přijde na 6000 korun. Stačí?
Tedy dodejme ještě, že manželka nově nastupujícího ministra dopravy Petra Bendla, Tamara Bendlová Kotvalová, má takové krámy hned tři. Zprvu začínala jako učitelka v Horném Smokovci, potom zastupovala německou firmu a od roku 1993 se věnuje kosmetice. Nejspíše se jí vedlo. Na otázku, zda svému manželovi, dnešnímu ministrovi dopravy, věnovala Porsche, odvětila, že "Porsche jsme koupili jako druhé auto do rodiny, kdy jsme ještě nebyli svoji. Řešili jsme vůz jako hračku, když si pojedeme někam zablbnout". Petrovi jinak nakoupila několik hodinek Breitling, Rolex a IWC. "Takové se mu líbí. Když jsem ho poznala, hodinky neměl a to pro mě bylo naprosto nepřijatelné."
Paní Bendlová vlastní firmu Carollinum, která desetileté výročí společnosti oslavila v památníku na Vítkově. Ideální prostor pro skutečnou Národní knihovnu, ale šéfka firmy shledala, že se tu pořádají technoparty, a kvůli prostoru, s nímž si nikdo neví rady, byl malér. "Tehdy jsem pochopila, jak moc nechutná je politika," pravila. "My netancovali na hrobech." Jiným trapasem, který jí připomněli novináři, bylo prohlášení, že by paní Bendlová měla ráda pro sebe celou Pařížskou ulici. Nyní tedy své tvrzení zpřesnila: "Řekla jsem, že kdybych měla neomezenou moc a neomezené finanční prostředky, což nemám, po Pařížské ulici bych sáhla."
Podnikatelé, zejména ti, co prodávají luxusní zboží, mají ovšem svůj svéráz. Paní Bendlová, manželka čerstvého ministra dopravy shledala, že ti, kdo si to mohou dovolit, zkrátka kupují luxusní pera a luxusní hodinky. "Když někdo podepíše smlouvu perem Montblank, tak to vypovídá o jeho kultuře, všestrannosti, finanční situaci."
Tak věru nevím, zda se Montblankem podepisoval Mrázek, jakého pera používal Kočka nebo Umaštěnec (tedy Mertlík). Vím však jedno, že Montblankem nepsal Hemingway a asi jej nepoužívá ani spisovatel Kundera. A bude-li tohoto pera používat Bendl a celá vláda, sotva se dozvíme cokoli o jejich kultuře, o finanční situaci nebo všestrannosti. Spíše o dalších skandálech, hromadění nemovitostí a jiných trapárnách, které půjdou na náš vrub.
A když si připočítáme, že se v této zemi zakupují Italové a Nizozemci, němečtí občané a Rusové, a že ještě ke všemu patří půlka Václaváku cizincům, a také velký kus středu města, v němž tropí, co jim libo, mohu odpovědět na otázku režiséra Krejčíka, zda bude Praha naše: Milý pane režisére, zaspal jste dobu, to město už dávno není naše, opadlo nadšení, dokonce naděje, a o kultuře, kterou by prodávala paní Bendlová v Pařížské ulici, bych raději ani nemluvil!
Autor: ALOIS TYBRYCH
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)