Kdybychom se k uctění osobnosti a odkazu básníka nesešli pod širým nebem, z něhož padá mokrý sníh, ale v nějakém vyhřátém sále, kde nesejde na pár minutách, mohli bychom dlouho naslouchat básním, prózám, dopisům, v nichž se Jiří Wolker stále vracel k myšlence, dobře známé z jeho epitafu, epitafu básníka, "jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít". Uveďme si aspoň pár výroků základních, klíčových. Na spravedlnost myslel Wolker ve svých nejtěžších hodinách, kdy mu "na nemocniční postel padá svět", zatímco jeho soudruzi "do boje jdou za spravedlnost". Ale už v proslovu na akademii svého prostějovského gymnázia Wolker připomněl nedlouho před maturitou jak zodpovědnost všech, kdo "věří ve spravedlnost a pravdu", tak i to, že "těchto lidí není mnoho, neboť těžko je ve tmách zestárnout a neztratit víry ve světlo." Což až příliš dobře známe. Když později píše své básnické vyznání, svůj Svatý Kopeček, v jeho závěru se k němu obrací, aby dal nám všem, kdož chceme uzdravit nemocný svět, nejen "dětské oči a jazyky ohnivé", ale hlavně "spravedlivou sílu." A rok na to básník shrnuje, že závažné důvody pro "úsilí o nový, spravedlivější a lidštější řád jsou skutečnosti natolik gigantické a srdcem otřásající, že každý, kdo by chtěl jíti nad nebo mimo ně, nedokáže svoji citovou nezávislost (...), ale to, že vůbec žádného citu nemá."
Celé Wolkerovo dílo se zprvu instinktivně, potom vědomě a programově přimklo k "úsilí o nový, spravedlivější a lidštější řád". A právě tím je i dnes a dnes možná víc než v desítiletích, kdy byl básník oficiálně slaven, až neuvěřitelně živo. Před pár týdny jsem četl vynikající rukopis nového románu. V něm se studentka medicíny, vychovaná v iluzích dneška a papouškující fráze omílané nyní ve škole, tisku, rozhlase, televizi, při výčtu velkých osobností narozených v Prostějově nad jménem Jiří Wolker ošklíbne a pohrdavě odfrkne: "ten proletářský básník". Její milenec, zralý muž, žádný socialista, "jenom" člověk skrz naskrz kulturní, neodolá a hezkému mláděti připomene, jak Wolker byl básník činné lidskosti: už v patnácti napsal na téma školní úlohy, jak by naložil se zděděným bohatstvím: Kdybych zdědil miliony, co bych s nimi počal? / Lidských bolů, lidských žalů vysušil bych močál.
Ti, co skutečně zdědili miliony, tehdy jako dnes, žili ovšem a žijí v přepychu, tehdy trávili zimu v luxusních hotelích na francouzské Riviéře, dnes na Floridě nebo v Thajsku, a tu a tam ke své slávě i úspoře na daních a dnes hlavně za přítomnosti kamer předvedou svou dobročinnost; hodí žebrákům almužnu. Wolkerovi šlo o svět, ve kterém nebude žebráků, tedy ani zapotřebí nákladné a koneckonců vždy lidskou důstojnost ponižující charity. Od zpola ještě dětské odpovědi, co by si počal se zděděnými miliony, během pouhých šesti let dospěl k pohádce O milionáři, který ukradl slunce; k pohádce, která velice přesně a pravdivě ukazuje, jak bez hranic je chamtivost, sobectví a bezohlednost bohatců k bližním, k lidstvu. Ta pohádka podává o soudobém světě pravdivější zprávu než všecky dnešní reality show dohromady, čte se - prosím, ověřte si to, přečtěte si ji, i pokud jste ji už četli a máte za to, že ji znáte - jako dnes napsaná. Aby se dnes jevila čtenáři jako zaručeně v naší době stvořená, stačilo by jen nepatrně vyměnit sloveso v jejím názvu: O milionáři, který zprivatizoval slunce. Který si přisvojil, co patří všem.
Za "nejnaléhavější otázku dnešního života" označil Wolker už v dubnu 1922 "otázku sociálního soužití lidstva". V čase globalizace je to otázka, jak se ukazuje, ještě palčivější než v době, kdy ji Wolker formuloval.
Jiří Wolker nejenže vytvořil impozantní dílo činné a odvážné lidskosti, ale i pochopil, že "dílo nežije tím, že je tvořeno, ale že je vnímáno," čteno nebo posloucháno. Jeho básně, prózy, hry a úvahy se po celá desítiletí četly, i když nebyly povinnou školní četbou, jeho verše se recitovaly ještě předtím, než spontánní zájem mladých lidí vyústil ve vznik soutěžní přehlídky jménem Wolkerův Prostějov, který spolu s jedinečným Klubem přátel poezie, se zlatou dobou českého filmu nebo skvělou odbornou péčí o vydávání klasické i moderní literatury v obrovských nákladech za přijatelné ceny náleží k těm kulturním úspěchům, jimiž se dostalo uskutečnění básníkových smělých snů. Wolker nejen tvořil, ale též se staral, aby se poezie jako poselství lidskosti dostávala k lidem. Pouhých 77 dní před smrtí psal ze sanatoria v Tatranské Poljance básníku Stanislavu K. Neumannovi: "Slyšel jsem, že Soňa (= dcera SKN, herečka) je v Olomouci, což je od Prostějova krok. Nechtěl bys u nás udělat přednášku s její recitací (...)? Bylo by toho u nás hrozně potřeba. Jistě od Horovy přednášky se tam kulturně nic nepohnulo."
Nezní to jako výzva i do našich dní?
V básni Umírající, napsané 3. listopadu 1923, kdy už věděl, že jeho dny jsou sečteny, zbývaly mu už jen dvě měsíce v horečkách, Wolker napsal, že až umře, "na světě nic se nestane a nezmění", jen on "ztratí svou bídu" a: "snad stanu se stromem, snad děckem, snad hromadou kamení".
Stal se čímsi víc: zosobněním úsilí o lidštější svět. Svět se pak v mnohém změnil, socialistické naději vzala vítr z plachet vějička pohodlného konzumního života, patrně už naposled došlo k resuscitaci bezohledného společenského systému; na nelidské podstatě řádu kladoucího zisk nad lidskost se však nezměnilo nic. Wolkerova slova z léta 1923 na pohlednici Josefu Horovi - je zde nestydatě a vyděračsky draho - vystihují přesně, jak je u nás už zase, po pětaosmdesáti letech.
Díky Jiřímu Wolkerovi však víme, jak nakonec přece jen končí milionáři, kteří kradou - třeba cestou privatizace - lidem slunce. Pohltí je jejich vlastní egoismus, spálí je to slunce, kterého se bezostyšně zmocňují, zničí je to pohodlí, jehož si na úkor jiných dopřávají až ke svému sebezničení.
Wolker se po smrti nestal stromem ani hromadou kamení; stal se trvale živým poslem a symbolem lidské naděje.
Prosloveno na shromáždění u Pelikánovy sochy Jiřího Wolkera v Prostějově
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)