Básník - rebelant s podivuhodně mazlivým jménem Pavel Josefovič Hejátko nazval svou knihu POMNÍKY Z ASFALTU. Aniž jsme přečetli jediný verš, vybaví se v mysli představa soch, které nebudou mít dlouhého trvání. Soch, které se roztečou, jakmile historie udeří na buben. A historie je vskutku rozmarná. Ráno vyžene naši krev k bodu varu, aby nás večer vyhodila na mráz.
Hejátkova báseň obsahuje podle mého dva klíčové verše:
"Narodil jsem se do divného času" a "Jdou v mých šlépějích ti druzí a já přitom vlastně ještě ani pořádně nevyšel!"
Básník si stejně jako druzí smrtelní i nesmrtelní rodáci nemůže zvolit dobu, do níž ho porod vyvrhne. A ještě nenastal čas, aby nebyl divný. Často citované, leč špatně, jen coby legrácka chápané Haškovo "Ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo..." se nás s tímto nemilým faktem marně pokouší smířit.
Chtěl jsem v první větě napsat básník - rebel, ale krásné slovo rebel nám odcizila novodobá česká novinařina, která dokáže zkurvit i Máchův Máj! P. J. Hejátko je totiž rebel nejen životním názorem, ale samotným zrozením. Takového naše poezie (anebo poezie vůbec) jen tak do vínku nedostane! Snad se podobá Egonu Bondymu. Pamětníci vyprávějí o Únoru 1948. Zatímco vyšli do ulic s jásavým "Tak jsme konečně vyhráli!", Bondy odsekl: "Vy jste vyhráli, já bojuju dál!" a přešel na druhý chodník.
Nikoho zajisté nenapadne pochybovat, že Bondy svůj názor i ideál měl. Byl však znechucen stavem, který jevil tendenci usadit se navěky na podstavci.
Stejně tak Hejátko. Je mu co závidět. Uprostřed vlezlé apatie, kdy jeden slepě šlape do stop druhého, kdy dekadentní duše začínají pociťovat rozkoš z všeobecného marasmu, přichází básník se svým A dost! Basta! I kdyby uhodily mrazy, asfaltové pomníky se musí roztéci!
(doslov ke knize)
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |