Úvodem ke svému výboru z Nezvalovy poezie Podivuhodný kouzelník (1963) se Milan Kundera vyznal ze stesku po básníkovi: "ze stesku, který mne přepadá, kdykoli slyším jeho verše, kdykoli stojím na jundrovském mostě a dívám se dolů na řeku Svratku do míst, kde se koupával, - kdykoli si na něho vzpomenu."
Autoportrét, který dal Kunderovi Nezval nedlouho před smrtí, vzali si Kunderovi s sebou, když v sedmdesátých letech přesídlili do Francie.
A jak víme z televizních Dvou setkání s Věrou Kunderovou (1995), Nezval "je zodpovědný" za to, že poznali Martinique, určitou dobu tam žili a vracívali se na ten ostrov v Karibiku.
Už měsíc poté, co přišli do Francie, potkali u malíře Wilfreda Lama básníka Aimé Césaira, který se jich zeptal, byla to vůbec první jeho otázka, zda znali Nezvala. On ho osobně nepoznal, ale když André Breton cestou do amerického exilu uvízl roku 1941 na Martiniku, po celý měsíc, než se mu podařilo dostat se dál, vypravoval Aimé Césairovi na martinických plážích "dlouze a dlouze, nekonečně dlouze" o - Vítězslavu Nezvalovi. Stesk po Nezvalovi to nepochybně jen prohloubilo.
Je to paradox: Kunderův dokonaný odvrat od poezie (zvláště lyriky) k románu se nedotkl trvalého obdivu k takovým básnickým osobnostem jako Aimé Césaire nebo právě Nezval.
A neklade se dnes mnohem víc než roku 1963 palčivá otázka, kterou nad konfrontací Nezvalovy poezie se skutečností formuloval Kundera, otázka, "zdali z našeho života neuniká jeho původní humanistický smysl, zdali znamená pro člověka skutečné osvobození, zdali se v něm mohou vskutku rozvíjet jeho schopnosti, city a vášně; zdali náš život je opravdu domovem onoho přirozeného a bezpředsudečného člověka, jenž umí být smuten i vesel, sám i s lidmi a jenž nenávidí přetvářku"?
Autor: M. B.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |