Pro každého novináře je nepochybně největším štěstím, když se natrefí do místa i času, kde dojde k události, která vstoupí do historie a může se pochlubit, že byl u toho! Ale když se mu vyhne jen o malý chloupek, má důvod poslat hořké výčitky novinářskému pánubohu, který drží ve svých rukách jak štěstí, tak smůlu. A to je můj případ. Štěstí tenkrát bohužel nestálo na mé straně.
Všechno se odehrávalo nedaleko centra Bělehradu, kde jsem se právě onoho březnového dopoledne 1983 nacházel. Služební auto jsem jako obvykle zaparkoval na chodníku před naší ambasádou, kde byla vyhrazená místa a vždycky se našlo volné. Již si přesně nepamatuji, co jsem tam pohledával. Možná jsem šel něco vyřizovat na konzulát, ale také jsem mohl pospíchat s textem příspěvku pro pražskou redakci Rudého práva k dálnopisu na zdejší hlavní poště, která svou mohutnou budovou vévodí protější straně bulváru. Tehdy ještě fax neexistoval, ale já byl neskonale vděčný za tuto veřejnou dálnopisnou službu. Vedle pošty hned naproti ambasádě sídlí další důležitá státní instituce - centrální banka. Nedlouhá řada budov končí na rohu neméně významným objektem - expoziturou jugoslávských aerolinií JAT. Je zde prodej letenek a také odbavování cestujících na letiště. Hned za rohem mají stálou štaci taxikáři a krčí se zde malá krčmička, kde je rušno od rána do pozdního večera. Ani toto místo nemohu v popisu vynechat, neboť, jak se za chvíli ukáže, hrálo v tomto příběhu důležitou roli. Na onom místě je sice nevelká křižovatka, ale řízená semaforem, což je pro tuto událost asi nejdůležitější. Na straně ambasády ústí na bulvár ulice Generála Ždanova a na protější straně se táhne rozlehlý park zvaný Tašmajdan, což je jedno z četných dědictví po turecké nadvládě a znamená, že se zde kdysi nacházel kamenolom. Kdo si libuje v osudových znameních, nabízí se mu příklad.
Onoho dne jsem usedl do zaparkovaného auta a ujížděl po bulváru k bělehradskému bytu na vzdálené periferii. Ale jak se dodatečně ukázalo, neujel jsem daleko, když na oné bezvýznamné křižovatce byl spáchán atentát a vznikla kolem toho pořádná mela, které jsem mohl být svědkem. Místo toho jsem musel skládat mozaiku událostí z nejrůznějších pramenů.
Obětí útoku se stal turecký velvyslanec. Přijížděl v mercedesu od nedalekého velvyslanectví Turecka, limuzína zastavila na semaforu, z chodníku k ní v mžiku přiskočili dva útočníci, rozbili okénko, vypálili na velvyslance na zadním sedadle smrtící rány, stačili ještě vystřelit na šoféra a již upalovali přes křižovatku do protějšího rozlehlého parku se starým tureckým názvem. Akci měli dobře vypočítanou, ale přece jen jednu okolnost podcenili. Křižovatka má sice příhodnou polohu, neboť od ní vede výhodná úniková cesta do parku, ale přece jen se nachází hned vedle exponovaného místa, kde je několik významných objektů, které nemohou být ponechány bez dozoru a ochrany. Pravda, na chodníku nikdy nebyli vidět uniformovaní a ozbrojení strážci, ale to neznamená, že chyběli neuniformovaní, kteří si dlouhou chvíli obvykle krátili v oné krčmičce vedle expozitury JAT.
A tak sotva zazněly výstřely atentátníků, vyskočili všichni přítomní ozbrojenci (údajně k nim patřili i ozbrojení taxikáři a další náhodní chodci) a začali pálit na prchající útočníky. Do policejního protokolu se dostalo rovněž konstatování, že prý stříleli i atentátníci na pronásledovatele, ale to se ukázalo velmi nepravděpodobné. Nicméně, jak už to bývá, k pronásledovatelům se hned přidali náhodní svědci atentátu a ve vzniklém shonu došlo k další tragické oběti.
Těžce zraněného tureckého velvyslance Galipa Balkara odvezli k lékařskému ošetření, ale během několika dní navzdory péči lékařů zemřel. Raněného šoféra lékaři zachránili. Atentát byl dílem dvou mladých Arménů Harituana Krikora Levoniady a Rafii Aleksandra el Bekiana, příslušníků organizace Spravedliví bojovníci proti genocidě Arménů, která měla své sídlo ve Francii s četnými aktivními pobočkami v arabských zemích. Atentát byl jednou ze zoufalých akcí, jež měly mezinárodní veřejnost upozornit, že se arménský národ stal v letech 1914 až 1917 obětí turecké masové genocidy, během níž byla více než polovina národa vyvražděna nebo zahynula za strašných útrap po vyhnání do pustin Středního východu, aby tento nepromlčitelný zločin nebyl přehlížen a neupadl do zapomenutí. Při rozpoutané přestřelce byl těžce zraněn Krikor Levoniada, čím byla veškerá snaha uprchnout pronásledovatelům zmařena. Jeho společníkovi se sice uniknout podařilo - v nedaleké ulici zastavil taxi a dostal se až do Nového Sadu, ale jeho další útěk znemožnilo zadržení jeho společníka, který měl u sebe peníze, dokumenty, pasy i zpáteční jízdenky do Bukurešti. Prozradilo se tak, o koho se jedná, jak do Bělehradu přicestovali, jak chtěli po atentátu zmizet a podle fotografie v pasu i jak druhý pachatel vypadá. Když ho na novosadském nádraží výpravčí zahlédl, zastavil jej obvyklými slovy: "Soudruhu, počkejte!" Mladík bez odporu, zřejmě již smířen s dalším osudem, vyčkal na příchod policisty.
Atentát měl ještě jednu oběť - dvacetiletého Željka Milivojeviče. Měl u osudné křižovatky schůzku s kamarádem a když padly výstřely atentátníků, neváhal a dal se do jejich pronásledování s holýma rukama. Zasáhla ho náhodná kulka a ta znamenala jeho smrt. Podle policejního vyšetřování měl smrt Željka způsobit výstřel z pistole útočníka.
Atentát vzbudil značný rozruch, posloužil k mediální senzaci, dávno se něco podobného nepřihodilo a pochopitelně se to neobešlo bez pozornosti a nezbytných spekulací v zahraničí. Vedení z toho vyvodilo značné poškození prestiže Jugoslávie ve světě jako jednoho z vedoucích států hnutí nezúčastněných a to se odrazilo na hodnocení atentátu. Současně Jugoslávie získala tragickou smrtí mladého Željka nového národního hrdinu, který se "holýma rukama vrhl chránit čest své země a svého národa". Na přání své rodiny byl pochován v rodné obci Polače v hornatém kraji Srbské Krajiny, která spadala do Chorvatska. S pohřbem byly spojeny nejvyšší pocty a přísahy mrtvému, že "příklad jeho statečnosti zůstane navždy v srdcích lidu a jeho hrdinství nikdy nebude zapomenuto". Tomuto duchu odpovídalo, že jeho jménem byl pojmenován místní sportovní klub, jedna ulice, na místním hřbitově byla pro jeho ostatky vybudována hrobka a podle pravidla platného pro národní hrdiny nad hrobkou umístěna Željkova bronzová busta.
Začátkem roku 1984, po uplynutí bezmála jednoho roku od spáchání atentátu na tureckého velvyslance, se konalo neveřejné soudní přelíčení s pachateli atentátu. Probíhalo v sále knihovny centrální věznice v Bělehradě. Důvodem měl být fakt, že zraněný pachatel se nacházel na invalidním vozíku. V průběhu přelíčení došlo k jedné opravě v soudním spisu, která se patří zaznamenat. Spočívala v tom, že kulka, která usmrtila Željka, nebyla ráže sedm milimetrů, nýbrž devět. K chybě mělo dojít údajně tím, že zapisovatelka při diktátu místo devět zapsala sedm milimetrů. Soud opravu přijal. Tato oprava byla důležitá pro prokázání viny. Střely usmrtivší jak tureckého velvyslance, tak srbského hrdinu musely mít stejnou ráži, aby odpovědnost za smrt Željka nepadla na neznámého srbského střelce. Ortel pro oba obviněné zněl na dvacet let vězení. V odvolacím řízení Vrchní soud Srbska snížil trest Rafiu el Bekianu na patnáct let vězení. Po uplynutí čtyř let byl Harituan Krikor Levoniada propuštěn jako těžký invalida na svobodu, aby se mohl vrátit do vlasti. Jeho společník el Bekiana dostal milost po odpykání osmi let strávených ve vězení.
Po letech jej v Bejrútu objevil srbský reportér v části velkoměsta, kde žijí výlučně Arméni. Zjistil, že el Bekiana požívá velké úcty a postavení národního hrdiny, na jeho bezpečnost dbají stálí osobní strážci. Léta prožitá ve vězení ve Sremské Mitrovici připomíná jeho perfektní srbština, kterou se od spoluvězňů naučil. První, co srbskému novináři sdělil, bylo toto prohlášení: "Nezpůsobil jsem smrt Željku Milivojevičovi v Tašmajdanském parku... Je mi stále líto, co se mu přihodilo, ale já jsem nestřílel." Požádal, aby vyřídil rodině upřímnou lítost nad Željkovou smrtí.
Po uplynutí necelého desetiletí od bělehradského atentátu došlo ke spáchání atentátu na celou Titovu Jugoslávii. Obětí, jak známo, bylo nespočetně a všeho druhu. Krvavý moloch napadl také Srbskou Krajinu a tamější Polače. Po chorvatské agresi, rozpoutané 5. srpna 1995, padla pohroma i na rodné místo Željka Milivojeviče. V hrůze prchal odtud každý, komu byl život milý. Zmizelo také všechno, co připomínalo srbského hrdinu. Sportovní oddíl s jeho jménem se rozplynul, nápis ulice s jeho jménem se ocitl zničený na zemi. Naplnila se stará moudrost, která praví: Světská sláva, polní tráva. Noví chorvatští mocipáni šli ještě dál. Strhli Željkovu bustu z jeho hrobky a odvezli ji do jedné kovolijecké dílny v Dalmácii, aby tam bronzové hlavě vtiskli novou tvář - tvář jistého ustašovského zločince, který se smutně proslavil při "vlasteneckém" zabíjení Srbů.
Ach, nebohý Željko, dopadl jsi ještě hůř než ta polní tráva!
Autor: JAN HROBAŘ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)