Je to již téměř dvacet let, co se Karel Kosík zeptal: "Jak se vyhnout onomu fatálnímu přechodu z jeskyně ideologií do jeskyně konzumu?"
   To, že otázky kultury a tedy i umění jsou na posledním místě, bereme již dnes téměř za samozřejmé.
   Bezpochyby umění v naší současnosti nabývá jiných funkcí, jiného postavení, než jsme byli tradičně zvyklí, alespoň v našem kulturním prostředí. Dokonce se hovoří o konci umění. Tento konec umění má být svým způsobem také koncem historické doby. V odborné literatuře je doba, tedy ta, kterou dnes prožíváme, charakterizovaná jako doba posthistorická, a s ní je tedy také spojeno posthistorické umění.
   Ať se zdá tato myšlenka jakkoli nelogická, vždyť dění v čase nepřestane existovat, když si to právě my usmyslíme, nelze jí upřít jistý reálný základ. Každopádně chce upozornit na velkou césuru, mezeru na změnu, které je právě naše současnost svědkem. Jistě, že každá doba, každá současnost žije v přesvědčení, že je naprosto jiná než ta předcházející, chlubí se svou diskontinuitou. Avšak vede tudy cesta?
   Budeme-li hledat to nejcharakterističtější, nejpodstatnější pro naši posthistorickou éru, bude to bezpochyby proměna etických a také estetických hodnot. To, co bylo po tisíciletí zakódováno ve vědomí generací a podepřeno zákonodárstvím ztrácí, či již dávno ztratilo, svůj význam, není respektováno. Stačí si jen v duchu zrekapitulovat desatero a porovnat jeho deset přikázání se současným stavem.
   Umění má v této situaci zvláštní postavení. Právě problémy umění jsou velmi citlivým seismografem a často časově předchází proměny etické či obecně společenské. Tak se mnohdy tyto změny dávno před tím, než se jsou odkryty a rozpoznány, jasně deklarují ve světě umění.
   Často se setkáváme s úvahami snažícími se pochopit současné umění, dokonce dnes již vůbec není vzácností setkat se s otázkami: Existuje vůbec umění a jaký má smysl? Snad se dohodneme, že naše současné umění smysl většinou má, ale je to často smysl poněkud posunutý, mohli bychom jej snad charakterizovat jako primitivně utilitární.
   A tak oprašme ony notoricky známé, až banální otázky, které však dnes nabývají naprosto konkrétní a pro umění doslova existenciální podoby.
   Jaké je postavení umění v našem světě? Jaký je vůbec náš svět? Splňuje dnes umění svou nejdůležitější a nejpodstatnější funkci, funkci esteticko-uměleckou? Má tato funkce ještě vůbec smysl, nestává se, a to v lepším případě, jen funkcí průvodní, podpůrnou? Takto chápané umění, v tomto slova smyslu, je jen třešničkou na dortu, jen "ozdobou", tedy pravým opakem toho, jak deklarovali umění nejvýznamnější osobnosti našeho estetického myšlení Hostinský, Mukařovský.
   Dále se pak můžeme ptát: Je tento stav symptomem obecného úpadku, lze tento stav přičíst k úvahám týkajících se obecně negativního pohledu na naší současnost, na náš svět?
   V těchto souvislostech opět vzpomeňme Karla Kosíka, který v roce 1997 zvolil pro knižní vydání souboru svých textů titul Předpotopní úvahy: "Tato předpotopnost je vědomá a programová. Varuji před potopou, která se již po celém světě rozlévá a v níž by lidstvo mohlo utonout." Co je pro něj tou potopou, kde se bere? "Potopou je bezměrná hltavost. Moderní člověk je nenasytný, lačnost ho zcela pohlcuje a zahlcuje, tj. ničí a zbavuje lidskosti." (Karel Kosík, Předpotopní úvahy, Praha, Torst 1997, s. 7)
   Naše současnost tuto "potopu" začíná chápat, ovšem zatím jen v rovině ekonomické, a tak se jí i snaží čelit. Avšak i tato léčba se pokouší jen zastavit důsledky, ne však příčiny.
   Před více než deseti lety, kdy vydal své Předpotopní úvahy, měl Karel Kosík na mysli především rovinu duchovní, tedy svým způsobem i rovinu umění, estetického klimatu.
   Hledejme tedy spojitosti, hledejme vzájemnou vazbu mezi uměním a naší společenskou situací.
   To, že se téměř přetrhla nit mezi tvorbou a potřebou umění, víme již od počátku moderny. Neupozorníme jistě na nic nového, když poukážeme na charakteristiku současného umění jako umění, které pozbylo to, co tradičně bylo součástí a v podstatě předpokladem, podstatou uměleckého projevu. Tato proměna, změna se projevuje jak z pohledu axiologického - nejsme schopni odpovědět na prostou tradiční otázku, je to umění dobré nebo špatné, ale dokonce nejsme schopni odpovědět na první pohled na mnohem prostší otázku. Je to vůbec umění, je to umělecké dílo? Tedy na otázku vycházející z hlediska samotné podstaty umění, z jejího statusu. Co je vlastně umělecké dílo?
   Dnes, snad ještě více než v době, kdy tato Kosíkova úvaha vyšla, se musíme ptát, zda existuje nějaká záchrana před touto potopou? Jaké je východisko z krize?
   Jistě, že by odpovědí na tuto otázku bylo mnoho.
   Pokusím se upozornit na jednu možnou, pro mnohé ne tak podstatnou. Má úvaha vychází z přesvědčení, že jak tvorba, stejně jako vnímání opravdového umění, je projevem snad té největší lidskosti. "Opravdové umění" má schopnost apelovat na samu podstatu lidství. A tady je asi jádro pudla.
   Projevuje se tak naše současné umění, má tu schopnost a vůbec klade si za cíl být vidoucím a slyšícím ve vztahu ke své době?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]