Kdy jste poprvé okusil rozkoš slova?
   Je to už něco přes šedesát let, když někdo v naší obecné škole vyzdobil dívčí záchod jednoduchou kresbou, čímž způsobil obrovský rozruch, spojený s rozsáhlým vyšetřováním. Na otázku, co to tam bylo vyobrazeno, mi můj spolužák odpověděl tajemně, že se to dovím, když řeknu rychle třikrát za sebou slovo čápi. Přiznám se, že jsem ani pak hned onu souvislost mezi čápy a kresbou nepochopil, ale přesto mne opanoval pocit jisté záhadnosti ze záměny něčeho za něco, takže tento univerzální princip je pro mne dodnes zdrojem jistého slovního rozkošnictví.

   Je poezie dědičná, nebo musí dozrát jako víno?
   Nevím, jak u koho. Můj otec byl fotograf amatér, radioamatér, filatelista, turista, kinoamatér, dokázal řídit traktor i motocykl, měl zbrojní pas a loveckou flintu, hrál na housle a na foukací harmoniku, uměl těsnopis, německy, rychle psal na stroji, což všechno dohromady zajisté tvoří jisté "poetikum". Jelikož jsem z toho všeho nezdědil vlastně nic, musil jsem s poezií začít od piky a čekat až do Kristových let na dozrávání. Otázku dědičnosti ovšem nepodceňuji, vím, že jsou rodiny lékařů, učitelů, zpěváků, herců i básníků.

   S kým byste rád proseděl u sklenky červeného celou noc?
   Dnes bych to už nevydržel ani do půlnoci. Eh, co bylo, to bylo, když jsme byli mladí! Jenom snad kdyby bylo zajímavé téma k debatě, vydržel bych možná u červeného trošku déle, ale celou noc? Ostatně ani nebožtík doc. Skála by asi tento způsob trávení noci nikomu moc nedoporučoval...
   
   Někteří tvrdí, že do tajemných zahrad poezie se leze přes plot, jiní prý vcházejí rovnou největší branou...
   Ano, cesty mohou být různé. A to se vracíme k otázce talentu, dědičnosti, nadání, vůle a kontaktů. I k tomu být ve správný čas na správném místě. Dnes se ale může navíc lézt do tajemných zahrad poezie celkem snadno přes finanční konto. Knížku veršů si může vydat kdo chce, má-li na to. Grafomanům se meze nekladou. Kdokoli majetný tak může vejít do zahrad poezie hlavní bránou. Každý den prý vychází sbírka básní. Měsíčně je jich třicet. Otázkou jenom zůstane, kdo ty verše bude číst, samozřejmě kromě samotných autorů?

   Které své tvůrčí období považujete za nejplodnější?
   Pochopitelně to, které bylo nejplodnější. Má to ovšem háček spočívající v tom, že to, co bylo zplozeno v nejplodnějším období, nemuselo být vždy to nejlepší. Skeptici tvrdí, že tvorba poezie je doménou mládí. Mládí je spojováno s rozjitřenou tvůrčí potencí a fantazií, stáří pak spíš spoléhá na řemeslo...

   Dobrých rad není nikdy dost; co byste popřál začínajícím autorům? Myslím si, že na to máte plné právo.
   Ano, při svém věku už asi ano. Ale ty rady jsou jednoduché. Aby především hodně četli, aby se orientovali v tom, co bylo vytvořeno před námi, aby marně nestoupali na dobyté vrcholy. Aby se vzdělávali, neboť talent bez vzdělání, stejně ovšem jako vzdělání bez talentu, je slepou cestou. Na druhé straně, jak řekl Honoré de Balzac, bez velké vůle neexistují velké talenty. A grafomanům bych odpovídal jako lexikograf dr. Johnson: Váš rukopis je nejen dobrý, ale i originální. Ovšem ta část, která je dobrá, není originální, a ta, která je originální, není dobrá....
   A co popřát? Cítí-li v sobě talent a má-li vůli, pak nenechat se ani zatracovat, ani oslavovat, ale jít svou cestou.

   Typická česká závist se projevuje i tím, že začne-li se někomu dařit, mnozí přátelé se začnou od něho odvracet. Nebo to možná přátelé ani nebyli?
   Já uznávám v poezii tak zvanou bílou závist. "Závidím" kolegovi básníkovi jeho umění metafory, nádherného básnického obrazu, neotřelého rýmu. Tato bílá závist je vyburcováním, abych se s tím lepším dokázal poměřit, vyrovnat, nikoli škodit, zavrhovat, pomlouvat.
   I mezi básníky existuje rivalita a škádlení, takže může se také zrodit i nenávist. Kdysi jsem se naivně domníval, že básník básníkovi nemůže ublížit. Ale asi tomu tak není. Takový vztah černé závisti se ovšem vymyká přátelství. Shakespeare soudil, že lidé, kteří žijí v závisti a křivé zlobě, odváží se kousnout i toho nejlepšího.
   
   Jaká básnická výzva před vámi ještě leží, není-li to tajemstvím?
   Dnes je internet veřejným tajemstvím. Mám za sebou dvě desítky knížek básní a i když mám v rukopisné podobě téměř její třetí desítku, na knižní vydání nemám vlastní prostředky. Přijde tak lidstvo o nevídané nevydané hodnoty? Žijeme v tržní společnosti nabídky a poptávky, kde je dominantní a rozhodující zájem o artefakt. Ale poezie patří bohužel k artefaktům velmi omezeného akčního rádia. Poetické sprosťárničky, kterými se básníci snaží zaujmout čtenáře, sice poněkud rozšíří okruh zájemců o poezii, ale na vyskakování to není. Ale vydal bych rád ještě tak dvě tři knížky veršů...

   Může se stát, že v poezii lze narazit na nějaké tabu?
   Dobrá otázka. Zmínil jsem se už o poetických sprosťárničkách. Popřevratová poezie v tomto smyslu dostala křídla, i poezie se osvobodila od cenzury. Zdá se tedy také, že padla veškerá tabu. Jejich totální pád by ovšem neměl souviset s překračováním hranice vkusu. Cokoli vychrchlám, přece ještě není umění. Dovolím si ocitovat svoji báseň nazvanou Z CYKLU RODINNÝCH TABU: Nahota byla u nás odjakživa tabu / žádná frei Kultur / žádní nudisti // Jednou ráno se mi mihl před očima / černý chlupatý chomáč / ve škvíře matčiny noční košile / když vstávala z postele // Otcův úd jsem náhodou zahlédl / jedenkrát v životě // Až daleko později mi došlo / že jsem průkazně viděl / svého stvořitele...
   
   Všeobecně se tvrdí, že se verše málo čtou. Není to tím, že i poezie neustále hledá svou tvář, na níž by bylo možné nalézt úsměvy i prohřešky naší společnosti?
   Je jisté, že četba moderní poezie není jednoduchou záležitostí. Pravá poezie je totiž hudbou ticha, málo slovy chce říci mnoho. City zakleté do slov jsou často nepřipraveným, nepoučeným těžko přístupné. A od poezie dosud také odrazují pozůstatky obrozeneckých didaktických manýrů být "svědomím národa", což je dávno pasé. Moderní česká poezie si bude muset umět opět najít svoje čtenáře, ale davy to nebudou nikdy.

   Koho z českých básníků považujete za největšího poetu současnosti?
   Z klasiků je to pro mne Karel Šiktanc, z těch starších mladších Vít Slíva.

   Kdyby se spojily všechny pusté ostrovy světa, a kdyby na každém z nich zůstala po trosečnících ležet jediná kniha, nevznikla by z toho jedna z největších knihoven na světě?
   Asi ano, ale jsem poněkud opatrnější, pokud jde o kvalitu. V dnešní době přehodnocování hodnot bych si nebyl zcela jist, jak hodnotné knihy by se ocitly v této knihovně. Ale snad by to byly vedle knihy knih s Šalamounovou Písní písní i další podobné skvosty...
   Hovořil VLADIMÍR STIBOR

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]