Paní Pechanová bydlela se svým synem v posledním, čtvrtém patře. Žili v těsném bytě, přilepeném k půdě, s okny nad rušnou ulicí. Ostatní nájemníci měli výhled na údolí Lužnice, Pechanovi si museli dojít na zaprášenou půdu a odtud se mohli z arkýře dívat, jak se řeka vine pod městem mezi poli. Paní Pechanová ukazovala Jiříčkovi, kudy šli včera procházkou. S rozzářeným a trošku bojácným výrazem (taková výška!) syn všechno pozoroval. Těžko se dalo poznat, jestli si uvědomuje souvislost vzdálených polí a cest se včerejšími zážitky. Vlastně na tom ani nezáleželo. Hlavně, že měl Jiříček z výhledu radost.
   Další nevýhodou bytu - v domě bez výtahu - bylo právě to čtvrté patro. Jiříček byl naštěstí vazba. Vyběhnout s basou minerálek byla pro něho stejná samozřejmost jako pro jiného psaní nebo mluvení. Ani se nezadýchal a ještě se vracel pro mámu, která byla teprve na druhém odpočívadle. Byl by ji vynesl v náručí, ale to mu nedovolila. Stačilo jí, že se o něho může opřít. Jiříčkova obrovská síla ji nadlehčovala, takže si připadala, že se vznáší a stupňů pod sebou se jen lehce dotýká z výšky. Jiříčkova láska matku hřála, ale na jeho sílu byla hrdá. Byla to jediná vlastnost, z těch co svět oceňuje, kterou se mohl Jiříček pochlubit. Statný a milující syn paní Pechanové byl totiž idiot. Snad se přece nějak protluče, kdyby se mi něco stalo, utěšovala se matka, když ho slyšela dusat do schodů s chřestící basou plných láhví. Byl to jen takový zákmit naděje. Jiříček by dovedl žít sám někde v chajdě uprostřed lesa, ale ne ve světě, kde se musejí počítat peníze a vyplňovat formuláře. Celá léta se matka marně pokoušela naučit ho číst a počítat, než to nadobro vzdala. A přece věděla, že je v Jiříčkovi víc, než dokáže projevit, a věřila, že jednou se ta zeď, která mu brání chápat a osvojit si základní dovednosti, prolomí. Ne že by si nějak zvlášť cenila vzdělání a společenských šablon (po Jiříčkově narození se jí svět obrátil naruby), ale kdo je analfabet a neumí vystupovat jako většina ostatních, je nutně vyvržencem. Takového osudu se snažila Jiříčka uchránit a taky se jí to dařilo.
   Žili si ve svém světě, do kterého se nikdo nepletl. Příbuzní udržovali s osamělou matkou slabomyslného chlapce zdvořilé kontakty a byli rádi, že po nich nechce víc. Nemohli pro ni nic udělat, pokud si nedá říct a neumístí dítě do ústavu mezi sobě rovné. Tam by se o něho dobře postarali a ona by mohla žít jako každá jiná. Dělá si to sama.
   Podobné to bylo se sousedy. Rodiny s normálními dětmi neměly chuť se družit a paní Pechanová o to ani nestála. Nepotřebovala žádnou morální oporu. Mohla se opřít o Jiříčka. Jiříčkova láska s léty neslábla. Byla jako mohutná dřevěná židle, která se nezaviklá ani když na ni ztěžka dopadnete. Vždycky je na svém místě, aby si mohla máma sednout, kdykoliv je unavená. Taková byla Jiříčkova láska. Neměla těkavou povahu, nevypařovala se. Byla pevného skupenství a stejně skutečná jako jakýkoliv kus nábytku, na který byli zvyklí. S tím rozdílem, že nábytek během let přece jen trochu chátral, zatímco Jiříčkovy city neztrácely nic. A tak dřímal v Jiříčkovi, který nebyl schopen přijmout ani znalosti 1. třídy, kus věčnosti. Co znamenala ve srovnání s ním prchavá láska jiných mužů, která se občas vyklenula nad životem paní Pechanové jako duha? Stejně rychle zase vybledla - vzrušující jev, který okouzlí a pomine. Jeden takový zvlášť vydařený trik hormonů dal kdysi vzniknout Jiříčkovi. Jak to bylo nepochopitelné, že Jiříčkova stálost a nehybnost má počátek v nějaké letmé iluzi.

   Jindřiška Pechanová studovala v prvním ročníku medicíny, když otěhotněla se spolužákem, který byl o dva roky výš. Byla to její první velká láska. Připadal jí jako zralý muž, který ví o světě skoro všechno. Těhotenství je oba zaskočilo - ne, tohle nechtěli. Přece nestuduje proto, aby teď všeho nechala a prala počuraný pleny. Přece nestudoval proto, aby si teď uvázal na krk rodinu! Měli na to shodný názor až do okamžiku, kdy se Jindřiška ocitla na operačním sále. Nač všechny ty přípravy? Proč ten shon a ta úzkostná sterilita? Aby z ní vytrhli to nejcennější, co má? K čemu všemu může být dobrá medicína... Za tohle ji nenáviděla. Utekla ze sálu, lékaři téměř zpod rukou.
   Evžen měl pro ni připraveno spoustu něhy a soucitu a najednou k nim nebyl důvod. Zdálo se, že narazil na tvrdší oříšek, než očekával. Nepůjde na ni zostra, mohla by se vzepřít a všechno by bylo ztraceno. Musí se pokusit naleptat skořápku. Byl nervózní. Čas pracoval proti němu a šlo mu o celý život. Nakonec se mu podařilo přimět zdeptanou Jindřišku, aby vypila preparát, který získal kamarád někde v laboratoři.
   "Neblbni. Je to jediná možnost. Nic se ti nestane. Všechno bude jako dřív."
   Poslední slova zněla jako krásné zaklínadlo. To jediné Jindřiška chtěla - aby bylo všechno jako dřív. Aby zněl svět zase veselými tóny a nad budoucností se vyjasnilo. Někde v skrytu duše sice tušila, že je to nemožné, ale byla tak zoufalá a ze všeho unavená... Evžen dohlédl, aby vypila lahvičku do poslední kapky. Kavalírsky ji vyprovodil domů, přestože se ještě musel učit na zítřejší zkoušku...
   Celý následující den bylo Jindřišce zle. Zvracela a před očima se jí dělaly černé mžitky. Pak už jen ležela pod peřinou a poslouchala, jak její krční tepna buší do naškrobené cejchy, čím dál pomaleji a pomaleji, jako by se od ní vzdalovalo něco, co mělo zůstat. Nepotratila, ale cítila, že v jejím těle došlo k nenapravitelné tragédii. Plod se nepustil, dostal jen jedovatou lázeň. Jak hrozně ho to muselo bolet... Co jsme to s tebou udělali? Tak surově jsme tě chtěli vyplavit, ale ty se úporně držíš a chceš se narodit. Proč? - Neboj se, už ti nikdy neublížím.
   Studovala dál a její břicho rostlo. Evžen se jí na školních chodbách vyhýbal. Dělal jsem, co jsem mohl... Přesto s obavami čekal, co se po něm bude chtít. K jeho velké úlevě zůstalo jen u minimálních alimentů.

   Jiříček se narodil ve správném termínu. Byl to kluk jako buk - čtyři a půl kila - všichni gratulovali. Jindřiška pokračovala ve studiu a pyšná babička vozila kočárek po vesnici. Sousedky s obdivem nahlížely dovnitř. Brzy však pýcha opadla. Jiříček přibýval na váze, ale v jeho veliké hlavičce se zastavil čas. Čím byl starší, tím to bylo patrnější.
   "Náš taky nemluvil a jak je dneska ukecanej."
   Při pohledu do Jiříčkovy tupé tvářičky ale mrzly útěchy na rtech. Tohle bude něco jinýho...
   Nakonec Jindřiška nechala školy a odstěhovala se i s malým pryč, do bytu, který jí rodiče koupili z jejího věna. Pro nové sousedy byla "ta s tím postiženým děckem" a víc se o ni nestarali. A Jindřiščině matce se ulevilo, že se zbavila slídivých pohledů a pokoutných řečí.
   "A vědí vůbec, s kým to ta jejich mladá má?"
   Sejde z očí, sejde z mysli. Lépe se drbe o tom, co je k vidění. Jindřiška měla tolik rozumu, že s Jiříčkem nikdy domů nejezdila. Matka občas zajela k ní. Rozpačitě sledovala vnoučkovu nekoordinovanou hru a slinu, která mu ustavičně kapala z pusinky. Cestou zpátky pak plakala nad zmařeným životem své dcery. Mohla být lékařkou!
   Jindřiška neměla matce za zlé, že nedokáže mít Jiříčka ráda. Neměl ho rád nikdo a o to víc ho milovala ona sama.
   Kdykoliv to jenom šlo, studovala lékařskou literaturu. Nebylo jí líto ztraceného vzdělání, chtěla jen vypátrat původ Jiříčkova postižení. Nastudovala spoustu publikací o vrozených vadách a defektech způsobených nějakou vnější příčinou. Pořád jí ale chyběl hlavní článek v řetězu. Neměla tušení, co jí dal tenkrát Evžen vypít. Mohlo to být něco neškodného, ale mohla to být i dávka hormonů, která trvale poškodila plod. To kdyby věděla, bude mít klid! Chtěla se dobrat toho, že Jiříčkovo postižení byl osud, za který ona nemůže. Z neřešitelné rovnice se ale ustavičně drala jiná odpověď. Drásalo ji to a ještě víc upevňovalo pouto mezi ní a Jiříčkem. To ona z něho udělala idiota a vyvržence...
   Seděla nad ním a dívala se na jeho spící tvář. Ve spánku jsou si všichni rovni, slabomyslní i géniové. Spánek smaže z obličeje výraz a zůstanou jen uvolněné rysy. A protože Jiříček měl hezky formovanou, pravidelnou tvář, mohla se paní Pechanová kochat představou, že je jako všichni druzí. Probudí se, řekne ahoj mami, uvaří si čaj... Na ulici se po něm budou otáčet holky. Ve spánku bylo na Jiříčkovi všechno v pořádku. Proč to tak nemohlo zůstat i potom?
   Paní Pechanová si zase vzpomněla na ten hrozný den, na ty křeče a na černou tmu před očima. Jak asi bylo jemu, plodu, který se nemohl bránit? Snažila se nad spícím synem dobrat pravdy, ale byl z toho jenom pláč.
   Někdy ji naopak přemohl záchvat vzteku, když Jiřík ve své neohrabanosti něco polil nebo rozbil. Házela po něm věcmi a křičela.
   "Ty hnusnej uslintanče. Ty ses mi vůbec neměl narodit!"
   Jiné dítě by se uteklo schovat, ale Jiříček se rozběhl k matce a vyděšeně se k ní tiskl. Jedině u ní byl zvyklý hledat bezpečí, ať byla jaká chtěla.
   "Proboha, co ti to říkám...," začala vzlykat, "tenkrát jsem ti taky ubližovala a ty ses mě tolik držel. Proč jenom Jiříčku, proč? Proč ses chtěl tolik narodit? Já si tě vůbec nezasloužím..." Držela ho pak v náručí jako vyděšené zvíře, dokud se oba neuklidnili.
   Takový byl Jiříček. Když jednou miloval, bylo to napořád, ať mu matka dělala cokoliv.

   Časem se jejich soužití zklidnilo. Jindřiška přestala pátrat po příčinách Jiříčkova postižení. Zvykla si brát věci tak, jak jsou. Ve svých deseti letech se Jiříček dovedl sám najíst, umýt (musela ho ovšem den co den posílat do koupelny) a jakžtakž obléknout. Číst ani psát se nikdy nenaučil a z artikulovaných slov dokázal říct jen "máma", "tam", a pár dalších. Byl klidný, poslušný a většinou udělal, co se mu řeklo. Jindřiška měla pocit, že ho dobře vychovala. Její svědomí se za těch deset let utišilo a začala si pohrávat s myšlenkou na jiné štěstí než to s Jiříčkem. Snad by mohla dokončit vzdělání a přece jen pracovat jako lékařka, jak po tom kdysi toužila. Věc se o deset let protáhla, ale třeba není úplně ztracená. Jiříčkovi dala dobrý základ. Nemá si co vyčítat. Samozřejmě ho nechce zavrhnout. Jenom ho dá do péče odborníkům, aby měla volné ruce. Bude ho navštěvovat a brát si ho domů.
   Začala o tom s Jiříčkem po jejich způsobu mluvit. Laskavě mu vysvětlovala, že ho má pořád ráda. Zářil jako měsíček a neobratně ji hladil dlaní po tváři.
   "Rá-da."
   Jednou ráno spolu vyrazili vlakem. Jiříček se radoval z výletu. Všechno bylo zařízené. Ústav stál uprostřed krásného parku. Jiříček to tu bude mít hezký... V přijímací místnosti ho paní Pechanová políbila a přenechala laskavé vychovatelce. I personál se zdál příjemný. Za dveřmi se ještě otočila. Jiřík tam stál s obličejem přilepeným na sklo a znepokojeně pohyboval rty. Ma-ma... Nemohla ho tam nechat a odejít!
   Vraceli se tou samou cestou zpátky. Vítr šustil v korunách topolů. Masa listí se leskla a zdánlivě přelévala sem tam jako nádherné zelené moře. Jiříček vyvracel hlavu vzhůru a vydával nadšené, neartikulované zvuky. Lesk a šustění zeleně ho vzrušovaly. A hlavně vycítil, jak jen to nemyslící tvorové dovedou, že už mu nic mámu nevezme, a prožíval čisté blaženství.
   Jaká bych to byla lékařka, kdybych nechala tohle bezbranné stvoření na pospas světu. Tisíce neosobních případů, tuny předepsaných léků... To dovedou i druzí. Udělat Jiříčka šťastným můžu jenom já.
   Od té doby se paní Pechanová nikdy nepokusila svého milovaného břemene zbavit. Smířila se s tím, že nemá pořádnou práci, peníze, muže ani dovolenou. Nic z toho vlastně nepotřebovala. Žili si skromně a spokojeně. Chudák, ta nemá nač čekat, mysleli si lidé. Nebyla to pravda. Paní Pechanová věřila, že Jiříčkova živoucí duše, kterou denně tak dojemně projevoval, nakonec zvítězí nad tou strašnou bariérou nechápavosti, která Jiříčka vyděluje z ostatního světa.
   Jejím životem občas procházeli muži - nevýznamní, nechápající, dočasní. Někteří doufali, že dá syna do ústavu a začne s nimi nový život. Jiní byli dokonce ochotní se kvůli matce s neškodným blbečkem sžít. Nevydržel ale žádný. Nakonec všichni vycouvali nebo utekli a život paní Pechanové a Jiříčka šel dál ve svých hlubokých, jednotvárných kolejích. Náhodní nápadníci se ho jen dotkli, případně ho zpříjemnili různými výhodami, ale nezměnili ho. Jeden šikovný řemeslník jim vykachličkoval koupelnu. Byl odhodlaný zaměstnat Jiříka ve své firmě na hrubé práce, kde by uplatnil Jiřík svou sílu. Nakonec rezignoval. Uslintaný pomocník by nebyl dobrou reputací firmy, i kdyby měl sílu jako Titán. Jiný kavalír chtěl ukázat, že je bez předsudků, a pozval Jindřišku i se synem do nóbl restaurace. Jiřík nadšeně hýkal nad ústřicemi. Hosté se otáčeli a číšník byl mrazivý. Nápadník pochopil, že si naložil moc velké sousto a víc se neukázal. Paní Pechanová si z toho vzala poučení - když ústřice, tak jedině doma u stolu.
   Jejím posledním nápadníkem byl o pár let starší důstojník. Vždycky si potrpěla na muže, kteří si jdou nekompromisně za svým, ale co měla Jiříčka, rozhodla se na ně nedoplácet. Naopak - pokud to půjde, těžit. Nikoho by nenechala, aby jí a Jiříčkovi zasáhl do života jako kdysi mladý medik se svou lahvičkou. Něhu a souznění nehledala, té měli s Jiříčkem dost. Chtěla milence, který se s tím nepáře, a toho v důstojníkovi našla. Nepáral se ani s jinými věcmi, ale to jí mohlo být přece jedno. Proti Jiříčkovi neřekl jediné křivé slovo. Dalo se uhodnout, co si o jeho soužití s matkou myslí, ale paní Pechanová nad tím lehkomyslně mávla rukou. Bylo by pošetilé, aby od svých milenců očekávala lásku k postiženému synovi. Řešila to jednoduše. Během důstojníkových návštěv posílala Jiříčka na půdu "hrát". Jiřík tu vyťukával kladívkem písničky, které znal od matky. Měl smysl pro rytmus a paní Pechanová mu vytvořila vlastní hudební nástroj tak, že zavěsila na trám provázek s provrtaným kusem plechu. Jiříček ťukl kladívkem a plech se rozezněl jako triangl. Tahle hudba byla Jiříčkovou velkou radostí. Odcházel na půdu "hrát" často i sám z vlastní vůle. Nikomu ze sousedů to nemohlo vadit, protože zvonivé zvuky a Jiříčkovy radostné výkřiky pronikaly jenom do Pechanovic bytu.
   Když tu hudbu poprvé zaslechl důstojník, s pozdviženým obočím obrátil hlavu směrem k půdičce.
   "To nic - Jiříček hraje."
   Tak mladej hraje. Ať hraje, ale nemusí snad při tom bejt takovej kravál. Copak nemůže hrát potichu? Neřekl nic, ale nesouhlasně mu blýsklo v očích. On by tu udělal jinačí pořádek.
   Jednou někdo během návštěvy zazvonil. Paní Pechanová musela dolů, protože v domě nefungovaly bzučáky. Důstojník si uhladil knír, upravil límeček a dolil sklenice s vínem. Všechno jde jako po másle. Bum a cink! ozvalo se z půdičky. Až na toho kluka. Potřeboval by tvrdou ruku. Nevadí, že je idiot. I pes se přece naučí poslouchat, když se vycvičí. Před matkou by se neodvážil, aby ji nezaplašil. Teď měl ale Jiříčka pár minut pro sebe. Co kdyby si na něho posvítil?
   Ve dveřích k půdičce se objevila nevysoká šlachovitá postava. Jiříček svěsil ruku s kladívkem a plaše ustoupil ke stěně. Muž měl ostrý pohled a rozkazovačný hlas. Ukázal na zavěšenou kovadlinku a pro názornost zavrtěl ukazovákem.
   "Tohle ne! Dělá to rámus. Támhle si sedni a seď. Jasný?"
   Jiříčkovi bylo jasné hlavně to, že ten člověk s ním nemluví laskavě a vlídně jako matka. Schlíple se odloudal ke stěně, kam důstojník ukázal. Jakmile osaměl, špatný pocit se rozplynul. Kovadlinka se krásně leskla. Ťuknul si a zaznělo to jako jeho vlastní óda na radost. Důstojníkovi ten zvuk projel páteří. Znovu zlověstně stanul ve dveřích na půdičku.
   "Řek sem dost!" zařval. Byl zvyklý velet a očekával poslušnost.
   Tentokrát se Jiřík osmělil daleko později. Jenom docela zlehýnka, aby to důstojník neslyšel, si vyťukával svoji písničku. Stěna byla ale z tenké překližky a důstojník to sotva znatelné cililinkání postřehl. Tohle byla hrubá neposlušnost, s jakou se jaktěživ nesetkal! Za mříže nebo rovnou na odstřel! Vpadl na půdičku a udělal první, co ho napadlo. Plnou vahou se zavěsil na provázek s kovadlinkou, až ji utrhl a ještě s ní mrštil o zem. A bude konečně ticho!
   Jiříček se nechápavě díval na pohupující se konec provázku. Už nebudou písničky... Obličej se mu stahoval bolestí a křivdou.
   Důstojníka poprvé v životě napadlo, že možná udělal něco špatně. Bohužel mu nebylo dopřáno nové poznání rozvinout. Jiříček se rozmáchl kladívkem. Důstojníkova hlava se nerozezpívala tak zvučně jako plechová kovadlinka. Poslední tón Jiříkovy písně zněl jako přidušený plstěným tlumičem.
   Když se paní Pechanová vracela nahoru, vběhl jí syn do náruče s vyděšeným úpěním. Ne, Jiřík nepotřeboval slova. Zvuky, které vydával, byly vždycky plné lásky a něhy nebo bolesti a zoufalství. Teď jeho kvílení vykreslovalo, zřetelně jako mráz na sklo, celou tragédii. A paní Pechanové bylo jasné, že nastal konec šťastného období jejich života.

   Jiříčka shledali nebezpečným a rozhodlo se o jeho urychleném přemístění do ústavu. Zase spolu jeli vlakem. Zase šli topolovou alejí. Tentokrát byl ale listopad a stromy byly opadané. Moře zeleně vyschlo, holé šedobílé větve vypadaly jak ohlodané kosti po hostině. A vůbec nebylo útěšné vědět, že se na jaře zazelenají znova. Budou se zelenat každý rok, ale Jiříček tu zůstane napořád. Normální vězeň může doufat v amnestii, idiot je odsouzen navždy. Žádný nový prezident, žádná revoluce nepřinesou svobodu domu vyvržených.
   Jiříček úzkostně pohlížel na matku. Snad si něco pamatoval... Paní Pechanová to chtěla mít rychle za sebou. Neotočila se ani když zaslechla tenounké bolestné zaskučení.

   První den bez Jiříčka byl jako divný sen. Tolik let tu noc co noc oddychoval za stěnou - a teď.. Duté ticho, dutá tma. Věci se změnily v atrapy. Skořápky bez obsahu. Cvrnkneš a rozpadnou se, protože jsou prázdné. Paní Pechanová nemohla spát ani číst. Seděla a myslela na Jiříčka, který teď úpí steskem v neznámém ústavním pokoji, daleko odtud.
   Na půdičce, kam si chodil hrát, po něm zůstaly čmáranice na stěnách od kousku uhlí. Zalíbilo se mu kreslit hvězdy složené z několika čar. Nechal tu po sobě celou hvězdnou oblohu...

   Paní Pechanová se nemohla dočkat první návštěvy. Byla ale zdrcená.
   "Dali jsme mu něco na uklidnění. Je teď mnohem lepší."
   Sedativa udusila v Jiříčkovi jiskru života, do které vkládala paní Pechanová své naděje. Věřila, že se rozhoří v oheň, ale oni ji uhasili. Jiříček neplakal, netesknil ani se neradoval z matčina příchodu. Seděl a ospale zíral do stěny.
   "Jiříčku..." Co nejněžněji utřela slinu, vytékající mu z pootevřených úst. "Maminka přišla."
   Něco zamumlal a mdle - a nějak obhrouble a cize - se usmál. Ne, tohle nebyl její Jiříček! Kde ale byl? Kam se všechno podělo?
   Ošetřovatelka, která ho odvedla na oběd, znovu ujistila zkoprnělou matku, že teď je mu mnohem líp.
   Jiříček se vmísil mezi ostatní. Vedli je chodbou - bytosti, kolébající se z boku na bok, otupělé stádo. Jakmile zazněl z té všeobecné letargie trochu hlučnější smích nebo se objevily slzy, dostal postižený něco na uklidnění. A bylo mu zase dobře. Museli být jednolitou masou a přitom každý z nich jistě býval citlivou bytostí jako Jiříček. Paní Pechanová se ptala - a je opravdu nutné brát jim jejich radost a smutek? Není to moc velká cena za tenhle odlidštěný klid? Jako by nestačilo, že jim ukřivdila příroda. Čím míň kdo má, tím snáz se mu bere, tak to je. Chudák se nemůže bránit.

   "Rozhodla ses sama, ale kdykoliv bys něco potřebovala...," nabízel jí kdysi nepřesvědčivě Evžen. Co by od něho mohla potřebovat? Celá léta nic, ale teď... Je vlivný, má trochu špatné svědomí a snad i trochu slabosti pro ženu, které kdysi zamotal život...
   Vyhledala ho v nemocnici, kde byl primářem. Předpokládala, že má známosti a žádala ho, aby jí dopomohl k místu ošetřovatelky v jednom zastrčeném blázinci. Evžen by byl ochoten udělat pro ni daleko víc, rád by jí ukázal, jakou má moc a jaký je kavalír. Ta práce, kterou žádá je přece pod úroveň.
   "Něco lepšího bys nechtěla? Tohle není pro tebe."
   "Nedokončila jsem školu," připomněla mu, "a nemám žádnou praxi. Celý ty léta jsem uklízela a roznášela po barákách letáky."
   Nevymlouval jí to tedy. Mohla by se pustit do podrobností, které nechtěl slyšet. Jindřiška mu ale nepřišla rýpat do svědomí (pokud to nebude nezbytně nutné). Potřebovala jen využít jeho vlivu. Když Evžen zařídil, co po něm žádala, spokojeně odešla a už se neukázala. Skoro ho mrzelo, jak všechno proběhlo hladce.

   Tak začala paní Pechanová pracovat v domě vyvržených. Časem se jí podařilo přesvědčit lékaře, že Jiříček sedativa nepotřebuje. Aby byl klidný, stačila mu blízkost matky. Paní Pechanová nedokázala zabránit ani těm ostatním dospělým dětem, aby ji považovaly za svou matku. Vodila je na procházky a učila malovat barevnými křídami. Byly jako listí v koruně těch vysokánských topolů, citliví na každý závan větru. Jak snadno se roztetelili radostí nebo strachem! Dřív měla jenom Jiříčka, teď jí přibyla celá horda dětí.
   "Jste obdivuhodná," slýchala často, "jak to dokážete, takhle se obětovat?"
   Nějak odpovědět musela a tak říkala fráze a hlouposti, které nikoho nepřekvapily. Kdyby byla upřímná - kdoví - třeba by dostala sedativa a stala se sama jednou z vyvržených. A to riskovat nechtěla.

   Z připravované knihy Když se lámal čas
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]