Řeč, kterou mě naučila moje starostlivá a něžná maminka. Trochu tomu přispěla i babička a ostatní členové rodiny. Všichni jsme byli pod taktovkou mého dědečka, který byl jako moje maminka literní učitel, ale také varhaník a velitel hasičů župy Podkrkonošské. Sedával na kanapi, nohu přes nohu a četl noviny. To bývala moje chvíle, kdy jsem mu vlezl na huňatou bačkoru a on mě pohupoval a k tomu broukal nějakou písničku.
   Všichni dbali na to, abych nekoktal a vyjadřoval se zřetelně, obzvlášť když jsem o něco škemral anebo se vymlouval, že se mi nechce jít pro housky nebo jiný potřebný nákup.
   Potom tu byla škola. Maminka mě učila jen jeden rok a byla na mne dost přísná. Od té doby, a řadu let poté jsem dostal neuhasitelnou touhu číst všecko, co se mi dostalo do rukou.
   Možná, že jsem si trochu pokazil zrak, ale pokud možno nenápadně jsem přečetl domácí knihovnu a pak jsem si chodil půjčovat do veřejné.
   Cítil jsem a opakovaně ověřoval, že čeština, můj mateřský jazyk, je velmi bohatý dorozumívací prostředek, který dokáže mnohem lépe vyjádřit zejména pozitivní i negativní pocity, nesporně přesněji než němčina, kterou jsem se začal učit v deseti letech. Později, za protektorátu, nám na gymnáziu některé předměty přednášeli německy. Na vysoké škole jsem se seznámil s angličtinou, které si dosud vážím nejen kvůli Shakespearovi, ale jako jazyka vědeckých informací, případně informací vůbec. Své odborné úvahy jsem musel srovnávat s aktuální literaturou o dané problematice v široce uznávaných lékařských časopisech. O co víc jsem četl anglicky, o to méně jsem tímto jazykem mohl mluvit a o to víc jsem si vážil mateřštiny. Odhaduje se, že poskytuje téměř půl milionu slov, zejména pro vědecké diskuse v různých oborech.
   Ovšem čas je neúprosný a my se měníme s ním. Raději mluvím o postupném, geneticky definovaném odčerpávání inkorporovaného trvání (tedy čtvrtého rozměru, který definujeme časomírou). Zde se spíše dotkneme změn, které od sametové revoluce ovlivňují život našich občanů a tím pochopitelně i jejich mateřský jazyk. Nemohu si představit, jak by reagoval můj dědeček nebo maminka, kdyby pocítili propastný rozdíl mezi spisovnou a hovorovou češtinou, kdyby měli být vystaveni masmediálnímu či televiznímu ovlivňování svých filosofických a etických zásad. Kde by nabrali odvahu poslouchat češtinu prošpikovanou globální američtinou.
   "Vole,vole, vo co ti gou. Nemáš many? Tak něco lohni fotrovi. A jdem, vole, vole, na krimišou." Sprosťárny, nekulturnost a arogance ovlivňuje mládež, nejen k uvedené diskusi mezi doškolky, a to přímo z nejvyšších politických míst, příkladně ze sněmovny a nejčastěji z úst českého premiéra. Stačí přejít Václavské náměstí nebo náměstí jiných našich měst, kde se to americkými nebo českoamerickými reklamami jen hemží. I na nehumánně zaměřených fakultách patří nespisovnost češtiny k dobrému tónu. Nemíním doplňovat text příklady, které uslyšíte dnes a denně v tramvajích nebo v metru. Spisovná čeština, bohatá mateřština, by ovšem měla patřit autoritám a osobnostem, které reprezentují náš stát. Vždyť jde o významný znak, který nás spojuje s historií a mnoho staletí vytvářenou kulturou. Pokud si mocná reprezentace představuje, že przněním češtiny bude rovněž lépe oddělen dnešek od minulých čtyřiceti let, jde o podobnou nepravost jako řešení hospodářské krize privatizací nebo jiné smyšlenky a lži. Nicméně zhoršující se kultura češtiny je součást dávného programu, a to likvidace českého národa. Ano, Češi, braňte se, nelze jen mávnout rukou "co zmůžem?!"
   Uvědomte si, že už dnes patří čeština k ohroženým jazykům. Nenechte mluvit své děti řečí cirkusových vyvolávačů nebo pouťových handlířů či některých politiků.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]