Blížila se půlnoc. Měsíc svítil na nebi jak rybí oko. Vracel jsem se domů na Jižní Město z flámu. Přesněji řečeno - z oslavy šedesátin kamaráda. Od stanice metra Chodov přejdu pěší lávku přes dálnici Praha - Brno - Bratislava a Starochodovskou ulicí se blížím k podchodu pod ulicí Türkovou směrem k ulici Ledvinově. Vtom v šerosvitu měsíce a lamp zahlédnu siluety dvou postav. Cosi kutí na betonové stěně podchodu. Když spatří příchozího, leknou se a vezmou nohy na ramena. Rychle mizí v tmavé náruči sídliště. Ale svůj úmysl přesto dokončí. V podchodu ucítím vůni barvy. I když jsem nekuřák, nosím při sobě v kapse kabátu krabičku sirek nebo zapalovač, nůž a provázek, pamětliv moudrých slov mého děda Josefa z matčiny strany, že bez těchto věcí se žádný správný chlap nikdy neobejde a musí je nosit pořád při sobě. Zvědavost mi nedá. Škrtnu zápalkou a dívám se na stěnu podchodu. Neznámí natěrači na ni vyvedli červenou barvou nápis: DOKUD BUDOU NA SVĚTĚ PENÍZE, NEBUDE JICH DOST PRO VŠECHNY.
   Asi po dvou stovkách metrů míjím okrouhlou stavbu Chodovské tvrze, vzácnou to památku stavitelství. Přicházím k novotou svítícímu kostelu, Sborovému domu Milíče z Kroměříže, který patří Českobratrské církvi evangelické. Náhle se z křoviska v přilehlém parčíku vynoří jako boží zjevení ošuntělý chlapík. Páchne jak tchoř a oči se mu horečně lesknou. Bezdomovec. »Brej večír, šéfe,« plaše mě pozdraví popůlnoční přízrak. »Nehněvejte se, že votravuju, ale už dva dni sem neměl nic v hubě. Rád bych si dal ráno v bufetu na Vopatově teplej čaj a držkovku s houskou,« žebroní hladový chudák. Přiznávám, že nejprve jsem se ho lekl, neboť jsem před osmi lety na vlastní kůži zakusil přepadení, kdy jsem přitom dostal i parádní nakládačku, až jsem měl obličej a tělo samou modřinu. Ale hned jsem vycítil, že tenhle člověk je rád, že vůbec stojí na nohou. Zalovil jsem v kapse kabátu a dal vyděděnci společnosti dvě kovové dvacetikoruny. Jak všichni víme, je na nich v mincovně vyražen patron země české, jedoucí na koni s korouhví, a nápis: »Svatý Václave nedej zahynouti nám i budoucím.« Umolousaný bezdomovec sevřel mince ve špinavé dlani a vyhrkl: »Pámbu vám to mockrát zaplať, šéfe. Ste hodnej člověk.« A ohnutý tíhou nelehké doby, pomaličku se u svatostánku šoural do svého pelechu v křoví, podoben spráskanému psu.
   A než jsem zasunul klíč do dveří svého příbytku na sídlišti, abych se také opozdile uložil na kutě, vzpomněl jsem si na jiné dva Václavy, »patrony« země české. Ten první je bývalý prezident a ten druhý Václav prezident současný. Oba však jsou svými řečmi českým bezdomovcům a statisícům lidí bez práce houby platnými spasiteli. Naopak, dokonce jim sami do asociálního marastu dopomohli! A tolikrát vzývaná legenda, svatý Václav, dál netečně spí s vojskem v útrobách Blaníku a nikdo ho nedokáže probudit.
   A proto nezbývá českému národu nic jiného, než aby se probral z letargie sám a nespoléhal alibisticky na pověstnou legendu. Kdyby tu oné noci šel kolem Chodovské tvrze a evangelického kostela prezident Klaus, možná by poradil tomu bezdomovci, aby se s jarem dosyta napásl trávy. A třeba by mu dal také jednu či dvě dvacetikoruny s cynickými slovy: »Tumáte na metro a tramvaj a jeďte do Stromovky. Tam je tráva mnohem šťavnatější a víc si pochutnáte.«
   Zvláště dnes, v čase globální krize kapitalismu, se miliony lidí v nespravedlivém společenském řádu tohoto rozpolceného světa zla a vykořisťování přesvědčují o pravdivosti slov, napsaných dvěma plachými stíny v podchodu na pražském Jižním Městě: DOKUD BUDOU NA SVĚTĚ PENÍZE, NEBUDE JICH DOST PRO VŠECHNY.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]