Jdeš kolem kontejneru na rohu ulice - syn sem vyklopil skříně matky, která leží v nemocnici. Druhý den čísi cizí bota rozkopává po ulici zástěry, svetry, deníček, gramodesku, knihy - Sloky lásky i kuchařky, krabičky s léky... To výrostci si hrají, vyskakují a smějí se. Kdyby tu byla moje babička, zavolala by na ně: Počkejte, hulikáni, půjdu to na vás říct do školy!
   Když navážili babičce v řeznictví U Hulaty o půl deka šunky méně, běžela i s balíčkem nazpátek: Podívejte, je to pro holku a ta stůně... Ve frontě za ní se rozhostilo ticho, ticho přerušené jen pádem jediného tenoučkého listu šunky na papír.
   A co tý holčičce je, paní, hlesl někdo. Ať je jí líp, kývala hlavou fronta, ve které možná stál i pan Doutnáč z našeho domu, milovnice opery paní Zelenková, s novými knížkami v podpaží dva velcí čtenáři - manželé Siebertovi, nebo zdravotní sestra paní Dušková. Potom se paní prodavačka omlouvala kvůli tloušťce papíru.
   Chtěla bych ještě někdy slyšet pád toho jediného růžového listu na váhu!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]