Dramatika slovanského jihu, jak zní název knihy Franka Wollmana z roku 1930, těšila se u nás pozornosti dávno předtím, než se dramatické konflikty globalizujícího se světa mimořádně silně vyostřily v zemi drsně rozdrobené odplatou za to, že jediná z menších uchránila velkou část území německé okupace, potom se nepoddala rozdělení světa na dva nepřátelské tábory a konečně - hřích hodný trestu zbombardování moderních mostů a měst - dokázala, jak socialismus může prosperovat, aniž brání občanům cestovat a číst i to, co na socialismus útočí. Spojený nápor slibů, lží a zbrojních dodávek vyprovokoval postupný násilný rozvrat, bratrovražedné války, nesčetné osobní tragédie i označování obětí za viníky a teroristů za osvoboditele. Nikde jinde se v Evropě neprojevila bezohledná, nelidská podstata a povaha světa založeného na absolutní moci kapitálu v takové míře. A tak není divu, že slovesnost tak tradičně kulturní, jakou je slovesnost jižních Slovanů, právě nyní prožívá období rozmachu a představuje možná sám vrchol evropské dramatiky naší doby. A naší slavistice slouží ke cti, že s touto dramatikou seznamuje české čtenáře pohotově a výkladem i překladem na vysoké úrovni.
Činí tak nyní knihou ČTYŘI JIHOSLOVANSKÁ DRAMATA (vydala Společnost jižních Slovanů v nakladatelství Albert, Brno/Boskovice 2008), jejíž vstupní hutný a namnoze objevný Letmý pohled na současnou jihoslovanskou dramatickou tvorbu napsali Ivana Dorovská a Ivan Dorovský; ti i přeložili po jedné hře; první a poslední je podobně virtuózní překladatelskou prací Oldřišky Čtvrtníčkové. Na překladu velmi záleželo: působivost všech čtyř her tkví v mistrném využití významůplného jazyka tu soudních protokolů, tu reklamy a módního výraziva, tu slangu a argotu.
Výběr naznačuje podobu dnešní dramatiky čtyř jihoslovanských etnik.
Hra na divadlo bosenského Almira Imšireviče KDYBY TOHLE BYLO DIVADLO si dovoluje surrealistické setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole přenést do dvojího sarajevského času, do léta 1914, kdy Gavrilo "z principu vystřelil", a do války v 90. letech, kdy se už z ostřelování, jaké zabíjí náhodné cestující v tramvaji, stává věc "šíleně nudná", téměř nikoho déle než na okamžik nevzrušující, jen vyrušující.
Charvátská tvorba je zastoupena hrou mnohonásobného, už obecného neporozumění lidí, v níž Nina Nuičová v odvážné scénické metafoře SOUSEDSTVÍ VZHŮRU NOHAMA sleduje pády, ničení, kažení, ztráty šancí i poučitelnosti, kondenzované do tragických příběhů lidí v nejednom obytném věžáku v době, kdy "žádné právo není, kromě práva silnějšího", a "ze všech bytostí jsou křiváci".
"Antimoralita" Makedonce Gorana Stefanovského KDOKOLI sarkasticky paroduje tzv. životní styl a ovšem mluvu skládající se z frází reklamy a bulváru, konfrontují ji se Smrtí, cizinkou ve světě, kde "všichni budeme věčně mladí" a už teď je "méně duší než lidí". "Průvodkyně" Smrt-Anastázie nemůže (jistě nejen českému čtenáři) nepřipomenout Komenského průvodce po Labyrintu (už tehdy načatého rozkladu) světa.
Jakousi poslední štaci toho světa pak lokalizují KLECE Srbky Mileny Markovičové na pozadí ptaní, které ve starém Řecku zpopularizoval Klement Alexandrijský, v 70. a 80. letech fascinovalo české básníky, počátkem 90. let připomněl srbský prozaik Čosič a jež parafrázuje trpký podtitul Klecí Kam jdu, odkud přicházím a co bude k večeři. Až udivuje, jak se tato srbská hra hrůzné "pohody" rýmuje s hrou charvátského autora. V závěru Klecí zpívá srbské podsvětí "dobrý den, sportu zdar, / fotbalu zvláště"; že by se známá Nohavicova ironická písnička zpívala i na srbské periferii? Co asi je v originále? Překladatelská substituce je to dokonalá.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)