Zdá se, že přehnaná a naprosto neuměřeně velká produkce v oblíbené literatuře faktu s tématikou dotýkající se ideologických námětů - například přehršel memoárů nacistických důstojníků a vojáků - má mezi českými čtenáři již odzvoněno. Stejné postavení pociťuje problematika (často velmi nízké úrovně) s ideologickým nábojem antikomunismu (živená injekcemi Ústavu pro studium totalitních režimů). O to větší zájem nyní vyvolává literatura, mezi čtenáři oblíbená, pocházející z pera historiků, vyrostlých z dokonalé znalosti místních poměrů, jejich dějin. Zcela určitě mezi takové náleží kniha Marie Zdeňkové ANTONÍN ŠVEHLA A HOSTIVAŘ (2008, Milpo Media, s.r.o.) Autorka je svým zájmem o místní skutečnosti široce vyhledávána mezi obyvateli této charakteristické městské části Prahy, hojně navštěvované zejména milovníky přírody a také stále zachovalého venkovského koloritu. Ten je spjat zvláště s působením trojnásobného předsedy československých vlád, předsedou agrární strany a s hostivařským statkářem Antonínem Švehlou (15. dubna 1873 Hostivař - 12. prosince 1933 Praha-Hostivař). Jeho loňské 135. výročí narození proběhlo zcela mimo pozornost českých médií, ale i politického světa. Přitom si takové nepozornosti ani dnes vůbec nezasluhuje, na jeho obnoveném hostivařském pomníku, bustě na piedestalu, dílu Jana Bartoše a Vendelína Zdrůbeckého, je citace Švehlovy myšlenky: "Demokracie není jen právo, ale také povinnost. Pečlivě volte své vůdce, kterým svěřujete své osud."
   Marie Zdeňková jako poctivá kronikářka připravila knihu stojící za pozornost. Základem se jí staly dějiny téměř tisícileté obce Hostivaře, vesnice, která se stala součástí Velké Prahy. Z nich vyšla i pro zpracování Švehlova rodu (od 16. století) a jeho gruntu, v němž se vyvíjela a profiloval jeho sedlácký charakter. Z něho vykvetl i velmi nadějný květ politika, jakých naše země neměla nikdy nadbytek.
   Antonín Švehla byl jedním ze čtrnácti dětí, šest jich vyrostlo do dospělosti, všichni vyrostli ve zdatné osobnosti svého národa. Byl odborně připravován k poslání dobrého hospodáře a po vzoru svého otce byl aktivním v mnoha spolcích - po pětadvacet let byl hostivařským starostou Sokola, třicet let s přestávkami byl starostou Hostivaře jeho otec. Po létech o něm napsal Vídeňský listy Neue Freie Presse v roce 1913: "V jedné vesnici nedaleko Prahy žije sedlák. A tento sedlák diriguje celou českou politiku." Brzy se stal výraznou politickou osobností, ještě ne třicetiletý stál v čele Sdružení českých zemědělců, založil časopis Venkov, od roku 1909 stál v čele České strany agrární. Až do roku 1916 byl poslancem vídeňského sněmu, často se s ním před odchodem do exilu scházel v Hostivaři profesor T. G. Masaryk. Od roku 1917 pracoval v popředí Mafie a zajišťoval spojení s odbojem v zahraničí. Patřil k zakladatelům samostatné Československé republiky, byl trojnásobným předsedou vlády , ale i ministrem vnitra v Kramářově vládě.
   Zajímavý byl podle autorky knihy vztah Antonína Švehly a T. G. Masaryka: "Do 30. let 20. století vstupoval český a slovenský národ bez státnických osobností. Mrtev byl Masaryk, mrtev byl Švehla a koneckonců mrtev byl i Andrej Hlinka. Vztah Masaryka a Švehly byl ostatně pozoruhodný. Lze snad říci, že byli podstatně odlišného naturelu, rozdílných životních osudů i mnohých jiných názorů. A přece měli k sobě velice blízko, navzájem se uznávali a důvěřovali si. Poměrně často se setkávali i mimo politickou scénu a existují indicie, že v době, kdy byl Švehla ještě zdráv, uvažoval o něm Masaryk jako o svém nástupci."
   Je toho mnoho, proč je třeba knihu Marie Zdeňkové Antonín Švehla a Hostivař číst. Vedle Masaryka mu postavili jeho sympatizanti téměř tolik pomníků jako T. G. Masarykovi. I je však stihl stejný osud jako stihl osud Masarykových soch a bust, málo jich však bylo posléze obnoveno, neboť o kom se mlčí, ten u nás neexistuje.
   Další pozoruhodnou knihou, blízkou čtenářům, zajímajícím se o regionální dějiny, je kniha jihlavského historika Zdeňka Jaroše VOJÁCI, VÁLKY A JIHLAVA V LETECH 1741-1939 (2008, Statutární město Jihlava). Jak autor ukazuje, vojenské dějiny jsou neodmyslitelné od historie. Zlomem pro Jihlavu nebyla jenom skutečnost, že město bylo nazýváno městem stříbra, ale také to, že zde byla umístěna vojenská posádka.
   Je radostí číst tuto knihu renomovaného autora a procházet se jejími stránkami nejen s fundovaným textem, ale i s bohatými fotografickými ilustracemi. Na jejich grafickém provedení a výběru se muselo jistě hodně šetřit, kvalita se u podobných prací podřizuje finančním možnostem, více se dává bulváru se kterým se v knize nesetkáváme.
   Karel Černý, Luboš Göbl a Petr Krčál naproti tomu připravili skvostnou knihu MUŽI MASARYKOVY REPUBLIKY A KRAJ VYSOČINA 1918-1938 (2008, Tvář). Mapují šestnáct občanů Českomoravské vysočiny, kteří aktivně zasáhli do života první Československé republiky. Stačí některá uvést: Václav Jaroslav Klofáč, Bohumír Šmeral, Josef Jiří Švec, Jaromír Nečas... Kniha je svým provedením vskutku bibliofilská a nerenomovaní autoři metropole mohou jenom smutně závidět, stejně jako se musí rdít i státní instituce Džorže Orwela, které byla svěřena péče o zdravý vývoj našeho dějinného myšlení.
   Pro mne ze všeho plyne jedno nezvratitelné poučení, že opravdových a kvalitních písmáků přibývá jinde více než přímo pod hrady, pod zámky a pod katedrálami.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)