Rozhovor s Alexejem Mikuláškem
Autor s kritikem by se měli potkávat nejenom v hospůdce, ale občas i na jedné lodi. A nemusíme mít na mysli jen chválou hýčkaný Titanic. Jsou i galéry, kde všichni musí usednout k veslům, chtějí-li, aby se nejenom pomyslná literární kocábka hnula z místa. S literárním kritikem PhDr. Alexejem Mikuláškem jsme o podobných problémech v těchto dnech hovořili i uvažovali.
Pro život nejdůležitějším obdobím zpravidla bývá dětství. Jaké bylo to vaše?
Nemyslím si, že by dětství rozhodovalo o tom, kým a čím jsem (nebo být chci). Na dětství mám velmi smíšené vzpomínky a nemohu ani rozhodnout, zda převažují dobré či ty horší...
Nelze asi nevzpomenout na meziválečného kritika F. X. Šaldu. Byl maximálně objektivním recenzentem, nebo se spíše vůči všem vymezoval jako osobnost?
V meziválečném období působila řada vynikajících kritiků, literárních, dramatických, výtvarných, filmových... Namátkou jmenuji - v abecedním pořadí a se zaměřením na literaturu - Artuše Černíka, Václava Černého, Bedřicha Fučíka, Julia Fučíka, Františka Götze, Romana Jakobsona, Josefa Kodíčka, Kurta Konrada, Věru Liškovou, Jana Mukařovského, Arna Nováka, A. M. Píšu, Bedřicha Slavíka, Karla Teigeho, Bedřicha Václavka - atd., atd. Dodnes z jejich recenzí a studií můžeme čerpat. To platí i pro Františka Xavera Šaldu, "knížete" české literární a slovesné kritiky vůbec (na Slovensku totéž platí pro Alexandra Matušku). Všichni výše uvedení kritici měli rovněž literární talent, projevený třeba jen jazykem a stylem svých kritik, v esejistice, a někdy i tvorbou uměleckou ve slovesných žánrech (lyriky, epiky či dramatu). I Šalda ho měl, ale výjimečná byla jeho schopnost využít talentu uměleckého a kritického (tj. vědeckého svého druhu), propojit umění s vědou v eseji. Výjimečný byl talent této, dejme tomu, dvojdomosti. Maximálně objektivní nebyl a být nemohl - a patrně ani nechtěl, protože by to vylučovalo onen "patos a inspiraci", onu intuici, jíž důvěřoval. Věděl, že ani vůle k maximální objektivitě, tedy čirý racionalismus, nás nezachrání před jasnými omyly, ani čirý subjektivismus, mimorozumové poznání (někdy chápaný i jako invektiva) ještě neznamená, že nenapíšete šokující pravdivou větu. Šalda byl velmi znalý, poučený, aristokratický (ale ne ve smyslu "pyšný", "povýšený" či "arogantní"!), s velkým smyslem pro nové, progresivní v umění a v poezii zvláště. Dnešní tendenční optikou by se jevil jako levičák, kryptokomunista. Přiznám se, že Šalda je mým nejoblíbenějším kritikem a do jisté míry i vzorem charakterního a invenčního kritika, ačkoli se někdy mýlil, ačkoli někomu křivdil. Kritika je činnost rytířská, nikoli babí, napsal mimo jiné!
Literárním kritikem se člověk rodí, nebo se jím může stát zpravidla až po dlouhých letech studia?
Literární kritik je vědec (svého druhu) i umělec (svého druhu). S radostí si přečtu kritiky vynikajících českých spisovatelů, např. Josefa Hory, Viléma Mrštíka, či Richarda Weinera, Jana Zahradníčka... Zlí jazykové tvrdí, že kritik je neschopný spisovatel, ale to zdaleka neplatí: oba jsou do jisté míry spojité nádoby, ale ne zcela a absolutně - proto převáží jednou talent kritický, podruhé slovesně umělecký. Ten kritický je přece jen specifický: předpokládá i literárněvědné vzdělání, literární teorii a historii, o morálce nemluvě (jakkoli je stejně důležitá). Mnohý kritik u nás se však nechává strhnout obecnou patologií českých "konečných řešení" (židovské, německé, komunistické "otázky"), okázale se stále od něčeho distancuje, dokonce se stylizuje jako hrdina, oběť (bourali jsme Rakousko zpuchřelé, potom se československý národ svobodně nadechl, potom zklamáni velmocemi vložili jsme svůj osud do rukou Vůdcových, po válce bojovali s přežitky fašismu a řešili německou otázku, bojovali s přežitky kapitalismu a stali se lidově demokratickými inženýry lidských duší, potom se socialisticky svobodně nadechli, v sedmdesátých letech bojovali s krizovými jevy ve straně a společnosti a budovali skutečnou, tedy socialistickou demokracii, potom bojovali s brzdnými mechanismy za socialistickou svobodu a demokracii jménem glasnost, a ještě později statečně bojovali se starými strukturami a občansky svobodně se nadechovali v očistném víru pravdy a lásky, a zase nezvratně lustrovali ve jménu svobody a demokracie...).
Ach, ten žurnalistický aktivismus, a té zášti! Mnozí posluhují své kariéře, redakční či akademické (pokud vůbec nepověsili kritiku na hřebík - proč si pálit prsty, když po letech můžu ukázat prstem...), nebo svým předsudkům - tomu se vlichotit, před tím se hluboko poklonit, tyto kliky vyleštit; toho jen opatrně kritizovat, zato na dalšího klidně vylít kýbl špíny, jinému svobodně nasadit psí hlavu, aby bylo přece všem jasné, co je zač; tomu zase nasadit na ústa pevnou uzdu, dalšímu růžové brýle... Ale jistě, nebezpečná je i kritická jednostrannost, dogmatické lpění na jedné jediné poetice, kritické metodě, filozofii a metodologii. Intolerance, přehlížení, zaslepenost, včetně té politické či "občanské".
Spočítal jste někdy alespoň přibližně, kolik jste za svůj život přečetl nejrůznějších knih?
Nikdy jsem se o to ani nepokusil. Mám relativně obsáhlou knihovnu, která čítá necelých sedm tisíc knih od více než tří tisíc autorů, ale o elektronickou evidenci pečuje moje manželka; bez ní bych to ani nespočítal. V majetku mám i cosi jako "knihovničku" Unie českých spisovatelů, včetně notné řádky samizdatů. Mnohé z těch svazků a svazečků na přečtení teprve čekají, tedy - knihy si musí počkat na "svůj čas". Mnohé knihy, přirozeně beletristické, bych si měl přečíst znovu, jinýma očima.
Jaké je spíše povolání než práce literárního kritika? Nevděčné, nebo nebývale vzrušující?
Literární kritika je povolání - a humanistická služba. Svědectví o hodnotách literatury. Slovo "služba" neznamená posluhování (politické, tržní, nacionální) - je to vědomí povinnosti k dílu, k tomu, co mne přesahuje, i když to tuším nebo i pojmenuji. Kritik se svou prací neuživí, to mu neumožňuje "lišák trh". Ostatně i většina spisovatelů nemůže pracovat ve svobodném povolání a žít jen z výtěžku prodeje knih. Všichni musí mít nějaké - blízké či vzdálené - "civilní zaměstnání". Neřekl bych ani, že je kritikova práce vděčná či nevděčná, nudná či vzrušující. Vděk neočekávám, o nudných knihách raději nepíši... Ale jsem přesvědčen, řekl bych bytostně, kdyby to nebyl otřepaný výraz, že dobrá kritika (záporná či pozitivní, na tom teď nesejde) posune vývoj literatury kamsi kupředu k něčemu lepšímu, hodnotnějšímu, aniž by to muselo popřít předchozí etapu vývoje (ukáže ji jen v jiném světle a prokáže jiné hodnoty než ty, na které se ta či ona etapa soustředila).
Říká se, nebo nás to alespoň učili ve škole, že dobrý kritik se pozná i podle toho, že nejenom ukáže prstem na kvalitu či slabiny díla, ale zároveň poukáže na jeho přesah v době vzniku.
Přesah je velmi důležitý, ale uvědomme si, co je jím míněno - může jít nejen o přesah "metafyzický", umělecký, symbolický, vstup do nového rozměru básnického bytí, schopnost díla aktualizovat se v různém kontextu, ale také o primitivní, vulgárně sociologickou kategorii typu - on to těm komunistům už tehdy vytmavil, on ten Benešův režim už tehdy pěkně demaskoval, von to Rakousko tak skvěle zesměšnil... Máte-li na mysli onen první "přesah", je to znak dobrého, ba vynikajícího uměleckého díla. Ty druhé sociologizující floskule straší v našich kvaziintelektuálních luzích a hájích - včetně akademických, už pěknou řádku let. A nezdá se, že by ta mytologie slábla.
V masmédiích se píše, že literatura ztrácí mnoho ze své prestiže, že jsou mnohem větší lákadla než četba knížek. Není to tím, že se vyhýbá nejpalčivějším tématům a otázkám, na které si tak často nedokážeme odpovědět a zůstáváme před nimi bezradně stát?
Bohužel vám v něčem musím dát zapravdu. Prestiž literatury stojí a padá s prestiží slova, psaného slova, a to mimořádně devalvovalo - společně se slovem mluveným, jistě. Inflace slov, která nikdo neposlouchá. Mnohohlasí, v němž se málokdo chce orientovat. Chaos, který měl vystřídat jako tvořivý protějšek dirigistický a umrtvující řád, tzv. totalitu, se dnes ukazuje jako stejně funkční.
Vrátit literatuře ztracenou prestiž půjde patrně jen cestou nové četby odkazu minulosti, mimořádně bohatého a cenného. Bez zátěže disidentské či jiné ideologie (kontrapropagandy!), neomylných komisí a ústavů. Pokorně zpět k textům minulých dob, toť jest snad cesta z nynějšího marasmu.
Dnešek je spíše spojen s ignorováním řady výrazných osobností české literatury, zákopovou a ghettoidní mentalitou, mediálním a mocenským zatlačováním do bezvýznamnosti... A co mne velmi znepokojuje, to je kontinuitní existence samizdatu, mediální útoky na nepohodlné autory (zatím jen v literárním tisku), policejní šikana spisovatelů "extrémistů" pod různými záminkami. A tak dále - to je téma na jiný rozhovor.
Jaká největší literární výzva před vámi leží?
Mám v nakladatelství knihu nazvanou Interpretační etudy. Knihu, která pro mne znamená to, co pro Šaldu Boje o zítřek nebo Duše a dílo. Není sice plodem mého mládí a není pohledem v mystérium tvorby, ale je to moje "nejintimnější zkušenost uměleckého kritika", pokud se jím ovšem vůbec mohu nazývat. Jsem ke své práci velmi kritický - v okamžiku, kdy jsem spokojen, ocitám se na prvním stupínku sestupné spirály vedoucí do pekel sebeuspokojení a pýchy. Doufám, že knížka vyjde, stejně jako jiné texty, které jsem však zatím nakladatelství nenabídl.
Kdybyste měl vytvořit čítanku z novodobých českých básníků a prozaiků, jaká jména by se v ní ocitla?
Ten výčet by byl velmi obsáhlý. Vedle autorů "běžně" citovaných, jejichž texty se objevují v různých antologiích a jejichž jména jsou uváděna, by ovšem nesměli chybět prozaička Ivana Blahutová, básnířka Eva Frantinová a Taťána Králová, dále Michal Černík, Karla Erbová, Adam Georgiev, Pavel J. Hejátko, Vladimír Janovic, Michael Lorenc, Jaromír Pelc, Karel Sýs, Jiří Žáček a mnozí, mnozí další. I vaše verše stojí za citaci...
Česká literatura má pouze jedinou Nobelovu cenu. Myslíte si, že k ní přibude někdy ještě další?
Mám obavu, že v dohledné době nikoli. Několikráte po sobě Unie českých spisovatelů a Spolek slovenských spisovatelů navrhovaly Karla Sýse, v Čechách absolutně podceňovaného avantgardního básníka, autora literatury faktu i brilantní, slovesně nápadité kritické esejistiky, ale bezúspěšně. Ani jiné kandidatury (např. nedávno zesnulého Milana Rúfuse, onoho "knížete" novodobé slovenské literatury) se neujaly. Tentýž osud potkal kandidáty jiných literárních sdružení v Čechách a na Slovensku, kupř. Josefa Škvoreckého.
Mnozí moji přátelé nejednou mluví o tom, že by se na české literární scéně "uživil" nový nezávislý časopis; vždyť je jich jenom poskrovnu.
"Nezávislý časopis" by se na trhu neuživil. Velmi, velmi rád bych se mýlil, ale... Potřeboval by dotace, bez nich by "zahynul na úbytě", ale ty samy o sobě minimálně problematizují pojem "nezávislý". Možná by měl šanci malonákladový časopis - dvouměsíčník či čtvrtletník, vydávaný v počtu několika set exemplářů a distribuovaný internetovou sítí a několika ochotnými knihkupci, časopis názorově vyhraněný, ale neposluhující. Práce by s ním bylo mnoho, honoráře žádné, a jestli by zajistil přežití alespoň šéfredaktora, o tom silně pochybuji.
Ne, ne, asi vás zklamu, ale v tomto punktu jsem hrubě skeptický, zvláště když vidím, jak škemrají "zavedené" a "prestižní" časopisy o dotace Ministerstva kultury. Jsou na něm závislé až běda.
Rád bych se pozeptal, budete-li chtít vůbec odpovědět, k čemu jste dospěl jako člověk a k čemu jako literární vědec? A je mezi tím jisté pojítko?
"Jako člověk" jsem dospěl k názoru, že hodnot lze dosáhnout jen překonáváním sebe sama a reality, stojící jako výzva. Někdy je to hora, kterou musíte překročit, jindy bažina, kterou musíte obejít. Platí to v životě, v literární vědě i kritice.
Jaká knížka vám v posledním roce udělala největší radost?
Byla to kniha fantazijních povídek Ivany Blahutové Bílý kůň. A z žánru literatury faktu pak kniha Karla Sýse nazvaná Akce Heydrich - Příliš mnoho otazníků...
O slovesném umění Kuby se v posledních letech píše jen na stránkách týdeníku Obrysu-Kmene. Není to škoda, že v ostatních médiích je tato kultura zcela opomíjená?
Nejsem znalec kubánské literatury ani kultury, ale román "oficiálního" Abela Prieta Let kočky nebo kniha povídek Zlatý svět, jejichž autorem je López Francisco Sacha, by měly mít větší publicitu a čtenáři by měli mít možnost si tyto a jiné knihy koupit nebo alespoň půjčit. Tu a tam se u nás píše o knihách kubánských emigrantů nebo "těch, co ještě neemigrovali", ovšem kampaňovitě, z důvodů až okázale politických, ne uměleckých.
Obrys-Kmen jako jeden z mála literárních časopisů píše o tvorbě, která na Kubě vzniká a reaguje na kubánské problémy, třeba na onen multietnický svět, kde se čas zastavil, zhustil se a zkrystalizoval, na kubánský smích, žitý fantaskní realismus a na přirozenou srdečnost (u nás už tak nepřirozenou), někdy ochotu rozdělit se s vámi o první poslední, pomoci vám.
Až na Kubu doputuje "ozdravná" kúra liberálního a hyperliberálního kapitalismu (a že tu má podhoubí, o tom pochybuje málokdo), ať již přirozenou "reformní" cestou tzv. osvíceného komunismu, nějakou "banánovou revolucí", nebo sem bude zavlečena zubatou misí, bude s tímto světem konec.
Jste příznivcem škol tvůrčího psaní? Mnozí tvrdí, že žádná literární akademie neudělá z člověka spisovatele. Buď jím je, a nebo není...
Pokládám kurzy tvůrčího psaní, literární školy i literární akademie - v tomto punktu - za velmi užitečné, pokud se ovšem jejich možnosti nepřeceňují. Naučí technice slovesné tvorby, a tu bych vůbec nepodceňoval. Jistě, bez talentu je vše marné, bez talentu dobrá povídka nebo román nevzniknou, ale bez znalosti řemesla možná také ne... Je prostě dobré vědět, jak "to dělali" ti před námi, s jakými problémy se potýkali a jak je řešili. Důležitá je vědomá nápodoba, a to ne jako výsledek, ale jako první elementární východisko či první krůček na samostatné cestě. Můžete mít spoustu zážitků, myšlenek, nápadů, životních zkušeností, ale bez poetiky a kompozice to nedáte dohromady, vše se vám rozpadne nebo bude držet jen volně volnými stehy slátané. A bez vnitřní logiky a pojiva...
No ovšem - chcete-li být dobrý autor reklam a vydělat poměrně dost peněz, musíte mít nejen talent ke slovesně působivému opakovanému klamu... Kolik sloganů má paronomázickou či jinak poeticky příznakovou podobu, a přitom jde o jakousi "praeliteraturu".
Nepřivede nás současná světová ekonomická recese a krize k jinému žebříčku hodnot?
V Čechách se stále mění "žebříčky hodnot", převrat od převratu, vždy se změnou politických barev a režimů. Ovšem s ekonomickou krizí kapitalismu a možnými kosmetickými "proměnami" politického režimu (systému vládnutí) nějaké "prozření" a s ním spjatý další "žebříček hodnot" neočekávám - jakkoli krize může dopadnout i na literaturu nižším zájmem o "zbytné zboží" (z pohledu ekonomů jsou výdaje na kulturu těmi prvními, které mohou vyškrtnout z našich osobních výdajů, když rozhodují o tom, kolik nám půjčí), nebo prostě sníženými státními dotacemi literárním i jiným časopisům v rámci "úsporných opatření". Nemění se přece režim, natož pak ekonomickopolitický systém. To by bylo dalších názorových veletočů, přímo panoptikálních!
Do zahrad poezie lze vcházet hlavní bránou, nejednou i přelézáním strmých zdí s ostnatým drátem... Je více schůdných cest?
Sestřičkou, matkou i dcerou poezie je bolest. Jakákoli umělecká práce, natož potom slovesná, mimořádně namáhavá, nevděčná, vedoucí kamsi do krajin tušených, nových, otevírajících se smyslů; rovněž se otevírá smyslům... Žádná cesta není schůdná, ponechám-li stranou intelektuální kýč; jsou jen cesty špatné, horší a ještě horší - někomu to jde snáze, jinému méně, ale vždy to je proces, kterým by měl projít (na určité úrovni) každý, kdo chce o poezii psát.
Jaké největší odměny se vám dostalo během vaší umělecké kariéry?
Nejsem umělec, spisovatel, natož pak básník, jakkoliv jsem za něj někdy neprávem pokládán. Těch několik esteticky příznakových textů, které jsem publikoval, vzniklo jako výraz potřeby přiblížit se analyzovaným textům jinými než vědeckými či esejistickými prostředky. Pronásleduje mne však myšlenka, možná zcela mylná a scestná, že je možné uměleckou cestou interpretovat umělecké dílo, jeho tkáň i smysl, a to lépe a spolehlivěji než vědeckou analýzou a popisem. Nemám na mysli nějakou prvoplánovou parodii nebo pastiš, jakkoli i to je důležité...
A co se týče vaší otázky, dostalo se mi ocenění např. z Výboru národní kultury, nakladatelství Votobia nebo Spolku slovenských spisovatelů.
Hovořil VLADIMÍR STIBOR
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK, VLADIMÍR STIBOR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |