(Volně podle Jaroslava Haška)
"Tak nám skáceli javor klen," povídá sociální pomocnice paní Müllerová, svírajíc koště, ke Švejkovi, který, opustiv před lety vojenskou službu u PTP, kde byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů jako OSVČ, osoba samostatně výdělečně činná, čili na živnosťák, a to různých odrůd, které odchytával v parku, nebo u nádraží, kde jich bylo vždy dost.
Kromě toho byl stižen reumatismem a mazal si koleno inovovaným přípravkem OPO-DEL-DOK dovezeným z Číny, který kupoval volně naproti v Julínkově lékárně za 710 Kč, což byla přesně desetina jeho důchodu.
"Kerej javor klen?" opáčil Švejk. "Já znám dva. Jeden roste u Štefánikovejch kasáren a už před lety ho chtěli vojáci sundat, vadil tankům, ale nešlo to, měl ceduli, že je chráněnej . A ten druhej, u nemocnice, ten měl taky namále, protože pacientům v létě stínil na pokojích, tak ho sestřičky z urologie zalévaly močí sesbíranou z odběrů, byla dost agresivní, ale nestačilo to..."
"Ale, pane Švejku, přece ten v Březinový ulici, jak tam bydlí ten ochránce přírody Makrlík, co furt píše do novin ty varovný články!"
"Ježíšmarjá!" vykřikl Švejk. "A co se stalo?"
"No co, z úřadu už měli ten strom vytipovanej a voznačenej, prej v rámci pěstebních nebo jakejch probírek. Prej měl tlakovou vidlici, nebo něco takovýho. Ale ti ekoteroristi v noci tu vidlici tajně vodřízli a natřeli to nějakým balzámem. Ale nebylo jim to nic platný."
"Jó," nasadil Švejk kazatelský tón, "tlaková vidlice, to je pěkná potvora! Taková může za čtyřicet nebo padesát let, když se vodlomí, udělat pěknej malér! Příkladně bude pod ní stát mladý párek, přes walkmeny stejně nic neuslyší, najednou prásk, padne na ně tlaková vidlice! To dá rozum, že ouřad tomu musí zamezit..."
"No za čtyřicet nebo padesát let, to je dlouhá doba, ne?" namítla laicky paní Müllerová.
"No dlouhá doba, to je relativní! Vono to může bej i vo rok nebo dva dřív! Na ouřadě jsou vodborníci, choděj na semináře, to víte, ty tomu určitě dobře rozuměj! Nějakej Haukvic už kdysi říkal, když mu zabavovali majetek, že komu dal Bůh ouřad, tomu dal i rozum... A vodpověděli vůbec tomu Makrlíkovi?"
"Vodpověděli. Že prej je ta úprava hrozná a strom pude dolů. A taky jó, zavrčela pila a bylo to."
"No vidíte, ouřad má vždycky pravdu! A co na to Makrlík?"
"No von si stěžoval, že to káceli po termínu. Že prej ten ministr, co chodí s tou Kateřinou jaujau, jako napsal, že už je konec vegetačního období, a nemělo by se kácet, ale voni v tom pokračovali," povídá zasvěceně paní Müllerová, nepřestávajíc utírat prach. Švejk se v duchu podivil, odkud má ta obyčejná žena tak zasvěcené informace? Vždyť u ní viděl akorát občas BLESK... Nahlas povídá: "Tak vidíte! Voni jsou větší znalci než sám pan ministr! Ale voni asi chtěli dodržet tradici..." povídá významně válečný veterán.
"Jak to myslíte, pane Švejku?" vrhla na něj paní Müllerová pohled.
"No podívejte. V Jamensku měli kdysi mohutnej dub, taky měl ceduli, že je chráněnej. Postavili tam sídliště U Dubu, a to se ví, že jak furt kolem jezdili, kopali a přetínali kořeny, tak ten dub vodešel. No vidíte, dub není, ale sídliště U Dubu je tam pořád! A malejm dětem už to ňák vysvětlej. To je zkrátka pokračování tradice," uzavřel Švejk.
"Lidi říkají, že prej někdo potřebuje dřevo," pokračovala v informacích sociální pracovnice.
"No samo sebou, že kácení není jen tak! Dneska musí bej ze všeho profit, jinak jste za troubu, nebo za socku. Příkladně taková obec má pilu, no přece nebude dovážet kmeny z Austrálie, ne? Mají park, mají sídliště, mají po předcích dřeva habaděj. A vodborný zdůvodnění, to se vždycky najde, to vám řekne každej znalec..."
"Voni přitom vzali i to smrčí, co bylo před paneláky," zůstávala v opozici paní Müllerová.
"No jasně, smrky, to je plevel! To je profláknutá dřevina, jen se podívejte kolem sebe, všude samý smrky, nebo smrkový nálety! A co smrk? Přijde Kyril, nebo Emma, a je dole, protože jen mělce koření! Všechny smrky by se měly vyměnit za listnatý dřeviny! Takovej buk u Jakubského kostela, ten tam roste už dvěstěpadesát let!" argumentoval Švejk.
"Já jsem tuhle koukala u pana Bieglera, znáte ho z vojny, přes rameno na internet, a tam byl titulek, že stromy jsou nejlepší pohlcovače jemného prachu," překvapila opět paní Müllerová svým rozhledem.
"Prach,neprach," dostával se do ráže Švejk, kterému oponování jeho protějšku začalo evidentně vadit, "to je dneska jen taková mediální hra. Se stromy se nemůžeme patlat! Zaneřádily jste nám listím ulici? Tak tady máte přes držku! Padá z vás listí na pežota? Dolů s vámi! Občas stíníte? Dolů s vámi! Vemte si takovej modřín opadavej, tam padá jehličí vod dubna do listopadu. Dolů s ním! Co když roznáší alergii? Nebo subtropickou horečku? Nebo ptačí chřipku? Voni ty stromy samy provokujou! Stojejí, překážejí stavbám, autům, všemu. A když do nich říznete, ani se neozvou! A kdo se dneska nevozve, nemá právo bejt mezi živejma! To se nedá nic dělat, nová doba je nová doba, ta vždycky ví, co dělá, a pokrok je pokrok!" zakončil Švejk.
To už domasíroval koleno a o další debatu ztratil zájem. Před sebou měl vidinu zlatavého, dobře chlazeného "ježka" v blízké hospůdce. "Kdyby přišel ten pán pro toho kokršpaněla, tak ať se staví v sobotu, kokříka jsem dal do útulku v Pístově. Kupíroval jsem mu uši a tak musí bejt v teple," prohodil ještě k paní Müllerové, která se právě chystala vynést tříděný odpad. "Jó, a kdyby byl nevodbytnej, tak mě najde na Pandě," dodal ještě a spěchal, jako kdyby pivo zlevnilo. I když dobře věděl, že je tomu přesně naopak...
Autor: KAREL HOLUB
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)