"Smysl českých dějin" je příznačné heslo Masarykovo a poukazuje k České otázce. Smyslem českých dějin zde Masaryk označuje to, čím jako národ kulturně žijeme, co chceme, v co doufáme. Dnes bychom mohli svými slovy říci, že smysl dějin tvoří hodnoty, které národní společenství dlouhodobě integrují, motivují a inspirují - sdružují, podněcují a oduševňují.
(Masarykovo pojetí smyslu českých dějin vyvolalo nejen projevy souhlasu, ale i odmítavou kritiku.
První a nejznámější oponent Masarykův byl jeho univerzitní kolega, historik Josef Pekař. Nesouhlasil z důvodů metodologických, protože historická fakta se podle jeho pozitivistického názoru prostě dějí, věda je objektivně zaznamenává a nehledá v nich žádný smysl. Kromě toho se zabýval studiem baroka a vytvořil si k němu hlubší vztah než k husitství, které preferovali jak Palacký tak po něm Masaryk. Byl však tak poctivý, že se v obecném hodnocení husitství, pobělohorského "temna" i národního obrození s přívrženci Masarykovy koncepce shodl.
Pekař o husitství napsal: "Hrdinný a vítězný zápas Čechů za pravdu, tj. za prohloubení a zopravdovění náboženského života, zůstane největší slávou českých dějin."
O Bílé hoře: "Stín toho dne pokryl tři století lítostí nebo kletbou. V úzkostech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufalství nad zkázou vlasti a ponížením národa nesly se mysli tisíců Čechů k tomu dni... Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší. A jakkoli vysoko potom vznesly se kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi. ...Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic." A o národním obrození: "Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny - od skepse vlastenců, proucích se před staletím, ovšemže v jazyce německém, lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kde společenský, literární i úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného němého poddanství... kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího až k svátku československému, až k plné samostatnosti...")
Masarykovu trilogii z r. 1895 (Česká otázka, Naše nynější krize a Jan Hus) hodnotil ještě téhož roku v Rozhledech F. X. Šalda velmi uznale. Označil ji jako "těžkou knihu". Proč? Citujme: "Politická kniha a co v ní všechno je! filozofie dějin, kritika literární a umělecká, reformní teorie právní a sociologická a hlavně rozhodná porážka politiky ve starém a běžném slova smyslu, té zlé a špinavé věci, lstivé a malicherné, liché a zlostné, prázdné a přežilé, politiky lstí a intrik, kombinační, počtářské a záludné". Šalda oceňuje, že kniha podává určitý světový názor a to je zase určitý mravní názor. Vede průřezem našeho života, účtuje s minulostí, posuzuje její smysl a výtěžek, chce se tak dopátrat "pravidla pro budoucnost, směru a regulativu další práce".
Národu, který se od konce 18. století jazykově a literárně, vědecky a umělecky obrodil, předložil tu Masaryk koncem 19. století národní program politický a sociální. Navazuje na historické a politické dílo Palackého a na osvětový přínos Havlíčkův, rozebírá myšlenky našich buditelů, zvl. Dobrovského, Kollára, Šafaříka. Zdůrazňuje význam husitského apelu na svobodu úsudku a svědomí, českobratrských snah vzdělávacích, Komenského světovosti a tolerance. Emancipační úsilí obrozenců ukazuje ve vztahu k osvícenství a ideálům francouzské revoluce. Hlásí se k přirozenosti a přirozenému právu, k demokracii a humanitě, oceňuje práci a pokrok, lidskost a lidovost, odmítá jakákoli privilegia a výsady, rodové či majetkové. Směřuje k zušlechťování vlastního národa Čechů a Slováků, k vzájemnosti slovanské i všelidské. Uvažuje o budoucí federaci národů. (Od Palackého přejímá i pojem "světová centralizace", ekonomickou propojenost tehdejšího světa, předobraz dnešní globalizace.)
Jsou to ideje a ideály, o které Masaryk zápasil ve svém dalším díle veřejném a politickém po celý život. Byl příkladem jednoty myšlenky a činu, přesvědčení a vůle. Právem mohl svého času Zdeněk Mahler nazvat svůj televizní triptych vřelým přitakáním člověku, který ztělesnil obdivuhodné bohatství ideově mravní, kulturní a politické: Ano, Masaryk.
Slavný československý 28. říjen 1918 byl označen jako Masarykův triumf. Politická samostatnost, získaná znovu po staletích nejen z blahovůle velmocí, ale především dík diplomatickému i vojenskému zápasu Čechů a Slováků , dovršila proces národního obrození. Historie tak poskytla Masarykovi ojedinělou příležitost, mohl vložit své ideje do základů nově budovaného státu, o jehož vznik a konstitutivní program se prvořadě zasloužil. Co by za to býval dal Platón po neúspěšných pokusech reformovat stát v Syrakusách a poté, co vyřkl nesmrtelná slova: "Nebude konce běd, dokud se filozofové nestanou vládci a nebo vládcové filozofy". Masaryk nepotřeboval svého Robespierra jako Rousseau, ani Lenina jako Marx. Historie ovšem není a nebyla dílem jednoho muže.
Masarykovo Československo, přes všechny protichůdné destabilizující snahy odpůrců doma i za hranicemi ztělesňovalo mnoho z toho, v čem se zračil smysl našich národních dějin. Československo charakterizovala svobodomyslnost, úcta k člověku a jeho občanským svobodám a právům, smysl pro věcnou diskusi a argumentaci, ochrana slabších, ideál civilní prostoty a slušnosti, odpor k vnějškovosti a pokrytectví stejně jako k fanatismu a nesnášenlivosti rasové, nacionální nebo náboženské. Integrující energie národů Československa byla základem mimořádného rozvoje 1. republiky a jejího vynikajícího díla ve školství, v umění, v osvětě, ale i v technice, v průmyslových oborech, v zemědělství. (Dodnes se s uznáním a obdivem v Brně vzpomíná na Výstavu soudobé kultury z r. 1928, uspořádané u příležitosti 10. výročí republiky.)
Sama mohu podat osobní svědectví o celospolečenském klimatu té doby. Prožívala jsem ji jako žačka národní školy. Naši učitelé nás vedli v duchu lásky k rodné řeči a rodné zemi, k její přírodě i historii, v duchu úcty k národům celého světa a k celosvětové vzdělanosti. Neoplývali sice hmotnými statky, ale těšili se všeobecnému uznání. Lidé si tehdy nepletli práci a poslání s byznysem a kulturu s vulgární zábavou. Týden po přesmutném 14. září 1937 se žáci všech škol našeho města shromáždili na Masarykově náměstí. Vyslechli přenos řeči, kterou nad rakví prezidenta Osvoboditele na pražském Hradě pronesl jeho nástupce, prezident dr. Edvard Beneš. Řeč končila slovy: "Prezidente - Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme!" Žáci se pak loučili tichým defilé podél pomníku, kladouce tam svá kvítka k podloží Gutfreundovy sochy prvního prezidenta. Byla jsem mezi nimi a také jsem tam položila svou kytičku. Přitom jsem šeptem slibovala: Já taky zůstanu věrná.
Republice nebylo souzeno 50 let nerušeného vývoje, aby se upevnil a dozrál její demokratický charakter, jak si přál prezident Masaryk. Po 20 letech ji zničili mnichované, militantní agresoři a bezectní zrádci. Pomnichovské, zhruba pětiměsíční torzo státu, označované jako 2. republika, se vymezilo odporem k masarykovským ideálům a svou nenávist k prvorepublikové existenci předvedlo zvláště zavrženíhodným způsobem. Nová elita se chtěla nacistům zavděčit špiněním vlastního národa a jeho historie, hanobením všeho, co ctíme a co milujeme. Naproti tomu vystavovala na odiv své zanícení pro nacistickou brutalitu, bezohledný kult moci a síly; převzala ideje hitlerovské 3. říše včetně rasismu a antisemitismu a zahájila štvavé kampaně proti všemu a všem, kteří reprezentovali demokracii a humanitu. Uveďme svědectví Josefa Čapka: "Cizí lidé nám zmenšili území hmotné a teď nám sami naši ještě zmenšují naše území duchovní. Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí udělali z národa, z toho lidu Masarykova pohřbu, lidu Všesokolského sletu, lidu mobilizace? S jakými čistými silami, s jakou věrností a důvěrou jsme mohli jít do těžkých dnů ztrýzněné republiky; s jakou otravou, s jakým vnitřním rozkladem se do toho nastávajícího krušného a nebezpečného života vchází...Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa. Tato hrozná skvrna se nikdy nesmyje. Paměť, která po vás zůstane, obsahuje jediné slovo: hanba!"
Masarykovské ideje oduševňovaly i druhý odboj doma i za hranicemi a opět zazářily v lesku znovunabyté svobody a samostatnosti r. 1945. prezident Beneš, věrný Masarykův žák, chtěl je udržet stůj co stůj. I proto si přál, aby vítězní spojenci, bez ohledu na rozdílnost svých společenskoekonomických systémů, spolupracovali i po válce. Orientoval se na tzv. socializující demokracii a na sbližování Západu a Východu. Byl přesvědčen, že na této konvergenci závisí veškeren osud celého světa, buď mír a rozumný vývoj, nebo neštěstí. Půjde-li poválečný vývoj cestou konfrontace, pak "běda, běda bez rozdílu všem nám", napsal ve svých Pamětech.
prezident Beneš již nemohl sledovat, jak se naplňuje jeho varování, když se svět dal cestou konfrontace. Prožili jsme 40 let studené války jako součást Východního bloku a autoritářského budování socialismu. Po pádu sovětského impéria chtěla jít většina národa cestou obnovy demokratických a humanitních idejí 1. republiky, věrna odkazu prezidenta Masaryka. Zároveň chtěla zachovat myšlenky a zkušenosti protinacistického odporu demokratických sil národa, které zosobňoval prezident Beneš. Věřili jsme v oživení pozitivních národních tradic při zachování sociálních jistot, které přinesl byvší režim.
Avšak proti všemu očekávání mnozí tvůrci veřejného mínění místo aby oživovali prvorepublikánské hodnoty, jali se aktualizovat ideové produkty odpudivé 2. republiky: láska k vlasti a národu byla zesměšněna jako přežitek, národní kultura a historie znevážena jako "haraburdí","mýty a kýče", odsouzené "na smetiště dějin". Lidskost, lidovost, sociálnost nahradila jakási staronová "panština", skrytý obdiv k Svaté říši římské německého národa a nepokryté snahy obnovit šlechtická a církevní privilegia. A nad vším trůní kult neoliberalismu, kult mamonu a moci. Prezident Beneš je zhusta zpochybňován jako (mírně řečeno) kontroverzní osobnost, prezident Masaryk ( v lepším případě) odkazován do dějin jako někdo, kdo nám již nemá co říci. "Co je dnes z Masaryka živé?", ptali se nedávno bývalí disidenti. A odpověděli si: "Žalostně málo, nebo nic".
Jsem přesvědčena, že se hluboce mýlili. Masaryk byl svého času označen jako filozof krize. A krize moderní doby nebyla překonána, naopak, prohlubuje se a narůstá. Masaryk vedl k opravdovosti, k opravdovému hledání smyslu života jedince i národa, smyslu našeho usilování, smyslu dějin. Taková filozofie nemohla ztratit svůj význam ani ve změněné době a za změněných podmínek. Je nadčasová.
Masaryk ještě nezažil dnešní stupeň krizovosti euroamerické civilizace, stupňující se nerovnováhy mezi lidmi a národy navzájem a mezi přírodou a člověkem. Ale již tehdy vytrvale bojoval proti liberální ekonomické neodpovědnosti, prosazoval pevnost morálních zásad a demokracii chápal jako správu věcí veřejných lidem a pro lid, nikoli jako službu nevypočitatelné a "neviditelné" ruce trhu. Masaryk věděl, že indiferentní liberalismus ohrožuje samu ideu spravedlnosti a lidskosti. Žádal pro život velké ideje, nikoli materiální prospěch. Nechtěl, abychom se klaněli zlatému teleti, vzývali Baala a stali se podnoží ziskuchtivosti cizích mocných.
Masaryk dnes "nemá co říci" jen těm, kdo se oportunisticky začleňují do systému řízeného evropskou nebo světovou oligarchií, kdo se účastní nepřetržité kampaně za devalorizaci našich národních hodnot ať již v režii sudetoněmeckého revanšismu, netolerantní europeizace nebo přezíravé globalizace.
Kdykoli se reakce v Evropě konsolidovala a rozšířila, přineslo nám to katastrofu: Lipany, Bílá hora, éra Metternichova, Bachova, úpadek evropské demokracie ve 30. letech, Mnichov, okupace... Reakce se konsolidovala i po roce 1989; s tváří ochránkyně lidských práv a svobod, s podstatou všeuchvacující moci liberalismu. Neboť o čem svědčí všechny ty charakteristiky, jako doba postmoderní, postsociální, postmorální... Společenské oblasti prvořadého významu, ale my známe jen jejich stav "ante", jejich minulost. Jaké je ono "post"? Přítomnost? Etapa nejistoty, nepředvídatelnosti, neurčitosti, neplatnosti, chaosu řízeného i živelného, anarchie a zmatku, negace a nihilismu. Harmonizujících sil ubylo, přibylo arogance, rozkladu, korupce, vypočítavosti, brutality, kriminality, militantnosti. Dřívější sociocentrismus byl vystřídán egocentrismem.
Masaryka nezajímaly scholastické hry s pojmy a sofistické finesy ve společenských vědách, které pěstoval. Vědy mu nebyly samoúčelem, ale prostředkem k řešení reálných životních problémů člověka. Jako praktický filozof je i dnes s těmi, kdo nezakrývají krizovost dneška a mnohočetné hrozby zánikem ať již "jen" lidské civilizace, ať života na naší planetě vůbec.
Masarykovy ideály humanitní demokracie nikdy nepřestaly být aktuální. Byly výstrahou v uplynulých letech revolučních změn hospodářských a sociálních, které zklamaly, protože je neprovázela Masarykova "revoluce hlav a srdcí". Žádný režim trvale neobstojí a neuspěje, spokojí-li se s násilným držením moci, nepřeje-li svým občanům žádoucí míru svobodné seberealizace a společenské participace, nedbá-li o respekt ke kritickému rozumu a poctivému svědomí. Ale je mementem i dnes, pokud se již dvě desítky let transformační síly a snahy omezují na zištnou restauraci ekonomicko-vlastnických poměrů, krátkozrace a zaslepeně, bez historické perspektivy a bez ohledu na zvažování souvislostí ve světovém měřítku. A ovšem bez ohledu na etické principy, vzdělání, vkus a takt, bez orientace "na to lepší v člověku" - upřímně (Masaryk by řekl "odkrytě") a bez všeho mediálního pokrytectví.
Pamatujeme, že Masaryk byl pro demokracii nejen politickou, ale i sociální a hospodářskou. Zastával práva nejširších vrstev a odsuzoval privilegia mocných, ať již je poskytuje urozenost dynastická, aristokratická nebo plutokratická. Byl skutečným, nikoli předstíraným zastáncem občanských práv a svobod. Přitom lidské svobody neredukoval - v protikladu k dnešním neoliberálům - na svobodu vlastnit, hromadit, bohatnout, nerušeně sledovat osobní cíle a maximalizovat svůj zisk. Šlo mu především o právo na lidskou důstojnost všech, o spravedlnost a mír, o život bez strachu a nouze. A ovšem o život kvalitní, o povznesení ducha osvětou a kulturou.
Masaryk by i dnes hlásal, že nás nespasí sebevětší hromadění kapitálu a moci v globalizovaném světě. Chtěl by, abychom byli sví a tvořili svými silami ze svých základů a ze svých zkušeností, ze svého přesvědčení a ze svých snů o pravdě a kráse. Žádal by začleňovat se do současného světa vlastní vizí trvale udržitelného života, protože jen ten by mu byl rozumný a mravný. Dávno věděl, že ke štěstí nepotřebujeme paláce, neomezený konzum, požitkářský luxus a mravně pokleslou pakulturu. Věděl, že ke štěstí potřebujeme ideály, které sytí hlad duše a povznášejí lidského ducha.
Když Masaryk před více než 100 lety pojednal v České otázce soudobou situaci, uzavřel: "Z krize této není východisko, nežli návratem k našemu národnímu a historickému programu, jehož dnešní smysl kulturní, sociální, politický a literární snažil jsem se postihnout."
Myslím, že dnes, ve stavu mnohočetné krize naší společnosti i světa můžeme opakovat Masarykův závěr, jenom to označení dnešní se nebude týkat konce 19. století, ale začátku století 21.
Jako tehdy i dnes se před námi otvírá "česká otázka" jako otázka identity, národní opravdovosti a vlastní cesty mezi dějinnými cestami jiných národů Evropy a světa.
Autor: STANISLAVA KUČEROVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |