Tuhletu knížku se vyplatí otevřít několikerou citací:
   1/ Celý svět viděl, jak z Rodneyho Kinga vymlátili duši. Když ty poldy pustili na svobodu, říkal jsem si: Co ještě potřebují? Záběry ze tří kamer režírovaný De Palmou? Mohlo by to snad být názornější? Prohlášení bylo následující: fízlové se nikomu nezodpovídají. Můžou si dělat,co chtějí. Spojené státy jsou policejní stát řízený bílými. Jestli se ti to nelíbí, přepni kanál.
   2/ V žádném případě netvrdím, že je správné rozmlátit cizí majetek. Ale když ukážete miliónům lidí, že vás jejich životy nezajímají, a budete s nimi zacházet nelidsky, menší část z nich vám taky předvede pár kousků.
   3/ Život v Americe je těžký... Na oknech mám mříže. Chodím po ulici a ohlížím se přes rameno - jako ve vězení.
   A pro úplnost doplňme globální vidění viděním periferním:
   4/ Fakt depresivní místo... Deprimovaná a vrávorající Amerika, nafouklá a umírající - když přijdu na podobné místo, vidím to naprosto jasně. Spousta místa, ale nikdo si nemůže dovolit tady žít. Orlando je dobré místo, kam se dá jít, když chceš dostat depresi tak velkou, aby ses zabil. Srát na to.
   Čtyřbodová citace odkazuje k výjimečné reflexi Henryho Rollinse (1961), jinak se tento rocker, textař, manažer hudebního provozu a příležitostný herec věnuje ve své nové knížce NEJSEM TU MOC ČASTO? (Maťa 2005, str. 173) muzikální produkci a jejímu dopadu na posluchačstvo. Publikace ústrojně navazuje na Blues černýho kafe a v podstatě kopíruje formu. Jde o žánrový hybrid, jehož podstatnou částí jsou deníkové záznamy z koncertních šňůr (6. 8. 1991 20:57 Mississauga, Kanada; 7. 8. 1991 22:45 Toronto, Kanada; 9. 8. 1991 2:26 Boston, Massachusetts). Rollins tuto činnost označuje jako zbavování se démonů v duchovní oblasti, kterou kompenzuje péče o tělo v posilovnách.
   Dramatické napětí vyplývá z rozporu mezi ideálem, produkcí a reakcí obecenstva. Přirozeně také z námahy a izolace na turné. Autorova choleričnost má charakter erupce, věty jsou strohé, místy gradují do invektiv. Ty nezřídkakdy hraničí s patologickou agresí. Její hrot je zčásti eliminován pojmenováním záporných jevů ve společnosti. Při koncertu na Floridě Rollins přímo z pódia deklasoval skinheady; řekl jsem jim, že by měli skinheady vytáhnout na ulici a střelit do hlavy. Jednoznačně konfesní podobu má kapitola Náhodně špatný postoj, v níž autor přiznává, že už dávno rezignoval na komunikaci s lidským odpadem. Opětovně se mluví o aktu likvidace, tentokrát bojovým Rambo nožem.
   Významným zpestřením jednotvárnosti sdělení jsou rozhovory, ať je Rollins poskytuje sám (nikdy neuvede, na jaké téma promlouvá), nebo zpovídá nějakou hudební celebritu, k níž pociťuje obdiv. Je vždy stoprocentně připraven, málokdy se opakuje a vždy sděluje, že není žurnalista. Kapitoly knihy jsou někdy označeny jménem zpovídané osobnosti - John Lee Hoker - nebo jsou zasazeny do širšího kontextu (Ďáblova hudba) - Jerry Lee Lewis.
   Rollinsova knížka je potřebná a nejspíš zaujme nejen hudební zasvěcence; její upřímná výpověď totiž může prozradit, co se skrývá za zrcadlem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]