Nová sbírka Ivana Fontany (1946, vl. jménem Mojmír Soukup) nese poněkud ironický název STÁNEK MYŠLENEK, téma vymezující podtitul O vědě jako takové... a žánrově jakoby matoucí označení "Filozoficko-satirický traktát". Cosi z traktátu, odborného analytického pojednání, vskutku nalézáme v této knize filozofických a satirických aforismů, ale rovněž sentencí a maxim, kterou bude s potěšením číst zvláště intelektuálně laděný čtenář. Dominují jednoznačně aforismy: těží z exponovaného napětí či přímo z konfrontace dvou významů, nejednou v rámci volného přirovnání, metafory, definice, domnělé tautologie atp., přičemž výchozí skutečnost je reinterpretována a ukázána v novém světle. Samotný autor aforismus definuje - jak jinak než - aforisticky, např. jako "úlet literatury" (s. 24), jinde jako "literární jednohubku", popř. jej přirovnává k dvojplošníku, jenž na svých křídlech nese oba významy...
Čeho se Fontanovy texty dotýkají? Inu, věčných témat, mezi nimiž přirozeně nechybí ani věčnost... Autor se vyslovuje k otázkám školství, vzdělávání, vědeckého poznání, akademické obce a jejich předsudků, k perspektivám vědy; píše rovněž o etice a logice, relativitě spravedlnosti, o čase jako k jednotě trvání a pomíjivosti, vesmíru, řádu a chaosu, revolucích a restauracích, o společenských problémech v nejširším smyslu slova, a to vždy v mírně parodické, satirické a humoristické perspektivě, která odhaluje paradoxy skryté uvnitř tématu samého. Každá skutečnost v sobě tají nejeden aforismus.
Některé výroky těží z paronomázické hry, např. z podobnosti formy slov "zavázat - svázat" ("Tradice zavazuje, ale není těch svázaných už nějak moc?", s. 25), nebo ze slovotvorby: "ručnice - ručně" ("Ručnice - vzpomínka na časy, kdy smrt ještě kosila ručně", s. 50), jiné z konfrontace protilehlých významů - např. "I slepá cesta může být dobře osvětlená" (s. 32). Pojmenování "slepá cesta" (nevedoucí nikam) je konfrontováno s "dobře osvětlenou" (s konotacemi - naděje, zřetelnosti, brzkého dosažení cíle etc.). Některé mají základ v metaforickém přirovnání, zcela konkrétním, vizuálním, až malebném - "Mosty jsou náramky řeky" (s. 52), jsou spíše než aforismem metaforickým symbolem ("Naděje je zeleným ovocem revoluce", s. 54), nebo zdvojenou metaforou ("Kolo dějin vrže výstřely", s. 46), jiné jsou naopak generovány přísnou logikou, racionálním kalkulem, např. "Kdo přeskočí konec - octne se znovu na začátku". Konec a začátek se podmiňují, jedno jest kolébkou druhého. Za nejlepší lze označit ty, jež konfrontují ustálené významy slov a zakládají nový smysl, jakkoli paradoxní, tedy např. "Člověk stárne tím, že zůstává stejný". Stejnost, neměnnost, konzervativismus jsou tu akcentovány jako proces stárnutí, v napětí mezi pohybem a jeho protikladem.
Některé výroky přesahují hranice aforismu a míří k zobecňujícím sentencím, gnómám, metaforickému postřehu nebo dokonce k diskursivní polemice. Aforistický základ má ještě sentence "Věda je nejsilnější na hranici poznání. V jádru je však shnilá stejně jako každá instituce" (s. 23 - kde se konfrontují "okraj - jádro", "síla - slabost") nebo tato anekdotická úvaha: "Jedinec se správnou orientací stojí jednou nohou v lochu, druhou v pekle a nosem míří do nebe. Jedinec se špatnou orientací stojí také jednou nohou v kriminále, druhou také v pekle, ale nos strká do všeho" (s. 9). Jako vědecká spekulace naopak vyznívá tento výrok: "Kdybychom natáhli niť času od počátku až do konce, nevěděli bychom, kde se nachází gordický uzel přítomnosti. Byl by na počátku, uprostřed nebo na konci?" (s. 54). A abych nezapomněl: poslední oddíl knihy má podobu obrazovou a tvoří jej reprodukce některých mědirytin a leptů Václava Hollara, opatřené stručným úvodním slovem. Hollarova a vůbec barokní fascinace tělesnou hmotou a jejím pohybem je zajímavým a vhodným kontrapunktem textové, "traktátové" části publikace.
Mám-li být k něčemu kritický, potom k redakční práci na knize samé. Vlastně - k její absenci. Odpovědného redaktora nemá - a je to na ní znát. Odtud množství jazykových chyb v interpunkci, téměř na každé stránce. Jazykové úpravy by si zasloužila i syntax, srov. kontaminace typu "Inflace je silnější než zubu času" (s. 28, 56; správně - "zub času", nebo archaické - "silnější zubu času"). Redaktor by rovněž mohl (nebo rovnou měl) vypustit opakující se aforismy (kromě uvedeného např. "Svoboda slova pověsila roubík na hřebík" - s. 17, 56; nebo "Dějiny bez výstřelů - jsou jen pro hluché", s. 48 a 57). Tyto výhrady neuvádím proto, abych "ukápl jedu" na dobré aforismy. Právě naopak - velmi mne překvapuje, proč dobrá kniha, ke které se čtenář bude nesčíslněkrát vracet, navíc na poměry slušně dotovaná, nemůže být připravena v nakladatelství po redakční stránce profesionálněji. Zase jednou šetření na nesprávném místě?
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)