Richard Neugebauer z Krnova, který svá mladá léta prožíval v Žamberku a neustále se sem vrací, napsal román POMOC PRO ERLICTÁL, který nedávno vydalo nakladatelství Oftis v Ústí nad Orlicí jako svoji 215. knižní publikaci. Jde o autorovu první knihu, ale už z ní je patrno, že má čtenářům co říci o lidech v povodí Divoké Orlice při hranicích s Polskem, kde žije dosud početná německá menšina. Román mapuje změny, k nimž zde po roce 1990 dochází, odhaluje charaktery lidí a jejich touhy, konfrontuje místní obyvatele s těmi, kteří po válce odešli. Z toho důvodu do všeho, o čem autor píše, pochopitelně prosakuje i těsně poválečná minulost, jíž se mnozí jen těžce zbavují.
Hlavní postava příběhu - Leopold Peuker - je úředníkem na ministerstvu v Praze, ale pochází z Kunštátu, kde má matku a jezdí k ní pravidelně na víkendy. Lze ho charakterizovat jako člověka průměrného, nerozhodného a zakomplexovaného, který nemá příliš sebevědomí a raději se podřizuje trendům, jež nastavují jiní, převážně jeho nadřízení. Přes tyto své vlastnosti sní o postupu po žebříčku funkcí, současně se však obává, jestli by větší zodpovědnost vůbec zvládl.
Román začíná scénou, v níž Leopold vyfotografuje kordon policistů při jakési demonstraci. Film je mu zabaven a sám je předveden k výslechu. Dost vyděšen si klade otázku, zda celá událost nebude mít vliv na jeho zaměstnání. Vzápětí ho "verbují" do Lidových milicí a on řeší - pro něho téměř neřešitelné - dilema. Těch neustále přibývá a on ze všeho s nejedním šrámem na duši vždycky nějak vyklouzne. Pak přichází zvěst o bourání zdi v Berlíně. Leopold všechny následující změny u nás v duchu vítá, ale obává se to vyslovit nahlas, děsí ho, když kolem sebe slyší spontánní reakce lidí.
Přichází převrat a na ministerstvu místo toho, aby zavál svěží vítr, dojde k převlékání kabátů a nic moc se nezmění. Do vesnic Erlictálu přijíždějí vysídlení Němci a těm českým přivážejí obnošené ošacení, použité televizory atp. Leckdo k nim vzhlíží jako k vyslancům nové doby. Z iniciativy německé strany je založena česko-německá společnost, která má za úkol pomoci podnikání v oblasti Erlictálu.
Leopold Peuker se stává vedoucím tohoto střediska, protože zná kraj a umí německy, ale hlavně ona funkce není dostatečně honorovaná a proto o ni nebyl zájem. Zpočátku vidí svoji novou budoucnost v růžových barvách, ale postupně zjišťuje, že jeho práce je jako souboj s větrnými mlýny. Postupně mu dochází, že nemá potřebnou autoritu, že je využíván, že ho - stručně řečeno - kdekdo oblafne. Čím více si to uvědomuje, tím více svoji činnost odbývá a věnuje se jiným aktivitám, což musí zákonitě špatně skončit. Přichází kontrola z Finančního úřadu a zjistí spoustu nedostatků, což má dohru ve finančních sankcích, navíc se přidruží trestní oznámení, soud a následné vězení.
Peuker se ocitne psychicky u samého dna. Po návratu nedostane práci jinde než v charitě, kde nejprve pracuje pouze za stravu a ubytování. Manuálně není zručný, takže ho znovu pustí k evidenci. Užuž se domnívá, že to může být pouze lepší, ale náhle se ohlásí kontrola. Peuker se poleká a odjíždí. Odlétá do Tanzanie, ale i tam se setkává s podobnou beznadějí jako doma (pomoc Africe je rozkrádána úředníky, kteří ji mají rozdělovat!), navíc se nedokáže přizpůsobit tamnímu životu a klimatickým podmínkám...
Coby protipóly Leopolda Peukera jsou postaveni Tomáš Kussel a Eliška Pascheková, jeho bývalí spolužáci. Tomáš je chytrý a energický muž, začíná jako agronom družstva, ale po převratu jde nahoru. Eliška, nejprve učitelka mateřské školky, se dá dohromady s mladým Němcem Andreassem a za pomoci jeho peněz nakoupí pozemky a postaví v Erlictálu továrnu na výrobu nábytku... Ve chvílích, kdy Leopold Peuker prožívá své poslední dny v africké Bukobě, Eliška si užívá na safari s mladým milencem v Keni a Tomáš je s rodinou na přímořské pláži na Mauriciu. Což představuje kontrast, který nás bezesporu přinutí k zamyšlení, jak jsou životní cesty lidí nevyzpytatelné.
Kniha Richarda Neugebauera nesporně přináší svěží vánek do literatury tohoto typu, která osvěžuje paměť těm, kdo tuto dobu žili, ale může být nápomocna i mladším čtenářům, kteří se chtějí v nedávné minulosti zorientovat. Autor nezná černobílé vidění událostí a nazývá věci pravými jmény, což je znak v dnešní době velice vzácný. Jeho "hrdina" je člověk z masa a kostí, jakých žije mezi námi nejspíše většina.
Zbývá dodat, že autor má nakročeno k další knize, v níž se opětně zabývá lidmi kolem Divoké Orlice, ale ve větším časovém odstupu, v předválečných časech, kdy život v tomto regionu byl tvrdší než v letech, o kterých psal v Pomoci pro Erlictál. Přejme mu, aby příští kniha byla nejméně tak působivá.
Autor: MILAN DUŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |