Třetí opera Bedřicha Smetany Dalibor, která v době svého vzniku vzbudila prudký odpor tehdejší společnosti, aby se po smrti autorově těšila trvalému zájmu zejména českého publika, je i mou srdeční záležitostí. Právě tato opera otevřela mé uši, oči i srdce hudbě. Bylo to v listopadu 1983. Měla jsem to velké štěstí, že jsem na jednom z prvních představení po slavnostním znovuotevření velkoryse zrekonstruovaného Národního divadla do sebe doslova nasávala Smetanovu hudbu z místa v první řadě. Byl to tehdy zážitek na celý život. Pamatuji si dodnes skvělé a vpravdě dramatické výkony Viléma Přibyla (Dalibor), Václava Zítka (král Vladislav), Jiřiny Markové (Jitka) nebo Libuše Macháčkové-Hrubé (Milada). Z velké lásky k Smetanovi a Daliboru a vedena snahou přitáhnout k české klasice mládí jsem na pražské představení této opery v provedení Moravského divadla Olomouc přivedla i svého syna - školáka, představitele generace budoucích a, věřme, vděčných operních diváků.
Že se něco bude dít, bylo zřejmé, když zástupci tvůrců inscenace, jež měla premiéru v prosinci loňského roku, sdělili před představením (v rámci festivalu Opera 2009) mnohým neinformovaným a tudíž překvapeným divákům, že opera je vybavena novým libretem. Autorem nového přebásnění je soudobý libretista Pavel Drábek. Z jeho slov vyplynulo, že pracoval na objednávku Moravského divadla v dobré víře více přiblížit jazyk jednajících postav rytmice hudby s poukazem na to, že v době, kdy Smetana komponoval svého Dalibora, neuměl ještě dost dobře česky. Takový argument těžko mohu posoudit. Prof. Václav Holzknecht uvádí ve své smetanovské monografii v chronologii skladatelových životních událostí, že si Smetana psal již od ledna 1862 svůj deník česky a motiv Dalibora si poznamenal až o rok a půl později. Uměl nebo neuměl tedy český hudební klasik v době Daliborova zrodu dobře česky? Kategorickým imperativem byl pro Drábka, jak sám řekl, jazyk, který i nadále má ctít Smetanovu dobu (neumím zhodnotit, zda i toto předsevzetí bylo naplněno v plné míře; je slovo kluk, kterým se to v libretu jen hemží, slovem devatenáctého století?). Drábek také připustil, že došlo i k určitému (jak se později ukázalo dosti podstatnému) posunu v zápletce děje.
S touto informační výbavou, kterou jsem vděčně přijala v několika minutách před představením, jsem plna očekávání usedla do hlediště Stavovského divadla, abych vám nyní nabídla malé zhodnocení. Jen prosím vzdělané čtenáře o shovívavost s názory divačky a posluchačky, která není v oboru graduovanou, jen poučenou, a jejímiž univerzitami je čtvrtstoletí tu více, tu méně systematického sledování opery a výkonů operních interpretů.
Především je třeba uvést, že samotné libreto Josefa Wenziga, resp. Ervína Špindlera, bylo podrobeno již v době svého vzniku tvrdé kritice, například za fantastičnost některých momentů a dějových zvratů a ahistoričnost skutečných postav. Václav Holzknecht uvádí, že na libretu je znát "dobový stav vyvíjejícího se jazyka, s nímž básník leckdy marně zápasí". Není proto divu, že si Dalibor prošel za celou éru od premiéry 16. května 1868 jistými úpravami. Sám Josef Wenzig, původem Němec, smýšlením však uvědomělý Čech, psal libreto německy. Český překlad (přebásnění) byl svěřen Ervínu Špindlerovi, Wenzigovu žáku. Víme, že i další přistoupili ve Smetanově opeře ke všelijakým adaptacím. Veřejnosti je pravděpodobně nejvíce znám zásah Václava Judy Novotného, jenž přejmenoval Daliborova přítele Janka na Zdeňka.
S ohledem na výše uvedené dojdeme k resumé, že provedly-li předešlé generace tvůrců jisté zásahy do skladatelova díla, může se svým pohledem přijít i soudobá generace. Opera není strnulý žánr a je-li o ni zájem, není mrtva. Soudě dle ohlasů z tisku, dostupných informací na internetu a z vyslovených názorů řady umělců vyvolává nové libreto, coby součást živé olomoucké inscenace příběhu o rytíři Daliboru z Kozojed v režii Michaela Taranta, diskuse. Studenti katedry muzikologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci nové libreto dokonce podrobují rozborům na semináři, bouřlivou diskusi vedou recenzenti a teatrologové.
V tvůrčím uchopení Pavla Drábka se změnilo z gruntu nejen samo libreto opery (z původního Wenziga zbylo jen pár frází), určitou proměnou prošla z hlediska temp i Smetanova hudba, došlo například k modifikaci závěrečného ženského sboru (na tento tklivý sbor po smrti Milady jsem stále čekala a nedočkala se). Zmizel rovněž imaginární Daliborův druh Zdeněk, kterého Drábek nahradil přítelem beze jména, případně "nádhernými tóny jeho umění" a "hudbou". To považuji za zásah velmi odvážný, uvědomíme-li si, že árie o Zdeňkovi jsou mnohým z této opery nejmilejší. Nejmarkantnější novinkou inscenace, aspoň z mého pohledu, je obohacení příběhu o zápletku, kterou někteří označují za takřka biblickou. My, odchovanci Wenzigovým libretem, jsme doposud vnímali rytíře Dalibora jako hrdinu, jenž se zastal poddaného lidu, za jeho útisk vyplenil ploskovickou tvrz a zabil tamního pána. Byl zajat vojsky krále Vladislava a za činy "proti svému pánu" odsouzen k věčnému žaláři. Po nezdařeném útěku z vězení zosnovaném s pomocí svých příznivců byl odsouzen k trestu smrti a v nastalé bitce zabit. Tolik původní libreto, které na základě skutečného příběhu vybásnil Josef Wenzig.
V Drábkově pojetí se Daliborova rétorika stává revolučnější, a tudíž nebezpečnější pro dobovou moc (symbolizovanou králem, soudci, velitelem stráže); vnímám ovšem také, že skrze Dalibora promlouvá pichlavý kritik i mnohých současných manýr mocných. Král se obává, že rytířovou smrtí by se Dalibor stal mučedníkem a modlou budoucího lidového odporu ("I mrtvý byl by nebezpečný" zpívá Vladislav v prvním dějství, ve třetím pak po soudním ortelu, aby byl Dalibor neprodleně popraven, uvažuje takto: "Tím zemře pouze tělo! Dalibor slávu má. Tu ale zabít nemůžem, bude válčit dál! Tím stvoříme z něj světce a lid se bude bít, a hrdě, pod korouhví svého hrdiny!"), a proto zosnuje léčku ("Pak léčkou tedy. Rozhlašte, že ten chlapec ho otrávil a byl i popraven. Dál rozhlašte, že Dalibor teď umírá, dokonává. Zavřete všechny městské brány! Zostřete stráž! Až Prahu zajmem, lišku v pasti máme! A touto lstí je rozdrtím!"). Na rozdíl od tradičního Wenzigova pojetí je v Drábkově verzi spolu s Daliborem královými vojsky lapen a k smrti odsouzen i rytířův příznivec Vítek.
Nové libreto na mne celkově působí tak, že mnohé vyzpívané sirotkem Jitkou, jejím milým Vítkem, lidem a zejména Daliborem je ve srovnání s Wenzigem naléhavější, nesmlouvavější, ba buřičské. Jitka v prvním dějství: "Z bídy a nouze povstane nám vysněný řád", což ještě umocňuje slovy "Nám vzejde nová říše, nový majestát". Dalibor (kterého v pražské inscenaci Moravského divadla Olomouc alternoval mexický tenorista Rafael Alvarez, jenž svým latinskoamerickým zjevem neměl k opravdovému středověkému rekovi daleko) dává už v prvním dějství opery králi najevo, co o něm, dobovém symbolu moci, míní: "Za právo i proti králi bych bojoval!... Já právo hájím utlačovaných! Tys křivdil! Také proti tobě jsem! Za pravdu bít se budu, pro bezpráví, v tom mi nezabrání žádný král!" Soud, který rytíře soudí, nazývá podjatým ("V jakém světě mám žít, když zničen můj ráj? Být vystaven zvůli a podujatým soudem obviňován?"). Opravdovým majstrštykem libretisty je však Daliborova árie v závěrečném jednání, kdy rytíř u vědomí toho, že jeho život je již skončen, dává moci - nejen té středověké, ale i té současné (!) - co proto: "Dost už je zvůle, co dvůr národu přál! Ať k čertu táhnou ti služebníci lži a peněz mamonu, co stále drží jak v ruce vřelá křeč! Vás toužím drtit! Já zvedám vzhůru meč! Na ty dnešní, kteří pijí víno, kážou vodu, pokrytci falešní! Vládněte v pýše! I na vás, kteří své já jen ctíte! I na vás vzpřáhneme! A také na vás, vy pleticháři zlí, kteří byste rádi byli všemocní! Vás, úplatníci! Na vás teď směřuji! Na vás, co peníze ke všemu přimějí! Kéž vzlétne fénix! Vzlétne jestřáb, co doposud jen spal! Ať svým nesmířlivým žárem špínu spálí! A naše vzpoura ať jasnou mluví řeč! Ať řád už začne, tak dlouho przněný, za řád teď vzpřáhnu meč!"
Po této Daliborově spršce, která ke mně mluví jasnou řečí, si dovolím zformulovat závěr.
Není nic v umění, s čím nemohou další a další generace tvůrců soupeřit a srovnávat se. Nedotknutelné není ani bohatství spočívající v tvorbě těch, kteří jsou našemu národu drazí. Jistě, stále nám v uchu budou znít zvukomalebné Wenzigovy, resp. Špindlerovy verše "Ze žaláře pokyne záře, tož pádím, tož pádím, na peruti větrové dál" či "Když Zdeněk můj ve svatém nadšení, zvuk rajský loudil v mysl rozháranou, rozplýval jsem se v sladkém toužení, povznesen tam, kde hvězdy jasné planou". Přesto neodmítejme nové tvůrčí pokusy o vlastní zpracování tématu. Myslím, že všichni ti, kteří již zvedli a dále ještě budou zvedat kritický prst na tento aktualizující počin, přehlédli právě to, co na nejnovějším libretu Smetanova operního hitu považuji za zajímavé: Drábkův Dalibor se stal nejen "rozžatou pochodní" a "nositelem ideje svobody", jak psal Jiří Berkovec v předmluvě k supraphonskému vydání kompletu opery (1980). Stal se něčím víc - statečným a odhodlaným revolucionářem v nejlepším slova smyslu a nemilosrdným kritikem zlořádů tehdejší, ale i současné doby.
Autor: MONIKA HOŘENÍ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |