Literatura, konečný rezultát proměny řeči v jazyk, neznamená jen možnost pojmenovávat a popisovat svět spolu s možností předávat popis a pojmenování ostatním, ale i možnost vytvářet v těch, jimž byly předány, souhlas či nesouhlas. "Člověk svou duchovní esenci sděluje (je-li sdělitelná) pojmenováváním věcí", píše Walter Benjamin v roce 1916 ve stati O jazyku obecně a o jazyku člověka zvlášť, neboť jazyk člověka promlouvá slovy. A pokračuje: "Překlad jazyka věcí do jazyků člověka není pouze převodem toho, co je němé, do toho, co je obdařeno zvukem, ale i převodem toho, co nemá jméno, do pojmenování."
   V téže době píše a brzy po první světové válce vydává Ludwig Wittgenstein svůj slavný Tractatus logico-philosophicus. V paragrafu 3.144 tvrdí: "Situace lze popisovat, nelze je pojmenovat."
   Obě tvrzení ilustrují období, kdy se literatura ukázala nebýt oním nástrojem schopným zobrazit svět, jakým se zdála být doposud, a vina se zdála spočívat i na jazyku. Pojmenování a popis, pojmenování věcí a popis situací se zdají vymezovat veškeré možnosti, které jazyk může poskytnout literatuře. Literatura by v jistém ohledu mohla, coby jednou provždy ukončený celek, představovat onen sklad vět, na nějž jakoby mimochodem naráží Wittgensteinovo tvrzení "celek vět je jazyk" (a o řadu let později i Chomsky svou generativní teorií jazyka).
   Je-li jazyk, jak tvrdí zakladatel strukturalistické lingvistiky Ferdinand de Saussure, řeč minus mluva, pak se v řeči nedá psát a v jazyku mluvit, a psát znamená transformovat řeč v jazyk. Podstatné je, že pouze řeč nepřevedená do mluvy, tedy nepronesená či nepřevedená do jazyka, tedy nenapsaná, je svobodná. Každý diskurz, pronesený k ostatním, či napsaný, aby jej ostatní četli, je předmětem zákazů a cenzur, vnitřních a vnějších, veřejných. Co nesmíme pronést ani napsat, co si myslíme, říkáme vlastně sami sobě. Svoboda řeči je v mlčení. A svoboda literatury?

   Pouze jazyk může produkovat pravdu, aby tak ale mohl činit, musí znát a tudíž i produkovat rovněž lež. Lež, coby vedlejší a třeba i smlčený produkt pravdy, je od pravdy neodlučitelná. Pravda má nejčastěji podobu konfese a "odtud,?pravděpodobně", píše Michel Foucault v knize Vůle k vědění, "její metamorfóza v literaturu: od potěchy vyprávět a naslouchat, tedy od vyprávění o tom, co hrdinského či zázračného se událo, jaké ukázky odvahy či svatosti jsou po ruce, se přešlo k literatuře zaměřené k nikdy nekončícímu úkolu nechat ze sebe samého pomocí slov vynořit se na světlo pravdu, která, jak sama forma konfese naznačuje, je nepřístupná."
   Řeč, nabídnutá člověku jako možná realizace jeho svobody, se brzy ukázala být jeho nesvobodou. Ze "skladu možných vět" jsou bezohledně vyřazována slova, pojmenování, věty a celé diskurzy coby nepřípustné: nepřípustné morálce, víře či obecně vzato moci.
   Řeč tudíž není jen sklad, ale i vězení, z něhož slova, věty a diskurzy nesmějí vejít do jazyka. Za jejich existenci není trestána řeč, z jejíž potřeby pojmenovávat a popisovat se zrodily, ale ten, kdo řečí nabízené svobody použije. Literatura se pak uchyluje k autismu, kdy to, co autor napsal, může jen autor také číst. Literatura coby společenství píšících a čtoucích, existující pro společné pojmenovávání světa, pak přestává existovat.
   Narativní pravda, vyrobená textem, může být cenzurující mocí vyhlášena za historickou lež, faktickou urážku stávající moci či morálky. Odlišovat od sebe pravdu narativní a všechny ostatní je sice nepostačujícím, ale základním prvkem svobody řeči, která je i svobodou literatury.

   Historie světa je uložena v možnosti řeči stát se jazykem, být zaznamenána. Kdyby člověk přišel o řeč, přišel by i o jazyk a o svět.
   Nejúplnějším záznamem světa jako pojmenování a situace je román. Svůj název si vzal ze starofrancouzského "romanz", což byl výraz označující lidovou hovorovou řeč, odlišnou od erudované latiny, kterou se víc psalo, než mluvilo, a byla tedy více jazykem než řečí.
   Román dospíval Cervantesovým Donem Quijotem a své konečné podoby dosáhl Balzakem, jehož dílo Marx a Engels měli za základ a počátek "kritického realismu" a Roland Barthes za "absolutní román".
   Vyprávění se neobejde bez vypravěče, ale ani bez posluchače a román zase bez autora a čtenáře, realizuje se totiž coby vztah mezi sdělením a jeho příjemcem právě čtením. Čtení je konečná, definitivní podoba textu.
   Vzájemné postavení autora a čtenáře doznávalo časem změn, význam určující podobu textu se přesouval z autora na čtenáře a ze čtenáře na autora. Nadvláda trhu nad literaturou znamená převahu těch, kdo se ze čtenářů stali konzumenty. Émile Zola, romanopisec, jehož obraz společností je zároveň její obžalobou, ve své stati Peníze v literatuře konstatuje, že "peníze emancipovaly spisovatele a vytvořily moderní literaturu", spisovatel ovšem musí "psát a psát, dřít se jako dělník, který si vydělává na chleba a nesmí přestat, chce-li zůstat naživu. Kdyby psát přestal, veřejnost by na něho zapomněla, musí tedy vydávat jednu knihu za druhou, jako truhlář vyrábí jeden kus nábytku za druhým. Viz Balzaka." Peníze emancipovaly spisovatele, zbavily ho závislosti na zakázkách aristokracie, ale nahradily ji závislostí na čtenáři a na jeho ochotě kupovat knihy. Nezbývá než psát to, co by se mu mohlo zamlouvat a co by si, jako každé jiné zboží, byl ochoten koupit.
   Existuje však i literatura odhodlaná zůstat literaturou. Když snoubenka Felice Kafkovi napsala, že grafolog, kterému dala číst jeho dopisy, jí pověděl, že pisatelovo písmo svědčí o jeho literárních sklonech, pohněvaně jí odepsal: "Já nemám literární sklony, já jsem literatura." Nenašlo by se extrémnější odmítnutí literárního zboží a trhu.

   Hrdina jedné Borgesovy povídky se snaží napsat znovu Cervantesova Dona Quijota, kterého nečetl, aby byl slovo po slovu a větu po větě totožný s původním originálem. Jeho představa se zakládá na představě skladu možných vět, z nichž je možno ten či onen text sestavit, ale také na představě čtenáře identického s autorem. Ideální čtenář však není ten, kdo by čtením napsal text identický s textem autorovým, ale naopak čtenář, jehož fiktivní text by byl od textu čteného co nejodlišnější, co nejpolemičtější a nejkritičtější konfrontací vlastních názorů, zážitků a postojů s postoji textu. Spisovatel, který bere v potaz čtenáře a chce se s ním ztotožnit, možná získá čtenáře, přijde však o sebe coby spisovatele.
   Uplatňování kritéria tržní úspěšnosti při hodnocení kvalit textu je vraždou literatury. Průkazný je příklad díla Franze Kafky v českém (a nejen českém) čtenářském prostředí nejen ve vnímání smyslu literatury, ale i kvalit čtenářské obce dříve a teď. Zatímco v šedesátých letech byl jeden mladý čtenář, jak o tom svědčí jeho inzerát, ochoten vyměnit svou motorku za tehdy vydanou Kafkovu Proměnu, dnes knihy Kafkovy i knihy Kafkovi věnované marně čekají v knihkupectví na Staroměstském náměstí na čtenáře. Společenství píšících a čtoucích, základ každé civilizace, je na vyhynutí.

   Dějiny literatury jsou provázeny tu sotva a jindy zase až příliš znatelným sporem tradice se snahami o její korekci či vzpourou proti ní. Předávat z generace na generaci není možné nic jiného než "pravdu". Opak by mohl být považován za zpochybnění historie. Vztahu mezi tradicí a pravdou přisoudil Walter Benjamin i nedefinovatelnost podstaty Kafkových textů. V roce 1930 píše svému příteli, znalci kabaly Scholemovi do Izraele: "Kafkovo dílo je nemoc, která postihla tradici. Pokusy definovat moudrost jako epickou složku tradice občas vycházely na světlo. Což ovšem vymezuje moudrost jako vlastnost pravdy, a to pravdy v její narativní, haggadické oprávněnosti. Právě tato oprávněnost pravdy se ale časem vytratila a Kafka určitě nebyl první, kdo se s tím musel vyrovnat. Ostatní se přizpůsobili, přidrželi se pravdy, nebo toho, co za ni právě považovali, a s lehkým či těžkým srdcem se vzdali jejího předávání. Geniálním momentem je u Kafky právě to, že se pokusil o něco zcela nového: vzdal se pravdy, ale nevzdal se její předatelnosti, transmisibility."
   Narativní oprávněnost pravdy spočívá v její schopnosti vtělit se v tradici a být předávána z generace na generaci a z příběhu do příběhu. I Kafka předával "pravdu", a sice tu, že žádnou nenašel, a počínal si tak s jasným vědomím, že pravda narativní nemusí být totožná s pravdou nenalezenou a možná nenalezitelnou. Pravda, přinejmenším pravda narativní, bývalo to, co mělo vypravěče přimět k vyprávění. Žádoucí identitu příběhu a pravdy trh postupně, zato zcela cynicky narušil tím, že pravdu autora nahradil pravdou čtenáře, konzumenta, neboli pravdou vlastní každému zboží. Pravdou zboží je jeho prodejnost, čím líp se prodává, tím je pravdivější.
   Román, který v devatenáctém století ve Francii Hugem, Dumasem, Maupassantem či Zolou ovládá příběh narativní pravdou, se na počátku století dvacátého ocitá bez ní. Předchozí narativní pravda přestala být pravdou a nová není po ruce. Pokud o ni autor stojí, pak pověřuje svého hrdinu, aby ji hledal, a ten ji nemůže hledat jinde než v různých situacích. "Co činí z K. jedinečnou bytost?", ptá se Milan Kundera ve své ve Francii vydané knize Umění románu (což není Umění románu, věnované Vladislavu Vančurovi a vydané v Čechách v letech šedesátých). "Není to jeho fyzický vzhled (nic o něm nevíme), ani jeho životopis (ten neznáme), ani jeho jméno (žádné nemá), ani jeho vzpomínky, preference nebo komplexy. Veškerý niterný život K. pohlcuje situace, do níž je lapen jako do pasti, a nic z toho, co by mohlo tuto situaci přesáhnout (vzpomínky K., metafyzické úvahy, postoje vůči ostatním postavám), nám není sděleno."
   Situace však v mnohem větší míře souvisejí s oslabením narativnosti, a tudíž se situacemi samotného jazyka. O čemž ostatně svědčí i metodicky a filozoficky tehdejší zcela nové způsoby, jak jazyk pochopit a interpretovat a definovat: De Saussure, Wittgenstein, Mauthnerova Kritika řeči. A avantgardy, které jazyk a literaturu chápou zcela jinak, než je chápaly doby předchozí.

   "Avantgarda," píše v jedné ze svých studií literární historik a básník Edoardo Sanguineti, "prokazuje svými činy, týmiž i tam, kde si jich není vědoma, historickou a přitom dojemnou snahu být nekontaminovaným uměleckým produktem, který se dokáže vymknout okamžité hře poptávky s nabídkou, jinak řečeno chce dávat najevo, že pro trh je nepoužitelná, a zároveň s cynickou dovedností reklamního odborníka uvádí do tržního oběhu zboží, které díky jejímu překvapivému gestu je s to zvítězit nad oslabenou a nevýbojnou konkurencí výrobců méně otrlých." Trh si prostě nenechá ujít sebemenší příležitost k prokázání své schopnosti proměnit ve zboží, nač se jen podívá, takže, pokračuje Sanguineti, "umění jako takové, sociologicky vzato degradované na úroveň zábavy, jakou si lidé krátí čas," dokáže, než je "v nejlepším případě odloženo do muzea, svou cenu na trhu ještě zvýšit. Ekonomická elita, zároveň s tím, jak umění ničí smysl své vlastní existence, na sebe bere ušlechtilou roli jeho zachránce: maloměšťák, jemuž je per definitionem svěřena péče o starý dobrý zdravý rozum a per illusionem uchovávání veškerých věčných hodnot, jak mu je vtloukla do hlavy škola, rodina a církev, se dál nechává, chudinka nebohá, pohoršovat probíhající dehumanizací umění, zatímco příslušník velkoburžoazie, který, pokud to ještě jde, řídí trh a reguluje ceny, naopak moc dobře ví, co a zač nakupuje a nic ho, jak známo, nevyvede z klidu. A stejně jako ví, že každé zboží má svou cenu a že jde jen o to, umět si je najít a zaplatit za ně správnou cenu, tak rovněž ví, že každý umělecký produkt si dříve či později najde své muzeum".

   "Umělci jsou jediní, kdo si ještě uchoval víru ve svět. Trvání uměleckého díla je odrazem trvání světa, umělec si nemůže dovolit odcizit se světu. Je tu ovšem riziko, že posun jej zažene jinam, že zničí jeho oázu. Na druhé straně už jen pouhý fakt, že umění vůbec ještě existuje, nám může posloužit jako důkaz, že člověk je to jediné, co si dosud uchovalo svou celistvost. Kdyby tomu tak nebylo, neměli bychom už umění, ale kýč", píše Hannah Arendtová ve své nedopsané studii Co je politika.
   Psala ji na konci šedesátých let, dnes je všechno jinak. Odcizením, postihujícím jak jedince, tak společnost, neboli stavem, kdy svět výrobků se mění ve svět zboží, který tu už není od toho, aby uspokojoval potřeby, ale, a to stále víc, potřeby (a choutky) vlastní, se tehdy zabývala nejen filozofie, ale coby nebezpečím ohrožujícím právě onu celistvost, o níž se zmiňuje Arendtová, především literatura. Během následujících desetiletí se kapitalistickému trhu podařilo odcizení obrátit v iluzorní, o to však zákeřnější potěchu konzumenta: obklíčen lačným zbožím, nechává se tímto zbožím koupit. Nekupuje, je kupován, nekonzumuje, je konzumován. Kýč, jehož se obávala Arendtová, kraluje.

   Jedinou možností existence je dnes pro román návrat do devatenáctého století. Nedokáže zobrazit současnou realitu, nedokázal najít a vytvořit si narativní podobu, která by reflektovala podobu světa současného. Příběh, jenž patří století devatenáctému, nemůže být příběhem století jedenadvacátého, vzpoury avantgard jsou jen slábnoucí ozvěnou vzpoury dávno potlačené. Proto bylo tak snadné pro trh a pro společnost na trhu založené a na trhu závislé literatuře a umění vůbec odejmout každou a jakoukoli podobu platné společenské role. Jedinou jejich možností existence je obdařovat samy sebe fiktivním významem, jaký má právě zboží. Připravily se o možnost jiné existence, o tu, kterou kdysi Antonin Artaud formuloval takto: "Nepřipadá mi ze všeho nejnaléhavější obhajovat kulturu, jejíž existence neochránila člověka před starostmi se životem a obavami z hladu, ale naopak z toho, čemu se říká kultura, vytěžit ideje, jejichž síla by byla krutá jako hlad." Odlišit od sebe kýč a umění bude nadále stejně nesnadné jako odlišit od sebe dvě věci, které jazyk pojmenoval jedním a týmž slovem.
   Skutečným nebezpečím je však skutečnost, že společnost bez literatury, která by pro ni hledala a předkládala jí pravdu, je ochotná zaměnit si pravdu se lží a se lží se spokojit, jak jsme toho ostatně stále častěji svědky.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)