Sudetoněmecká strana byla budována jako moderní politická strana, odlišující se v mnoha rysech od těžkopádných organizačních útvarů tradiční sudetoněmecké politiky.
   Lidé kolem Henleina, mnohem vzdělanější, schopnější a pracovitější než on, tedy ti, kdož prakticky Sudetoněmeckou stranu utvářeli, si velmi naléhavě uvědomovali, že pokud má být jejich hnutí úspěšné, musí se opírat o cílevědomou propagandu - tedy systematické, kontinuální a agilní názorové ovlivňování, ba zpracovávání německého obyvatelstva v ČSR.
   Sáhli dokonce po slovech knížete Metternicha: "Veřejné mínění je nejdůležitější ze všech prostředků, je prostředkem, který - stejně jako náboženství - proniká do nejskrytějších hloubek, tam, kde administrativní sankce už nemají žádný vliv. Pohrdat veřejným míněním znamená totéž jako pohrdat morálními zásadami; veřejné mínění vyžaduje zvláštní pozornost a trvalou péči."
   Nejdůležitějším prostředkem formování veřejného mínění a psychologického ovlivňování obyvatelstva byl ve 30. letech minulého století samozřejmě tisk. Sami henleinovci, hodnotíce stav a úroveň německého tisku v ČSR v dobách, kdy započalo jejich úsilí o "sjednocení sudetského němectví", celkem objektivně konstatovali, že "sudetoněmecký tisk je věrným obrazem sídelní situace a duševního stavu sudetského němectví..." Stály tedy před nimi dva úkoly: za prvé, co možná nejvíce glajchšaltovat a ovlivňovat již existující německý tisk, a za druhé, vybudovat svůj vlastní, zcela nový stranický tisk.
   Pokud šlo o první úkol, objektem zájmu, úvah a praktických kroků henleinovců se staly nejen tzv. vůdčí německé deníky vycházející v Praze (pochopitelně mimo tisk vládní, jakým byl např. deník Prager Tagblatt), ale především regionální, takzvaný domovský tisk (Heimatpresse). Pod tímto pojmem se skrývaly "buď nestranické informační listy s přiměřeným völkisch základním stanoviskem nebo bojové noviny (Kampfzeitung), které jako zástupci bojových politických hesel i jako zpravodajské listy nemohly soutěžit s velkými internacionálními novinami hlavního města".
   Tyto listy všeobecně, byť se jednalo také o deníky, kladly důraz na lokální, resp. regionální část, zatímco část politická byla zpravidla přebírána právě z velkých pražských deníků. Tento stav byl pro henleinovce nepřijatelný: "Vzhledem k tomu, že tento domovský tisk pokulhává také v odrážení politických zpráv, vyvstává pro politicky aktivního sudetského Němce... nezbytnost odebírat vedle domovského listu také list pražský - tedy stav, který mnozí sudetští Němci vnímají jako nepříjemný."
   Úmyslem henleinovců, formulovaným už v průběhu glajchšaltování tzv. domovského tisku, bylo, aby sudetští Němci dostávali "nejen tisk s dobrou a úplnou domácí kronikou, nýbrž také tisk s jasným a do poslední poznámky pod čarou realizovaným názorem"; pro henleinovské propagandisty bylo zcela nemyslitelné, aby "mezi úvodníkem a zprávou o filmu, mezi politickým postojem a stanoviskem v ekonomické části vyvstávaly rozpory jako mezi ohněm a vodou".

   Na mušce je Praha
   Pokud šlo o velké německé deníky vycházející v Praze, možnosti glajchšaltování, popř. jiných ingerencí ve prospěch SdP zde byly výrazně omezenější ve srovnání s tzv. domovským tiskem. V úvahu pro okamžité nebo perspektivní využití v intencích henleinovské politiky připadaly zejména tyto deníky: Deutsche Zeitung Bohemia (Německé noviny Bohemia; liberální deník s nákladem 25 000 exemplářů), Sudetendeutsche Tageszeitung (Sudetoněmecký deník; nacionalistický list, 16 500), Deutsche Landpost (Německá venkovská pošta; hlavní tiskový orgán Svazu zemědělců, 12 000) a Aufbruch (Průlom; nacionalistický list, 9000).
   Z pozice Sudetoněmecké strany "všechny ostatní (německé - pozn. aut.) pražské noviny byly komunistické, sociálnědemokratické nebo prožidovské, nebo to byly německy psané české noviny, které měly vnitropoliticky rozšiřovat myšlenku čechoslovakismu, jako například Prager Presse, Neue Morgenpost, Prager Abendblatt a Prager Zeitung".

   Boj o veřejné mínění
   Novou samostatnou kapitolu, a to kapitolu významnou také z hlediska obecné historie německého tisku v českých zemích, představuje tzv. stranický tisk Sudetoněmecké strany.
   Vůbec prvním "stranickým listem", nově založeným po vzniku Sudetoněmecké vlastenecké fronty, byl týdeník Rundschau (Rozhled, nebo též Obzor). Ovšem bráno striktně, nejednalo se přesně o list stranický: jeho vydavatelem byl totiž Henlein jako fyzická osoba a týdeník byl také zdrojem jeho příjmu. Všechna další kritéria "stranického tisku" však už tento list, označovaný také za "první bojový list" henleinovského hnutí, splňoval.
   Obecně mohli henleinovští "mediální odborníci" konstatovat, že "s regionálními novinami Sudetoněmecké strany, s tímto územně členěným bojovým tiskem, vstoupil do sudetoněmeckého tisku zcela nový typ novin" - pokud lze ještě vůbec mluvit o novinách. Od domovského tisku (Heimatpresse) se tyto noviny odlišovaly tím, že byly jednoznačně stranickými novinami, sloužícími politické straně a na ní závislými.
   V nacistické "novinové systemizaci" byl za další kategorii tisku SdP, vedle tzv. bojového tisku, označován "všeobecný zpravodajský tisk". Pokud šlo o tento druh tisku, na počátku jeho budování stál názor, že (do podzimu 1935) "neexistovaly uznávané vůdčí sudetoněmecké noviny (řízené Sudetoněmeckou stranou - pozn. aut.), ve kterých by se odráželo veřejné mínění... a které by byly směrodatné pro každého, kdo se účastní nebo musí účastnit (politického) vývoje"; nebo jinak řečeno "politicky určující ústřední tiskový orgán" SdP. Takovým listem se měl stát deník Die Zeit (Čas).

   Sudetoněmecké "Timesy"
   Za jakéhosi předchůdce tohoto deníku lze v jistém smyslu označit propagandistický list Wahlruf (Volební výzva), který vycházel denně před parlamentními volbami.
   "Jednoho dne mě překvapil Konrad Henlein jako blesk z čistého nebe, když mi řekl: ?Budeš šéfredaktorem našich nových novin a budeš se starat o to, aby v nich byla jasně zastoupena naše linie,'" napsal ve svých vzpomínkách Walter Brand.
   Údajně na Brandův návrh dostal deník název Die Zeit, neboť mu prý vytanuly na mysli noviny, které by byly podobné londýnským The Times. Za místo vydávání deníku byla zvolena Praha; žádalo by se napsat "přirozeně", ovšem z důležitého hlediska možností zasilatelství a železničního spojení do Němci osídlených oblastí ČSR byl zvažován také Žatec, označovaný v polovině 30. let za "město novin". Této okolnosti využívala československá vláda, která nechala v Žatci tisknout německy psané vládní listy, čímž prý "z toho města učinila centrum Němcům nepřátelského , německy psaného a proto tolik nebezpečného tisku".
   Vzhledem k tomu, že Brand, v té době stále ještě vedoucí Henleinovy kanceláře, neměl žádné zkušenosti z praktické redakční práce, podílely se na zakládání deníku ještě jiné známé osobnosti henleinovské žurnalistiky - zejména již zmíněný Hermann Hönig, v té době již šéfredaktor týdeníku Rundschau, Heinz Singule (který do Die Zeit přešel z deníku Bohemia), Walter Wannemacher, ale také kupříkladu šéfredaktor bavorského listu Münchner Neueste Nachrichten Giselher Wirsing, jenž toho času pobýval v Praze a dokonce umožnil Brandovi několikadenní praxi ve své mnichovské redakci. (Wirsingovi však šlo o víc než o pouhou podporu "spřáteleného" tisku. Brand nemusel tušit, že ve skutečnosti se jednalo o důstojníka Himmlerovy Bezpečnostní služby (SD) - zpravodajské služby SS, který pod novinářským krytím plnil ještě jiné úkoly. Lze totiž plně přijmout tezi, že SD se "podařilo mezi sudetskými Němci v České (Československé - pozn. aut.) republice vybudovat kontakty až do vůdčích kruhů kolem Konrada Henleina".
   Sídlem redakce deníku Die Zeit se stal dům č. 7 v Liliové ulici. Za nějakou dobu, po přemístění Henleinovy kanceláře z Aše do Prahy, byla do prvního patra této budovy umístěna také redakce Rundschau. Peníze do rozběhu novin dali prý sudetoněmečtí podnikatelé a anonymní "zainteresované kruhy völkisch". Hlavní tyto "zainteresované kruhy" specifikoval ve svém stěžejním díle Tschechen und Deutsche německý historik, antifašista J. W. Brügel. Podle jeho zjištění "...z říše byl financován především pražský deník Die Zeit... List dostal především věno v hodnotě 250 ŘM a pak mu průběžně docházel měsíční příspěvek ve výši 10 000 ŘM. Henleinova ?nezávislost' na Berlínu šla tak daleko, že v Berlíně se stanovovaly dokonce platy redaktorů Die Zeit."
   První vedení redakce tvořili šéfredaktor W. Brand, odpovědný redaktor Robert Kohlert a vydavatel a nakladatel, kterým byl "pro forma" Rudolf Schicketanz, a to až do podzimu 1937, kdy vydávání listu převzala společnost Pressa A. - G.mbH, která se stala hlavním nakladatelským podnikem SdP.
   V úvodníku prvního čísla Zeit, které vyšlo 1. října 1935, Brand mimo jiné napsal: "Die Zeit bude koncipován tak, že ho bude muset číst každý sudetský Němec... V zahraničí chce Die Zeit reprezentovat ?völkisch' sudetské němectví a zpravovat o nás svět... Die Zeit je hlásnou troubou sudetoněmeckého hnutí obnovy. Je proto bezpodmínečně ?völkisch' zaměřen. Stojí otevřeně na půdě sudetoněmeckého národního společenství, jehož chce být nejhorlivějším průkopníkem."
   Každé číslo Die Zeit vycházelo v pěti vydáních. První vydání bylo určeno pro pouliční prodej v Praze a pro oblast východního Slezska. Druhé vydání směřovalo do západních Čech (zprávy pro lokální část zajišťovaly pobočky redakce v Mariánských Lázních, Chebu, Karlových Varech a Mostu), třetí náleželo Slovensku (s přílohou "Z karpatských zemí", kterou zpracovávala bratislavská filiálka), čtvrté vydání bylo určeno pro severní a východní Čechy, a páté pro pražské abonenty.
   Počáteční náklad deníku Die Zeit činil 20 000 exemplářů; koncem roku 1937 to bylo 45 000 a od poloviny roku 1938 téměř 100 000 exemplářů.
   Die Zeit využíval zpravodajství tiskových kanceláří DNB (Deutsche Nachrichtenbüro), ČTK, Reuter, Havas a Europa-Press. Čilá výměna informací fungovala s nacistickým mnichovským deníkem Münchner Neueste Nachrichten. Významným zdrojem informací pro Die Zeit byli zpravodajové v regionálních redakčních pobočkách, ale také - a to i pro "bojový tisk" SdP - tzv. tiskoví důvěrníci (Pressewart).
   Již před volbami v roce 1935 měla SdP prakticky ve všech svých organizacích, počínaje místními skupinami, tyto tiskové důvěrníky, kteří byli řízeni z pražského tiskového úřadu SdP. Úkolem důvěrníků obecně bylo "podávat informace o všech událostech v místě, o průběhu volebního boje, zejména o srážkách mezi henleinovci a odpůrci, o zásazích četnictva a policie, o výrazných úspěších SdP atd. Kromě toho zásobovali provinční tisk ?konkrétními' údaji o českém násilí, připravovali podklady pro projevy řečníků apod."
   Jak také nacisté přiznávali, "důležité pro politickou zpravodajskou službu Die Zeit... byly styky redaktorů s osobnostmi z československé vlády a spojení s českými politickými stranami. Ze vztahů k české fašistické straně generála Gajdy, který byl čilým čtenářem listu, ke Slovenské lidové straně pátera Hlinky, k českým agrárníkům, k (německému - pozn. aut.) Svazu zemědělců a ke Křesťansko-sociální lidové straně pocházely pro Die Zeit velmi dobré informace".
   Jakkoli náklad Die Zeit rostl a deník byl nejdůležitějším propagandistickým a informačním prostředkem SdP, bylo by mylné se domnívat, že jeho vydávání fungovalo jako spolehlivý stroj. Redakci ani vydavatelství deníku se nevyhnuly personální, ekonomické a jiné problémy, pocházející jak z vnitřních rozporů existujících v SdP, tak z osobních vlastností některých aktérů.
   Například po několika měsících musel z funkce šéfredaktora odejít W. Brand. Jeho odvolání bylo důsledkem nátlaku tzv. ortodoxních nacistů v SdP, kterým byl Brand a jeho značný vliv na Henleina trnem v oku. Za nějakou dobu byl Brand pověřen prací zahraničního zpravodaje Die Zeit a působil jak v Paříži, tak zejména v Londýně.
   Novým šéfredaktorem Die Zeit se stal od 19. ledna 1936 Walter Wannemacher, který tuto funkci vykonával až do doby zániku listu v podmínkách ČSR, k čemuž došlo 14. září 1938 (henleinovci prý tehdy vydávání deníku sami zastavili "jako protest proti zostřujícím se cenzurním opatřením"; podle nich prý totiž "Češi, Židé a marxisté viděli v jeho (Die Zeit - pozn. aut.) pravdivém zpravodajství nebezpečí pro své štvavé cíle a označovali ho za nebezpečný pro stát".
   Jak vyplývá z dochovaných archivních dokumentů, dne 16. prosince 1936 se v pražském ústředí SdP konala důvěrná porada ohledně finančních poměrů deníku Die Zeit. Účastníci porady, které se mimo jiných zúčastnili Sebekovsky a Rümmler, se shodli, nehledě na trvalou vnější finanční výpomoc, v konstatování "kritického finančního stavu". Hospodářskému řediteli listu Hermannovi byla vytknuta nehospodárnost a jeho další činnost dána pod osobní kontrolu Rümmlera, v té době vedoucího tiskového úřadu SdP.
   Nadto bylo nutné řešit delikátní záležitost týkající se syna ředitele tiskárny Rota, která Zeit vyráběla, Halíka. Halík junior, zasedající ve správě listu, zpronevěřil mu řádově desetitisíce korun a bylo rozhodnuto o jeho propuštění.

   Odbenešit, odžidovštit...
   Deník Die Zeit, hlavní propagandistický nástroj Sudetoněmecké strany, se stal také líhní (všeho)schopných sudetoněmeckých žurnalistů a publicistů, oddaných Henleinovi vpravdě do konce svého života. Někteří z nich stáli po válce u zrodu "nového" sudetoněmeckého tisku a po dlouhá léta pak ovlivňovali a povzbuzovali své "soukmenovce" v tradičním duchu "völkisch" nacionalismu, protičeských resentimentů a politické revanše. Vedle Lothara Foltinka, budoucího šéfredaktora Sudetendeutsche Zeitung, Ericha Maiera či Franze Gaksche, byl jedním z nich také Walter Becher, po válce dokonce dlouholetý mluvčí Sudetoněmeckého krajanstva a poslanec Spolkového sněmu za CSU.
   Becher přišel do redakce Die Zeit v roce 1936, po absolvování studií u prof. Spanna ve Vídni. V prosinci toho roku se stal kulturním redaktorem Die Zeit. Když ve svých pamětech, zveřejněných v roce 1990, vzpomínal na své působení v pražské Liliové ulici, mimo jiné napsal: "Ještě dnes lituji toho, že jsem nevyměnil ani slovo s Maxem Brodem, který jako divadelní referent Prager Tagblatt často seděl jednu řadu přede mnou (v Německém divadle - pozn. aut.) - neboť jsem ho neznal a proto jsem nevěděl, že některé z jeho myšlenek se shodovaly s myšlenkami mého vídeňského učitele (Spanna - pozn. aut.)."
   V tomto případě jde o přesvědčivý důkaz pokrytectví, které je ostatně atributem těch sudetských Němců, jejichž skutečné či ideové kořeny spočívají ve Svazu kamarádů, a jež bez nesnází "vklouzlo" i do poválečné ideologie a politiky Sudetoněmeckého krajanstva.
   Jako redaktor kulturní rubriky Die Zeit se Walter Becher (ostatně nejen on) projevoval - poté, co odpadla henleinovci proklínaná cenzura československého státu - jako militantní antisemita.
   Při čtení "kulturních" příspěvků v Die Zeit z podzimu 1938 až jara 1939 se až tají dech při vědomí, že autor, který prý toužil po blízkém kontaktu s Židem Maxem Brodem (!), třeba napsal, že "všeobecné odžidovštění je... prvním předpokladem pro novou výstavbu sudetoněmeckého kulturního života". Nebo (dva dny po nacistické okupaci zbytku Čech a Moravy) že "Židé a svobodní zednáři byli duchovními vůdci českého národa - a kam jej vedli, to ukázaly drasticky poslední roky. Vyrabovali tvůrčí síly češství a především ty podněty, které po staletí mělo: podněty z německé kulturní oblasti... Narušení kultury, které podle židovského konceptu doposud škodilo česko-německým vztahům, mohlo být nyní překonáno".
   A konečně bylo možné si tou dobou v kulturní rubrice Die Zeit rovněž přečíst, že "v Benešově systému ?mafiánsko-židovského ducha' bylo snadné ba i pro antisemitské Čechy učinit snesitelnými, pod nálepkou ?evropského ducha', Čapky a Langery... nebo s pomocí Paula či Pavla Eisnera vypustit na německé a české posluchače v pohraničí pravé židovské brebentění... Vedoucí literáti v českém rozhlase... byli v nejužším styku s Manny, Feuchtwangery, Wassermanny, Ludwigy, Werfely, Franky a Brody, s těmito parazitními jevy na okraji německé kultury" (zdůraznil autor). Ke zmíněnému pokrytectví ještě jedna poznámka: je vskutku až perverzní, když krajanstvo, které Becher spoluzakládal a léta vedl, uděluje mimo jiných také - Cenu Franze Werfela!
   Erich Maier, další z redaktorů die Zeit, kteří se po válce výrazně angažovali v Sudetoněmeckém krajanstvu a nadále se věnovali žurnalistice, napsal pro Die Zeit - kromě jiných rasistických a antisemitských příspěvků - o spisovateli Thomasu Mannovi toto (poté, co se dozvěděl, že T. Mann pobývá v Anglii v táboře pro cizince): "Nyní je konečně tam, kam už dlouho patřil, pan Thomas Mann: v koncentračním táboře. Sice ne v německém, nýbrž... v anglickém. Jako český státní občan tam byl podle anglických tiskových zpráv bez okolků zavřen. Velmi se proto vzteká, ale sedí... A jak Thomas Mann usiloval o to, aby získal české státní občanství. ?Největší básník Německa' se plazil od obce k obci a žebral, aby dostal domovské právo. Historie udělala z Čechoslováka Manna příslušníka protektorátu Manna a jako takový se dostal do anglického koncentračního tábora. Jednomu KT se chtěl vyhnout, ale teď je přece jen doma... Je to přece jen smůla, zvláště když proti nacistům vystupuje někdo, kdo není Židem - i když je Židům příznivě nakloněn a s nimi spřízněn... Nyní je mimo pochybnost, že židovské bratrstvo (?mišpoche') se ujme svého Daniela a osvobodí ho z jámy lvové..."
   Antisemitismu na stránkách Die Zeit se však zdaleka nevyznávali jen Becher či Maier. Člen hlavního vedení (tou dobou již bývalé) Sudetoněmecké strany Josef Suchy v Die Zeit napsal: "Pokud jsme jako sudetští Němci ještě patřili k česko-slovenskému státu, bylo... skoro nemožné hovořit otevřeně o rasách a rasové politice nebo o židovství a svobodném zednářství... Ten, kdo se cítí být zavázán nacionálně socialistickým světovým názorem a z něj vyplývajícím životním pojetím, ví, že rasa vstoupila jako rozhodující hodnota do středu bytí našeho národa... Kdo se proto nezabývá zásadně rasou a rasovou politikou, nikdy nemůže... dospět ke správným rozhodnutím. To v žádném případě neznamená, že sudetští Němci se teprve nyní začali zabývat otázkami rasové a národnostní politiky. Jde především o prohloubení a rozšíření doposud získaných znalostí."
   Josef Suchy: muž, o kterém K. H. Frank před československým soudem vypověděl: "Práci se školením ve straně vedl po nějakou dobu člen hlavního vedení dr. Josef Suchy, který vydával vlastní Schulungsbriefe (Listy pro školení - pozn. aut.) a používal k tomu materiál z nacionálně socialistických spisů, které si opatřil v říši... Předmětná zasedání (Schulungstagungen) dr. Suchyho sloužila k usměrnění činovníků strany v nacionálně socialistickém smyslu za účelem jejich přípravy pro každý politický vývoj."
   Josef Suchy: muž, který ve druhé polovině 30. let minulého století, už jako člen hlavního vedení SdP, organizoval v žoldu nacistické tajné služby ilegální skupiny henleinovců, připravovaných pro teroristické akce a špionáž proti Československu a zúčastnil se ozbrojených výpadů Sudetoněmeckého freikorpsu do českého pohraničí v září 1938.
   Josef Suchy: po druhé světové válce spoluzakladatel sudetoněmeckých přesídleneckých organizací a jejich tisku, jehož byl čilým přispěvatelem; muž, který byl ještě ke konci svého života zástupcem šéfredaktora "domovského" listu Graslitzer Nachrichten (Kraslické zprávy). Poslední žijící člen hlavního vedení SdP, po jehož skonu (1997) a následně při připomenutí jeho nedožitých stých narozenin (2005) napsal týdeník Sudetendeutsche Zeitung, ústřední tiskový orgán Sudetoněmeckého krajanstva: "Ve svém dlouhém životě se stal jedním z nejprofilovanějších dobových svědků 20. století. Sám jednou řekl, že by chtěl být stále pochodní, aby osvětloval duchovní noc a ještě po vyhasnutí vydával jas ze tmy... Patřil k nejvýznamnějším osobnostem v rámci domovského svazu Krasličanů a nadto v celém sudetoněmeckém národopisu a kulturní tvorbě. Byl znám jako neúnavný podporovatel našeho kulturního dědictví a vzor vystupování za vlast", takže "poděkování za jeho obětavé nasazení v sudetoněmecké otázce jde až nad jeho hrob."
   Jak jsme již uvedli, poslední číslo Die Zeit před Mnichovem vyšlo dne 4. září 1938. Redaktoři deníku potom vesměs uprchli do říše a zapojili se do teroristické a diverzní činnosti Sudetoněmeckého freikorpsu. Počátkem října odvysílal německý rozhlas výzvu, aby se redaktoři Die Zeit dostavili do Drážďan a zapojili se do příprav vydání "pomnichovského" deníku, jehož první číslo vyšlo 4. října 1938. Krátce nato se Die Zeit stal úředním deníkem NSDAP pro sudetskou župu.
   Konec druhé světové války znamenal také konec sudetoněmeckého tisku, existujícího na území někdejší Československé republiky. Jakoby symbolicky završil konec tohoto fenoménu deník Die Zeit. V jeho posledním čísle ze 6. května 1945 stálo: "Na jiném místě je usilováno postavit naši budoucnost cestou vyjednávání na únosný základ. Avšak proti Východu, proti bolševismu, neseme svůj osud sami ve svých rukou."
   Vyjednávat se toho dne vydal Henlein.

   Zkrácená kapitola z knihy Sudetoněmecké kapitoly, kterou si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 250 Kč
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]