ONDŘEJ PRCHAL
Pat života
Skončené neskončilo,
každej pocit je jen další krytí vědomí věčnosti v tom pustoprázdnu
a celý to bytí sžíravosti rozmazaných zítřků si svůj konec schovává
v nedohlednu všedních patosů.
Smrt by možná snad byla i vlídná,
kdyby ta mrcha nebyla šilhavá, ochrnutá
a já nebyl závislej na nějakým vnitřně nesmrtelným pocitu naděje,
která mě vždy nutí zase se znovu nadechnout.
Neunikneš
Vzít to za správný konec,
když život končí v reinkarnacích.
Projít chaotickou změtí
věcí zasutých v nitru poloboha
a krvácet ze všech jeho ran.
Vyrovnat se, přestat nenávidět
vlastní postradatelnost u těch,
v jejichž lásku jsme věřili.
V pralesech, před stvořením člověka,
usedavě plakat
pod útesem antického žalu,
před potopou vzkříšení
do archetypů lásky,
která nikdy nebyla.
Neutečeš, neschováš se,
před svým údělem vyhnance z ráje,
před pobytem v předpeklí falešných tváří svých představ.
Neunikneš ani v tom rauši filosofií sebe sama.
Děkuji tu?
Děkuji tu všemu,
co se nám dvěma lásko stalo,
jsem vděčný tomu štěstí,
které mi dalo tě a vzalo.
A věřím, že to bylo,
opravdově ryzí,
i když nyní tvému srdci,
jsem lhostejný a cizí.
A že tou tvojí láskou
teď opíjí se jiný,
já promíjím ti s maskou,
když znám jen místa stinný.
Snad jednou tu zas budu,
za někoho vděčný,
a snad se tu dá zemřít,
snad život není věčný.
Zklamání
Zklamání
z klamání
zklamání
ze zklamání
Zklamání
z tebe
z Ty
Zklamání ze sebe
z Já
Zklamání z Nás
z MY
z My?
Z My rozplynutého
v tmy zklamání
z My,
které snad ani nemohlo být skutečné,
protože by se nestalo zklamáním
a které možná skutečné bylo,
protože jím je....
Zklamání
zvěčněné ve vědomí spojení nás dvou.
Dech zase ztracený
Dech, zase ztracený,
vychází naprázdno
bez jemu příznačného smyslu,
totiž, že má být dýchán milujícím.
Dech, opět pustina bez nádhery,
zní jako fráze bez možnosti se usadit.
Dech bez opory...
Kazí vzduch a plíce plní žalostnou
odpudivou beznadějí,
nemohoucností napnout hruď
a rozbušit srdce.
Dech, tak mělký,
jako je mělké ztrácet jej
pro trapné ideály nevinnosti.
Dech bez vášně...
Dech bez umění,
bez života,
bez tváře,
neucelený a zbytečný.
Dech, věčný puditel života,
který i již mrtvého
dotáhne alespoň k jeho hrobu.
Poezie Evoluce
Poezie
musela se zfetovat
aby jí neztuhly svaly
na dně zašle slávy
hledá reinkarnaci
touží po nirvánách
které spí
v duších smrtelníků
Evoluce
něco ji někde nějak brzdí
drží ji pod zámkem
za velezradu
za vymykání se
z běžnosti námi drženého
spravovaného světa
stravovaného
ignorantstvím a lží
Vyšší "Chaos"
Útěky za reál
jednou nohou tady
druhou tam
vzdávám se vlády
nad svým životem
za cenu chaosu
v němž hledávám
vybočení z patosů
věčně zaběhlého řádu
Opovržení volá
hledá vadu
a tak je v mém držení
v mém psaní
jedna velká chyba
obojakosti sjeté poezie
špína
útržků z míst
pádů z klína matičky chudokrevnosti
a slepého rozumu
Zuřivý reportér
MILAN GARNCARZ
Hledám náměty,
podněty a syžety,
tvůrčí plamen ve mně hoří,
kritika mé dílo boří.
Reportér jsem první třídy,
moje oko všechno vidí,
choďte kolem tiše,
překonám i E. E. Kische.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |