Když se v Praze v prvních dubnových dnech roku 1948 konal Kischův pohřeb, dělo se tak za velké účasti veřejnosti a s velkými poctami. Od Prašné brány přes Příkopy a Václavským náměstím nahoru k Národnímu muzeu lemovali tuto jeho poslední cestu truchlící lidé. Za lafetou s rakví kráčeli mnozí prominenti. Byl zde primátor Václav Vacek, Kischův přítel z mladých let, a Antonín Zápotocký, tehdy místopředseda vlády, který u postele nemocného musel Kischovi slíbit, že pronese smuteční řeč.
Kisch je novinář století. Tak jako žádný z jeho kolegů v první polovině 20. století, kteří také vládli německým perem, stanovil měřítka pro novinářskou práci, která platí dodnes. Tak jako žádný z jeho kolegů podal trvalá svědectví o své době ze všech kontinentů a svými zprávami, jakož i svou osobností formoval svůj profesní stav.
Zde v tomto město měl své první novinářské úspěchy. Zde v Praze, toulaje se "uličkami a nocemi", zažil svá "dobrodružství" a poznal "pražské děti", což pak vtělil do svých prvních knih.
V Praze uskutečnil také první interview s osobností světového významu - s Edisonem. A slavnému Američanovi se mladý reportér zřejmě znamenitě líbil, neboť mu věnoval stříbrnou tabatěrku s vrytým věnováním - správný dárek pro vášnivě kouřícího reportéra.
Zde v Praze poskytl mladý Kisch i vzorový příklad odhalujícího (investigativního) žurnalismu s onou agenturní zprávou v listu Bohemia z 28. května 1913. Formou jakéhosi dementi informoval Kisch veřejnost, že plukovník Alfred Redl, náčelník generálního štábu 8. pražského sboru, je zapleten do špionážní aféry a že se proto ve Vídni zastřelil.
Praha mu byla malá
Už v oné době byl Kisch mimořádným zjevem, ale světového významu dosáhl až v Berlíně. Nazvali ho tam "králem novinářů". Berlín je také město, kde měl kromě Prahy své nejdelší pevné bydliště.
Poprvé přijel Kisch do Berlína koncem roku 1905. Zajistil si místo v zimním semestru novinářské školy Richarda Wredeho. Semestr trval od září 1905 do března 1906. Kisch si odtud přinesl první výzbroj pro budoucí povolání. Svému staršímu bratrovi Pavlovi odtud napsal v listopadu 1905: "Přes příjemnosti, které skýtá samostatný, nerušený život, bych byl raději v Praze..."
Podruhé odcestoval do Berlína v létě 1913. Teď už měl své zkušenosti a úspěchy. Praha se mu však stala příliš malá. Chtěl zapustit kořeny v německé milionové metropoli. Psal pro deník Berliner Tageblatt a současně se angažoval v Německém uměleckém divadle Sizietat jako "public relation officer", jak se dnes říká, a poté byl jmenován i do funkce dramaturga. V létě 1914 byla však jeho berlínská kariéra náhle přerušena. Musel zpátky do vlasti, aby odešel jako kaprál k c. a k. pěšímu pluku č. 11 na frontu do Srbska.
Dodnes platná učebnice
Potřetí přijíždí Kisch do Berlína v listopadu 1921 a tento pobyt trvá deset let. Berlín - to je současně jedno z nejproduktivnějších a nejúspěšnějších období jeho života. Zde nachází nejdůležitější chvíle své profesní činnosti. Zde plánuje reportážní cesty do různých zemí Evropy, do asijských republik Sovětského svazu, do severní Afriky, do "amerického ráje", do tajuplné Číny. Zde plánuje největší část svých knih, které mu vyšly do roku 1933.
Zde píše pro liberální deník Weltbühne pozdějšího nositele Nobelovy ceny Carla von Ossietzky, pro Arbeiter-Illustrierte Zeitung, které měly mezi levicově orientovanými periodiky ve Výmarské republice nejvyšší náklad - 350 000 výtisků, píše pro Berliner Börser-Courier, Rote Fahne, Welt am Abend, Berliner Morgenpost, Vossische Zeitung, Frankfurter Zeitung, BZ am Mittag, Zeit im Bild, dále pro časopisy Das Tagebuch, Neue Bücherschau, Literarische Welt.
Není ani rok v Berlíně a už pracuje na knize, jaké se tehdy Německu nedostávalo. Bratru Pavlovi 28. července 1922 píše: "V současné době pracuji na zakázku jednoho nakladatelství na vydání díla pod názvem Klassischer Journalismus, které zahrnuje pouze nežijící autory, pouze výrazné novinové články vynikajících mužů..."
Pro tuto knihu vybral sto úvodníků, soudní zprávy, fejetony, divadelní kritiky, hudební a umělecké referáty od 78 autorů z období asi dvou tisíciletí. Jediné, co bychom mohli Kischovi vytknout je toto: on, kterému porodní bába paní Rosenthalová předpověděla, že bude miláček žen, neboť měl na pupíku důlek, nezahrnul do své sbírky ani jednu zástupkyni krásného pohlaví.
Kischovi je 38 let, když kniha v roce 1923 vychází. V předmluvě vytyčuje jednu ze svých rozhodujících novinářských a lidských mravních zásad, které ho budou doprovázet celým životem a veškerým dílem: "Je třeba se naučit, že duchovnosti lze čelit jen duchovností, žádným soudním rozsudkem, žádným atentátem a žádnou lží, je třeba se naučit, že pozemské vítězství vybojuje nikoliv lepší věc, nýbrž lépe obhajovaná věc. A že vůbec nepomůže, je-li člověk neporažen na souši a neporažen na moři, nýbrž že válku lidstvo může prohrát jen tehdy, je-li poražen jeho duch."
I když později tuto zásadu modifikoval, byla to jasná výpověď proti loupežným válkám, proti teroru a terorismu, proti jakémukoliv násilí, prolhaným manipulacím a špatné justici. Klasický žurnalismus - to je jedinečná učebnice. Je to standardní dílo. Pro novináře, kteří usilují o angažovaný kvalitní žurnalismus má jako učebnice svou hodnotu po dnešní dny.
Reportáž jako literatura
V roce 1924 vychází Případ náčelníka generálního štábu Redla, který svého času vyvolal ve Vídni, Moskvě, Paříži a Římě nervozitu. Vychází i kniha Zuřivý reportér, velká kniha "s nejpozoruhodnějšími z mých reportáží", jak Kisch píše domů.
Touto knihou se Kisch v Berlíně definitivně etabloval. Tím začíná jeho průlom na německém knižním trhu. Do roku 1933 dosahuje kniha patnácti vydání.
Je další Kischovou trvalou zásluhou, že učinil z reportáže, původně nepříliš uznávaného druhu, literární žánr. Reportáž jako literatura je jeho dílo.
Kischův mladší přítel a kolega Theodor Balk, muž Lenky Reinerové, velké dámy pražské německé literatury, která žel v létě 2008 zemřela, to formuloval stručně: Kisch je "jako reportér spíše důkladný, encyklopedický, dialektický, duchaplný, vtipný, zkrátka všechno jiné než zuřivý". Avšak to musím jako Berlíňan dodat: zuřivý bylo tehdy také módní slovo. Všechno bylo zuřivé - zuřivě vzrušující, zuřivě zajímavé, zuřivě napínavé, člověk byl zuřivě zvědavý, v zuřivém chvatu nebo v zuřivém spěchu, a co všechno mohlo být ještě zuřivé.
V Německu byla tehdy jeho tématicky nejrozmanitější díla vydávána každoročně: Vojákem Pražského sboru (později pod titulem Napiš to, Kischi), Ukradené město, Caři, popi, bolševici, Kriminalistický cestopis, Americký ráj, Cesta kolem Evropy za 365 dní (společně s přítelem Jaroslavem Haškem), Pražský pitaval, Sedm let justičního skandálu Maxe Hoelze, Asie od základu změněná a Tajná Čína. Zkrátka Berlín znamenal jedno z nejtvořivějších a nejúspěšnějších tvůrčích období v jeho životě.
Dokumentární pravda
Hovoříme-li o tajemství jeho práce jako reportéra, musíme brát v úvahu, že se Kisch už
od roku 1918 zabýval teoretickými i praktickými otázkami literatury a žurnalismu. Již tehdy rozvinul jakousi "malou teorii reportáže".
O některých z nejdůležitějších aspektů bych se chtěl zmínit.
Především to byl jeho neotřesitelný vztah k pravdě, jak to jednou řekl, "k dokumentární pravdě".
Další podstatný aspekt v Kischově teorii spočívá v sociální úloze, v sociální angažovanosti, v pravdě "sociálního poznání". Již v jeho ranních toulkách, kdy působil jako lokální reportér deníku Bohemia, to pro něho hrálo podstatnou roli. Lze to vyčíst z jeho tehdejších črt v Pražských dobrodružstvích a Z pražských ulic a nocí.
Kulturní redaktor sociálnědemokratického listu Právo lidu Antonín Macek, který jako první přeložil Kischova díla do češtiny, potvrdil, že Kisch již velmi brzy "poznal kořeny lidské bídy", v čemž viděl důvod pro "Kischovu sociální ironii". Macek srovnával Kischovy práce z oné doby s novinovými črtami Boze, což byl pseudonym mladého Charlese Dickense.
Hitlerovým vězněm
Vraťme se zpátky do Berlína. V tamější legendární kavárně Romanisches Caffé, kde měl pak svůj stálý stůl, poznal v listopadu 1921 velkou lásku, Jarmilu Haasovou, rozenou Ambrožovou, Pražanku ve věku 25 let, která na jaře téhož roku přijela do německé metropole. Kisch jí dal výhradní právo na překlady svých děl do češtiny, pověřil tuto podle mého názoru kongeniální překladatelku zastupováním svých zájmů v nakladatelstvích a redakcích v Praze.
K zásluhám Jarmily Haasové, od roku 1938 provdané Nečasové, patří i titul "zuřivý
reportér" - to byl její nápad. V poslední knize, kterou jí Kisch věnoval před prvním záchvatem mrtvice (byly to Objevy v Mexiku, vydané vídeňským nakladatelstvím Globus), se objevilo věnování: "Jarmile, autorce titulu 'zuřivý reportér', s nímž naprosto souhlasím."
V Berlíně Kisch také vstoupil do Komunistické strany Německa (předtím byl členem KS Rakouska a poté KSČ - pozn. překl.).
Třetí Kischův pobyt v německém hlavním městě byl náhle ukončen za ranního rozbřesku 28. února 1933 po požáru Říšského sněmu. Fašisté ho zatkli v bytě, převezli na policejní prezidium na Alexandrově náměstí a po několika dnech uvrhli do věznice ve Spandau.
Patřil k novinářům a spisovatelům, které němečtí fašisté nejvíc nenáviděli. Stál zcela nahoře na jejich černé listině, tak jako byla jeho díla zcela nahoře na seznamu těch 20 000 knih, jež brzy nato -10. května 1933 - na berlínském náměstí Opera skončily v plamenech. Kisch byl pro ně "rudý šátek", protože byl jeden z prvních, kdo varoval německou a světovou veřejnost před nastupujícím fašistickým nebezpečím, tak, jak to pak činil v příštích letech ve Francii, Austrálii, Španělsku, Mexiku.
Kisch byl, jak známo, čs. státní občan, a tak musel být na základě diplomatických iniciativ z Prahy propuštěn. Z Berlína byl proto 11. března 1933 policejní eskortou vyhoštěn na čs. hranice.
Když se vrátil do Prahy, okamžitě vzal pero do ruky a napsal zprávu o tom, co viděl v kasematech Spandau. Byla to první i mezinárodně známá zpráva očitého svědka o zločinech fašistů v Německu, o hrozném týrání, krvavém mučení a zabíjení bezejmenných dělníků, slavných intelektuálů a významných politiků.
Kischovu zprávu jako první z německých periodik uveřejnily Dělnické ilustrované noviny (jejichž berlínská redakce po Hitlerově nástupu k moci emigrovala do ČSR - pozn. překl.) a postupně jiná periodika v Československu a dalších zemích.
Stern: Cena Egona Ervína Kische
Publikování Kischových děl v Německu bylo proměnlivé. Ve Výmarské republice byly jeho knihy vydávány neustále: Pražský pitaval (10krát), Napiš to, Kischi (10krát), Americký ráj (32krát). V "tisícileté říši" ho nacisté přirozeně zakázali.
Po druhé světové válce zažil nejprve v bývalé východní zóně rychlý comeback. Ujalo se ho nově založené nakladatelství Aufbau a již na podzim roku 1947 byl na pultech první Kisch - autobiografická kniha Tržiště senzací. Po založení NDR vycházel v krásných, pečlivě upravených vydáních a ve velkých nákladech.
Ve Spolkové republice k němu přistupovaly vlivné síly opatrně, jako např. k Bertoltu Brechtovi nebo dokonce k Heinrichu Heinovi.
Průlom ve veřejném uznání Kische učinil v roce 1979 hamburský nakladatel Henry Nannen, šéf vlivného ilustrovaného časopisu Stern: založil Cenu Egona Ervína Kische pro novináře, která se ve více kategoriích udělovala každoročně. Tato cena byla sice před několika lety změněna na Cenu Henry Nannena, ale za reportáž jakožto vrcholné dílo autorů se předává tak jako dříve Cena Egona Ervína Kische.
U příležitosti 100. výročí Kischova narození v roce 1985 založil Svaz novinářů NDR rovněž Kischovu cenu, kterou byly vyznamenáváni mladí novináři za vynikající reportáže.
Zlatá Praha může být pyšná na tohoto svého syna, současníka Franze Kafky, jehož 125. výročí narození bylo v Německu široce vzpomenuto. Stejně jako Kafka je i Kisch instituce. Není ani třeba říkat křestní jména, jestliže se o něm hovoří. Prostě Kisch.
Bez ideologických klapek
To, že se primátor Prahy Pavel Bém (autor předmluvy v nově vydaném Pražském pitavalu - pozn. překl.) stává přímluvcem Kische, to jeho i Zlatou Prahu ctí. Bylo by navíc velkolepé, kdyby se mu podařilo v domě U dvou zlatých medvědů v Melantrichově ulici proměnit 29. dubna 2010 alespoň jednu místnost v malé Kischovo muzeum. Na počest Prahy a jejího významného syna.
Chci poděkovat těm, kteří bez ideologických klapek na očích přiznali Kischovi místo, jež mu náleží. Vždyť přece v květnu 1938, při posledních svobodných volbách v Československu před vpádem německých jednotek, byl zvolen do ústředního pražského městského zastupitelstva.
Existuje o něm mnoho soudů. Jeden velice výstižný pochází od německého spisovatele Leonarda Franka. Už před první světovou válkou Kische poznal a po smrti svého přítele řekl: "Jeho knihy žijí a budou žít déle než ti pánové, kteří se z dějinných událostí první poloviny dvacátého století nijak nepoučili."
(Z autorova vystoupení na pražské konferenci k 60. výročí Kischovy smrti. Berlínský publicista Klaus Haupt patří k předním německým znalcům Kischova díla. Překlad laskavě poskytl Památník Lidice.)
Autor: KLAUS HAUPT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)