Ti, co nás přesvědčují
Ti, kteří nás okradli, nás přesvědčují,
jak se máme dobře.
Ti, kteří už mají všechno, nás přesvědčují,
že bychom se s nimi měli dělit o to, co nám zbylo.
Ti, kteří už nemusí pracovat, nás přesvědčují,
že musíme pracovat mnohem efektivněji a více,
abychom se měli dobře jako oni.
Ti, kteří se už vylhali i ze své podoby, nás přesvědčují,
abychom jim svěřili správu svých věcí.
Ti, co nás okradli, nás přesvědčují,
že to udělali pro naše blaho.
Ti, kteří si přivlastnili i naši svobodu, nás přesvědčují
o nádherné výsadě být svobodný.
Ti, co zašantročili naši zemi, nás přesvědčují,
že nic lepšího si už přát nemůžeme.
A kdo jim neuvěří, na toho ukáží palcem dolů.
Svrhnou ho do kobky zatracení.
Projev ke kocourovi
Kocoure, hladově mňoukneš
a moje ruka ti hodí kus masa.
Zblajzneš ho bez poděkování,
jako by mou povinností bylo tě krmit
a tvou výsadou je být krmen.
Můžeš se toulat po cizích zahradách, krást a loupit
a nebudeš mít potíže se zákonem.
Můžeš po nocích vřeštěním budit spáče
a neodsoudí tě za výtržnost.
Můžeš si myslet, že lidské zákony se přizpůsobily tobě,
já se bezpečně musím pohybovat v hranicích zákonů.
Tvým jediným zákonem je příroda.
Tvé oči jsou stejně šedé jako mé,
jen každý vidíme svět jinak.
Pes je pro tebe nebezpečím, pro mne strážcem.
Pták je pro tebe kořistí, pro mne zpěvem.
Kdybych byl malý jako sýkorka,
s potěšením mne zakousneš.
Nezadávíš myš, která mne vyhlodává.
Nenaučím tě soucitu.
A ty mne nenaučíš zabíjet jen proto,
že existuje nejvyšší příkaz k přežití.
Nenaučím tě oddanosti.
A ty mne nenaučíš příst spokojeně jen proto,
že mne někdo podrbe za ušima jako tebe.
Nenaučím tě chamtivosti.
A ty mne nenaučíš nevlastnit nic, vůbec nic
než sebe.
Nepodřídil ses ani mým příkazům.
Jednám s tebou jako rovný s rovným,
respektuješ a chceš být respektován,
nedáš se zotročit.
Jsi opakem psa, který provždy zůstane
jediným věrným poddaným člověka
a oddaně mu bude lízat ruku,
která ho ztrestala.
Kdo má touhu vlastnit a podmaňovat,
dává přednost psům,
velebí jejich odvěkou poddanskou úlohu
a těžko pochopí tvou divokou osamělou povahu kočkovité šelmy.
Nevyžaduji od tebe poslušnost, ani nečekám vděčnost.
Stačí mi tvoje svobodná přítomnost,
která si nenechá vnutit cizí vůli
a nevnucuje svou.
To ti říkám já, tvůj pán,
kterého vlastníš i s jeho domem,
a kdybych se odstěhoval, tak zůstaneš.
Zůstaneš věrný jen sám sobě,
potrhaný samotář, který stojí proti všem.
Útěcha
Po smrti ve skříni ještě pro nás
budou viset šaty.
Kdo si je oblékne
a komu padnou jak ušité na míru?
Jako by nahmátl kousek našeho života,
z kapsy vytáhne papírek,
kam jsme si zapsali, co máme nakoupit.
Kapsa bude vytlačená po našich rukách
a látka bude vydechovat pach našeho těla.
Kdo si šaty oblékne, bude nosit naši smrt.
Můžeme se utěšovat, že mrtví pro živé nestárnou.
A ještě několik drobných zůstane po kapsách,
náš poplatek pro Charóna.
Dveře
Jsou dveře,
které otevřeš do čtyř stran lidstva,
kterými vejdeš do svého snu,
které jsou masivní a musíš pokorně klepat,
které před tebou budou navždy zavřené,
které musíš rozkopnout, abys vstoupil,
které rozkopneš a za nimi zeje propast,
které mají klíčovou dírku a ty chceš uvidět a uslyšet,
kterými vejdeš dovnitř a nikdy už zpět,
kterými vcházíš do své minulosti,
které se ti otevřou samy a ukloní,
které vržou, aby tě prozradily,
kterými se vbíhá do života jako do ringu,
kterými se předstupuje na jeviště dějin,
kterými se vpochoduje na výsluní slávy a moci,
kterými tě přivážejí do krematoria,
kterými se stoupá do ráje,
z kterých tě vyvážejí nohama napřed,
z kterých tě vykopnou hlavou napřed,
které ti v rukách ponechají svou kliku,
abys jí mohl otvírat všechny poklady světa,
které mají další dveře a další jako nekonečný příběh dveří,
kterými se vstupuje k nejmocnějším anebo na popraviště.
Avšak dveře, kterými poprvé vcházíš do nového bytu,
jsou nejradostnější.
Dveře, kterými našlapuješ do porodnice spatřit své dítě,
jsou nejzázračnější.
A dveře, kterými po daleké cestě vstupuješ domů,
jsou nejkrásnější.
Inspirace dějinami
Na agoře ve starém Korintu jsme procházeli
špalírem soch, z nichž žádná neměla hlavu.
Služebnost sochařského umění a pomíjivost moci
už tehdy pochopili tak,
že z kamene vytesali pouze těla
a jim nasazovali sochy vládců.
Všechny hlavy byly nakonec roztříštěny.
Proměnily se v kamennou drť,
po níž jsme možná i šlapali,
zatímco těla tu na svých piedestalech
přetrvala téměř tři tisíce let.
Žádná doba si je nežádala svrhnout.
Hej, Korintští, mou hlavu sem dejte dnes,
tu hlavu z lidu!
Potravinový řetězec
V jednom přírodopisném filmu jsem viděl nezmara,
jak od zadečku požírá buchanku,
která už napůl v jeho tlamě
dál požírá jiného živočicha.
Jak úděsná žravost vládne přírodou!
Slabí jsou požíráni silnějšími
podle neúprosných zákonů přírody.
Ale jenom nám je dáno v celistvosti přírody
spatřovat její krásu s pečetí života
a velebit ji všemi prostředky.
My naštěstí nikým nebudeme sežráni.
V nejhorším se sami můžeme vyhubit
rychle, hromadně a definitivně.
Poslední kanibalské hody
Šéfkuchař císařského paláce v Bangui,
pravidelně připravoval kanibalské hody
pro císaře Bokassu a členy jeho dvora.
Mrazicí boxy kuchyně byly vždy plné
rozčtvrcených lidských těl.
Zastřelený člověk měl pro něj cenu zastřelené antilopy.
O lidské maso tu nebyla nouze.
Šéfkuchař si tajně vedl kuchařskou knihu,
do níž si zapisoval úpravy lidského masa.
Prý chutná sladce jako maso koně.
Na řeckém Olympu
Náladoví bohové, kteří si na Olympu pletichařili!
Kdykoliv se jim zachtělo,
měnili chod dějin i lidských osudů,
zatímco člověka trestali za troufalost,
když se pokoušel proměnit sen ve skutečnost
a poznání v pravdu.
Ale všechno má svůj čas.
I vůle všemocných, která je nakonec překonána.
I pravda, která je nakonec rehabilitována.
I sny. Nikdy neumírají.
Smysl mýtu
Svatý Václave, vévodo země české,
tvoje heroická smrt se podobá chorálu
a ty s ní procházíš dějinami jako zdí.
Teprve až ona tě učinila výjimečným,
stala se věrnou služkou politiky
a vyzdvihla tě do svatosti.
Byl jsi slabý panovník.
A třeba o tobě známe skutečnou pravdu,
ochraňujeme klam, který tě proměnil v pověst.
Tvoje oběť pokaždé zvedala
hrdost lidí jako korouhve
a vyvolávala v nich potřebu činu.
A není-liž právě to dostatečným důvodem
k obhajobě mýtu o tobě?
Heroické vzdoruje nepoddajnou přítomností,
nenechá si vnutit cizí vůli
a svou nevnucuje, nýbrž nabízí.
Epiku násilí zdolává lyrikou míru.
Stává se uskutečněnou myšlenkou,
která překáží silám zkázy
a uzavírá mír se světem.
Světu přináší radost žití.
Třetí živel
Oheň a voda jsou živly přírody.
U člověka si vynutily bázeň i úctu.
Nakonec je člověk přinutil k poslušnosti,
dal jim řád, aby mu sloužily.
Písmo a řeč jsou živly člověka.
Stály jako sudičky u zrození jeho ducha.
Velice rychle je člověk ovládl,
aby mu sloužily v dobrém i zlém.
Avšak mnohem horším živlem je člověk,
sám sebe zkrotit nedokázal.
Ví, že všechno, co dělá tak špatně,
ti po něm budou dělat mnohem lépe.
Ale dosud není mocnější síly,
(ba ani jeho kajícná víra v boha)
která by ho zbavila běsů
a vyvedla z vlastního pekla.
Odpuštění si nezaslouží.
Úvod k zániku říše
V Bratsku jsem pozoroval, jak z nákladního auta
skládají kameninové roury.
Ten na korbě roury shazoval na zem.
Každá druhá se rozbila.
Ten dole jen pokrčil rameny
a nohou odvalil na jednu stranu roury rozbité
a na druhou stranu roury nerozbité.
Tak shodili celý náklad a odjeli.
Pointou příběhu je rozpad říše.
Jak jinak mohla skončit,
když se lidé neuměli sklonit
ani ke své práci?
***
Drozde, nenechávej mne tu v zimě bez svého zpěvu!
Sedmikrásko, obdaruj mne svou nezdolností kvést i v nečasu!
Větře, připravuj mne už teď na nenávist vichrů!
Slunce, nenuť mne ustupovat do stínu jiných!
Stopo, neodcházej od mne, zabloudíš!
Slovo, vyslovuj mne, jako když mne z kamene vytesáváš!
Slzo, neusvědčuj mne ze slabosti!
Pustino, neoslabuj mou vůli překonat tě až k lidem!
Živote, neubírej mi z toho, co miluji!
Člověče, neznič mou víru v tebe!
***
Kdo vám potom otevře skálu, do níž jste vešli, abyste tu přežili celé století?
Kdo před vámi zabouchl vrata, ta vrata do ráje, na které celý život bušíte?
Která cesta vás zavede tak daleko nazpět, že znovu vejdete do miminka?
Která vaše radost má tu sílu zvednout vás až k nebesům a vy se nezřítíte?
Jestlipak v sobě nosíte panovníka a umíte naslouchat pouze jeho příkazům?
Která naděje se vás nevzdá a bude vás provázet na konec světa, na konec života?
Kdy i vy vypustíte holubici jak Noe a ona se vrátí, aby vám zvěstovala nepromarněnou zemi?
Který z vašich snů se postaví na zem a pak si vás přizve, abyste jej prožili?
Kdo vaše pravdy přijme za své, aby se stal jejich hlasem?
***
Když mluvím o nebi, mluvím o sobě. Napřimuje mne.
Když mluvím o zemi, mluvím o sobě. Přiznává se ke mně.
Když mluvím o stromech, mluvím o sobě. Vrostly do mého osudu.
Když mluvím o životě, mluvím o sobě. Jsem jeho ozvěnou.
Když mluvím o světě, mluvím o vás.
A vám ať není jako zpěvu, který kdosi zaškrtil oprátkou.
***
Kde je ten vítr, který mne do kraje rozfouká jako poselství?
Kde je ten krahujec, který mne vynese nad pole, nad lesy, nad hory?
Kde je ten strom, který se ve mně rozpřáhne do všech stran?
Kde je to semínko radosti, které se ve mně uchytí, vzklíčí a vyroste?
Kde je ta píseň, která se zmocní mého hrdla?
Kde je ta živá voda, která mne svou kapkou zasáhne doprostřed srdce?
***
Kde je to milosrdenství, která obsáhne celý svět a vejde se přitom do našeho srdce?
Kde je ta ruka, která se promění v tisíce rukou, jen aby zachránila jeden život?
Kde je ten zpěv, který nás sevře jako maminka do náruče a zdvihne k nebesům?
Kde je to dítě, která skrze nás projde a zanechá nás opět průzračné a otevřené jak okno?
Kde jsou ty střepy, které nám házejí pod nohy a žádný z nich neřízne?
Kde jsou ty hřeby, kterými nás křižují a každý z nich se za nás ohne bolestí?
Kde je to bahno, které se nezavře za našimi stopami, aby mohli za námi kráčet i jiní?
Kde je ta Ariadnina nit, která nás vyvede z vlastního bludiště a přitom nás neuštkne?
Kde je ta bytost, která v nás dýchá a pracuje, když už jsme všechno chtěli vzdát?
Kde je ta země, která se k nám přiznává a my se jí nezřekneme?
Kde je ten svět, který zatratí svou podobu a přijme představu té naší jako samozřejmost?
Kde je ten mír, který se stane naším dědicem a přežije nás?
Kde je ten klíč, který odmyká budoucnost a my do ní bez obav vstoupíme?
Autor: MICHAL ČERNÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |