V domě u Kamenného zvonu proběhla výstava, která prezentuje díla zvláštního osudu. To bychom snad mohli napsat o velké většině významných, ale i méně významných výtvarných počinů. V případě této výstavy je však toto konstatování zvlášť aktuální.
Ve velmi zdařilé, nápadité instalaci v historických prostorách se divákům představuje pozoruhodná kolekce. Jedná se o Prinzhornovu sbírku výtvarných děl chovanců psychiatrické kliniky v Heidelbergu z přelomu 19. a 20. století.
Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že výtvarné projevy, které prvotně slouží v rámci arteterapie, mohou mít výjimečnou uměleckou hodnotu. Před sto lety byla však tato myšlenka naprostým novem. Až umělecký historik, zároveň však také psychiatr Hans Prinzhorn začal považovat výtvarnou tvorbu svých pacientů nejen za diagnostický materiál, ale i za svébytný a jedinečný výtvarný projev. Ani by ho však nenapadlo, že tato kolekce získá v kulturním kontextu své další významy. Poukázala, a to vlastně nezáměrně, na blízkost s moderním, avantgardním výtvarným projevem. Vždyť samotní protagonisté různých výtvarných konceptů moderny, jako byli například Max Ernst, Paul Klee nebo Jean Dubuffet, se přímo hlásili k tvorbě duševně nemocných, přímo v ní hledali inspiraci. Dokonce Dubuffet tuto a podobnou výtvarnou tvorbu nazval art-brut, jako plnohodnotnou součást moderního výtvarného výrazu 20. století.
Avšak jistá příbuznost výtvarné práce duševně nemocných a avantgardy počátků 20. století byla neuvěřitelným způsobem zneužita. Fašistická ideologie, aby podle svých představ a svých měřítek zdiskreditovala moderní umění, si pro něj zvolila základní charakteristické rysy: „Je to umění komunistické, židovské, a také umění duševně chorých“. Všechny tendence a projevy, které splňovaly tyto základní předpoklady, nazvala „Entartete Kunst“, degenerované, zvrhlé umění.
Po vítězství fašismu v Německu byly v Mnichově a Berlíně zorganizovány výstavy, které měly právě toto spojení dokumentovat. Publikum však ve velké míře navštěvovalo výstavy právě z opačného důvodu. Cíl těchto výstav, tedy jisté zdiskreditování moderního umění, se většinou minul účinkem. Publikum chtělo vidět modernu, chtělo vidět něco jiného než sterilní pseudoakademický projev, který nabízela fašistická kulturní politika. V období protektorátu se o podobné akce pokoušela i propaganda ministra Moravce, se stejným výsledkem.
Právě na mnohoznačnost této sbírky, na její význam, nejen výtvarný, poukazuje výstava v Domě u kamenného zvonu, kterou koncipovaly kurátorky Ivana Brádková a Terezie Zemánková. Není to tedy jen deklarování otevřenosti uměleckého projevu, který zdaleka nemusí být podmíněn školením, ale také ani ne posouzením tzv. zdravotní způsobilosti tvůrce. Jde o dílo samo, o jeho jedinečnou schopnost doslova fungovat v různých časech a různých souvislostech.
Celkové vyznění výstavy je ve velké míře podpořeno promyšlenou instalací, upozorňující návštěvníky právě na tyto mimoumělecké a mimoestetické souvislosti.
Autor: VĚRA BERANOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |