Informace o postoji slovenského ministra zahraničí Miroslava Lajčáka k publikování milostné poezie Radovana Karadžiče, které označil za „odsouzeníhodné“ s dodatkem, že by za to měla následovat patřičná odpovědnost, nepřekvapuje (Viz polemika Pavla Janíka Proti aroganci moci, Obrys-Kmen č. 18/2009). V tomto postoji je plně obsažena kariérní pozice tohoto diplomata, jak ji předváděl při svém předchozím působení na Balkáně ve funkci vysokého představitele EU v Bosně a Hercegovině. Pro tuto funkci byl vybaven téměř neomezenými pravomocemi, takže si mohl počínat jako gubernátor a možná tomu ve funkci ministra ještě neodvykl.
   K jeho tamějším postojům patřila srbofobie. Vyznamenal se např. pronásledováním rodiny exprezidenta Radovana Karadžiče, která žije ve městě Pale. Slídivé prohlídky v jejich soukromí, diktované snahou najít nějaké stopy po „zmizelém“ exprezidentovi, byly korunovány odebráním osobních dokladů všem členům jeho rodiny, aby nikdo z nich nemohl svobodně cestovat mimo území Bosny a Hercegoviny. (K podobným sankcím nepřistoupil žádný z demokratických západních států, např. vůči rodinným příslušníkům nejhledanějšího nepřítele, jakým se stal vůdce teroristů Usáma bin Ladin.) Vrchol nelidskosti se projevil v době loňského zadržení Radovana Karadžiče v Bělehradě, kdy nikomu z jeho rodiny nebylo umožněno vycestovat do Bělehradu a setkat se zadrženým ještě před jeho deportací do Haagu.
   Také podle místního tisku nebylo žádným tajemstvím, že dominantní snahou Lajčákova poslání v Sarajevu byla likvidace Republiky srbské v jejím postavení, jež bylo zakotveno v mírové dohodě v Daytonu na podzim roku 1995, kterou byla ukončena občanská válka a otevřena cesta k mírovému soužití. Podnikané snahy o revizi Daytonu a likvidaci Republiky srbské, jimž Lajčák rovněž sloužil, nejsou nijak malicherné. V podstatě představují nebezpečný návrat k poměrům, které vedly k rozpoutání války v Bosně a Hercegovině. Tedy tu nejhorší variantu pro další osudy národů této balkánské země.
   Tyto i jiné příklady z Lajčákovy aktivity mu přinesly vysvědčení „diplomat jako řemen,“ k němuž lze dodat, že nikdy nebylo jisté, v jaké formě bude „řemen“ použit – kdy jako obojek, kdy jako náhubek.
   Lajčákův postoj k údajné trestnosti publikování Karadžičovy poezie je nejen nehorázný z hlediska postoje k samotnému autorovi jako neodsouzené osobě, ale i z hlediska amerických záruk uzavřených a podepsaných v létě 1996, že bude beztrestný, jestliže se vzdá veřejných i politických funkcí, což také Karadžič učinil, když se stáhl do soukromí a stal se „neviditelným“, jak si přál samotný americký emisar Richard Holbrook, který tehdy onen závazný slib garantoval.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)